Největší vnitřní hrozbou pro autoritativní či totalitní režimy je občanská společnost. Brzy poté, co se v Československu dostali roku 1948 k moci komunisté, začali likvidovat základ občanské společnosti: spolky, a to včetně spolků náboženských. Po čase si pro tuto činnost vytvořili účinný nástroj: zákon 68 z roku 1951 (o náboženském kontextu přijetí tohoto zákona jsme psali v prvním díle).
V tomto seriálu postupně sledujeme náboženské menšiny, které v poválečném Československu působily v právním postavení spolků. Velmi stručně zmiňujeme jejich osudy před likvidací, samotnou likvidaci a – u těch šťastnějších z nich – též přežívání v ilegalitě a oživení v svobodné společnosti po roce 1989. V osmém pokračování přicházíme ke spolkům, vycházejícím z antroposofie.
Antroposofie je „duchovní věda“, tedy metoda duchovního poznávání a z ní vyplývající učení v tradici západního esoterismu. Obojí zformuloval německý náboženský myslitel Rudolf Steiner (1861–1925) po svém rozchodu s německou sekcí Teosofické společnosti, jejímž byl do roku 1911 předsedou. Následujícího roku 1912 pak vzniklo společenství, odtržené od Teosofické společnosti a zvané „anthroposofická společnost“. V českých zemích existoval od roku 1913 do roku 1939 spolek Bolzano (původně německy hovořící Deutsche anthroposofische Gesellschaft Bolzano in Prag[1]) složený ze Steinerových příznivců. Rozchod antroposofů s teosofy byl bouřlivý nejen v Německu: další spolek vznikl v Praze tím, že se ke Steinerovi přiklonilo několik významných členů Teosofické společnosti v čele s jejím jednatelem Božetěchem Pražákem (1881–1915).[2] Později ve stejném roce, kdy Pražák padl na bojišti světové války, byla v Praze založena Anthroposofická společnost Studium. Rozešla se rozhodnutím valné hromady 13. září 1935.[3]
Mezitím vznikly tři další antroposofické spolky[4] a zánik každého z nich zapříčinila represe komunistického režimu. Nejprve se roku 1925 ustavila Anthroposofická společnost v republice Československé.[5] Ve svých stanovách se společnost výslovně přihlásila k všeobecné Anthroposofické společnosti, která byla založena roku 1923 ve švýcarském Dornachu samotným Rudolfem Steinerem a která slouží jako mezinárodní, zastřešující orgán.[6] V předsednictvu české Anthroposofické společnosti byli kromě jiných i Ladislav Čapek a Otakar Krkavec, dřívější zakladatelé výše zmíněné skupiny Studium. Anthroposofická společnost v republice Československé byla – podobně jako další české spolky – zakázána okupačními úřady roku 1941 a byl jí bez náhrady zabaven majetek. Po osvobození obnovila v září roku 1945 svou činnost, zřídila pobočky v Pardubicích a Olomouci, roku 1949 měla 167 členů a v následujícím roce 180 členů.[7] Předsedkyní byla Milada Topičová (1888–1961), vdova po nakladateli Topičovi a pokračovatelka v jeho nakladatelském díle. Právě o ní napsal strážmistr Kudláček z obvodního výboru Národní bezpečnosti, že neschvaluje politiku Komunistické strany Československa „a jako taková nemůže míti kladný postoj k lidově demokratickému zřízení a neskýtá záruku, že činnost spolku za jejího vedení bude přispívat k budování socialismu…“[8] Pod tlakem úřadů svolal spolek svou likvidační valnou hromadu na 29. června 1951 a rozešel se.
Týž den, kdy zanikla Anthroposofická společnost Studium (13. září 1935), byl založen spolek, který na ni přímo navázal: Anthroposofická jednota.[9] Její osud byl velmi podobný Anthroposofické společnosti v republice Československé: pod tlakem komunisty ovládaných úřadů se spolek rozešel o měsíc dříve – 31. května 1951. Na valném shromáždění, které se na rozchodu usneslo, přistoupili ke spolku čtyři noví členové a počet členů dosáhl 56. Na shromáždění zaznělo kromě jiného, že v Jednotě bylo od jejího poválečného obnovení v roce 1946 proneseno 359 přednášek.[10]
Třetí antroposofický spolek zlikvidovaný komunistickým režimem vznikl na podporu náboženské Obce křesťanů. Faráři Obce křesťanů Eduard Lenz (1901–1945) a Josef Král působili v Československu už od konce roku 1925 a konali Obřady posvěcení člověka v němčině i češtině. Dlouhodobé sídlo získala Obec křesťanů na pražském Staroměstském náměstí od 29. září 1929 (více o Obci křesťanů zde nebo zde). To už dva týdny existoval Spolek přátel Obce křesťanů,[11] který poskytoval Obci právní a organizační rámec. Po zákazu roku 1942 byla jeho činnost hned v květnu 1945 obnovena a roku 1949 spolek hlásil Ústřednímu národnímu výboru hlavního města Prahy 150 členů.[12] V červnu 1951 ale obdržel předseda spolku Karel Krčma od tohoto úřadu oznámení, že spolek je zrušen. Mezi důvody je uvedeno, že „svou činností odporuje spolek novému pojetí náboženského života a je v rozporu s politickou linií státu“.[13]
Svému zrušení a zatlačení do ilegality se Spolek přátel Obce křesťanů pokoušel čelit tím, že se jako místní skupina začlení do spolku Snaha, jednota evangelických pracovníků a rozhodných křesťanů v republice Československé. Začlenění se ale nakonec nepodařilo; snad proto, že úřady nebyly ochotny vydat zabavený majetek Spolku přátel Obce křesťanů do rukou spolku Snaha.[14] Osud Spolku přátel Obce křesťanů v roce 1951 tedy nebyl mimořádný; mimořádná je ovšem snaha spolku v roce 1968 o obnovení.[15] Úřady byly v této době příznivě nakloněny projevům občanské společnosti, a tak mohl obnovený spolek konat v lednu 1969 svou první členskou schůzi. Sekretariát pro věci církevní také vzal na vědomí, že byl založen přípravný výbor pro vytvoření Sboru Obce křesťanů. Situace se ale brzy zase stala pro tyto aktivity nepříznivou: v únoru roku 1971 byla registrace náboženské společnosti odmítnuta a v březnu byl předseda spolku, farář Josef Adamec vybídnut, aby spolek rozpustil. Spolek se rozešel usnesením svého výboru dne 28. března 1971.[16]
Na svobodné působení si jak Obec křesťanů, tak Anthroposofická společnost musely počkat až do roku 1990.
Poznámky:
[1] Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura IX/0275 [online], download 20. 11. 2021.
[2] SANITRÁK, Josef, Kořeny, aneb Galerie osobností spiritismu, teozofie, mystiky a okultních nauk, Dějiny české mystiky, 3. díl, Praha: Eminent 2010, s. 191–194.
[3] Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura IX/0290 [online], download 20. 11. 2021.
[4] Podrobně k antroposofickým spolkům v českých zemích: BEZDĚK, Robert, Antroposofie a její vliv na spiritualitu v českém prostředí, rigorózní práce, Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Brno 2008, k dispozici online.
[5] Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura IX/0590 [online], download 20. 11. 2021.
[6] Stanovy jsou k dispozici: Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura IX/0590, karton 380.
[7] Dopisy Anthroposofické společnosti v republice Československé Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, Krajskému velitelství národní bezpečnosti, ze dne 10. ledna 1950, resp. z 29. září 1950 jsou k dispozici tamtéž.
[8] Dokument z 31. prosince 1950 je k dispozici tamtéž.
[9] Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura IX/0914 [online], download 20. 11. 2021.
[10] Opis zápisu o valném shromáždění konaném dne 31. května 1951 je k dispozici: Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura IX/0914, karton 401.
[11] Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura I/0082 [online], download 20. 11. 2021.
[12] Dopis Spolku přátel Obce křesťanů Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, Krajskému velitelství národní bezpečnosti, ze dne 12. srpna 1949 je k dispozici: Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura I/0082, karton 9.
[13] Koncept dopisu z 9. 6. 1951 je k dispozici tamtéž.
[14] BEZDĚK, Antroposofie… s. 106.
[15] Obec křesťanů se sídlem v Praze: žádost o rehabilitaci a restituci, dopis Josefa Adamce Odboru pro vnitřní věci ONV Praha ze dne 14. 6. 1968 je k dispozici: Archiv hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura I/0082, karton 9.
[16] Příslušné dokumenty jsou k dispozici tamtéž.
Psali jsme v Dingiru:
téma Anthroposofie, Dingir 3 (2), 2000, plný text čísla zde.
téma Theosofická společnost a její pokračovatelé, Dingir 11 (1), 2008, plný text čísla zde.
Tomáš Zdražil: Rudolf Steiner a pražská teosofie, Dingir (1), 2008, s. 17–18.
Další články v sérii:
Související články:
