V minulém díle seriálu o náboženských spolcích zlikvidovaných komunistickou mocí za pomoci zákona 68/1951 Sb. (více o něm v prvním díle) jsme se věnovali spolkům, vycházejícím z antroposofie. Stoupenci učení Rudolfa Steinera dobu komunistické vlády přežili a ve svobodných poměrech se jim za pomoci zahraničních (německých) kolegů podařilo činnost obnovit. Také Armádu spásy komunisté rozehnali, a to obzvlášť vztekle a tvrdě. Holandská Armáda spásy, která byla pověřena obnovit českou Armádu po roce 1989, začínala na rozdíl od antroposofů úplně znovu takřka na zelené louce.
Armádu spásy, celosvětovou křesťanskou sociální organizaci (která má v Česku od roku 2013 i statut registrované církve), je příhodné připomenout ve vánočním čase, kdy lidé obvykle více pamatují na bezdomovce, nezaměstnané, chudé a další sociálně potřebné. Právě kvůli této cílové skupině a také pro pružnost a operativnost v náročné práci zvolil Angličan William Booth (1829–1912) a jeho spolupracovníci (z nich na prvním místě manželka Catherine, 1829–1890) jako organizační model imitaci armády. (Více o Armádě spásy zde.)
Protože v Rakousku-Uhersku nemohla Armáda spásy působit, začátek její práce na našem území spadá až do roku 1919. O dva roky později (25. února 1921) získala právní postavení spolku (viz zde). Její ranou historii zpracovávají texty zde a zde, takže můžeme jenom připomenout, že spolek Armáda spásy nebyl za války zakázán (byť jeho činnost byla omezena – říšský protektor například dopisem ministru vnitra roku 1941 zakázal Armádě spásy nošení uniformy[1]); spolek zakázali až komunisté.
Po druhé světové válce obnovila Armáda spásy svou práci ve velkém rozsahu. Od května 1945 do června 1949 poskytla podle své evidence nocleh 262 594 mužům (ve třech domovinách v Praze, Brně a Pardubicích). V Praze podala 373 941 jídel. V další domovině v Praze u Krčského lesa našlo v této době útulek celkem 397 „mravně narušených“ dívek (dnes je tam Dětský diagnostický ústav). Nová noclehárna pro ženy byla v červnu 1949 v provozu jen jeden a půl roku, přesto jí prošlo celkem 4 723 žen a dívek. Kromě toho vykonávala Armáda spásy také náboženskou činnost v osmi sborech. Na celé práci se podílelo 33 vyškolených důstojníků, 14 dalších zaměstnanců Armády spásy a stovky dobrovolníků. S jistou hrdostí uváděla česká Armáda spásy, že mezinárodní organizace působí v 92 státech světa.[2]
Komunistům Armáda spásy velmi vadila, a to jednak kvůli její sociální práci (kterou chtěli komunisté dělat po svém) a jednak kvůli jejímu mezinárodnímu charakteru (předpokládali jakousi její špionážní činnost). V dubnu 1948 byla v Praze zavedena národní správa a do obou domovin – jak pro muže, tak pro „padlé dívky“ – dosazeni národní správci. A 1. června 1950 Ústřední národní výbor hl. m. Prahy spolek „Armáda spásy“ rozpustil, „ježto jeho další činnost ruší veřejný řád“.[3] Ze stejného důvodu bylo 26. října 1950 zamítnuto i odvolání. Zkázu dokonal výměr stejného úřadu z 11. června roku 1952, jímž byl zabaven veškerý majetek bývalého spolku „Armáda spásy“ včetně čtyř domů na území Prahy.[4] Brigádníkovi Františku Pivonkovi (1890–1959, nikoli Pivoňkovi, jak ho úřady obvykle jmenovaly), který českou Armádu spásy v těchto letech vedl, tyto události a pozdější výslechy Státní bezpečnosti podlomily zdraví. To ho patrně – na rozdíl od některých jiných důstojníků – uchránilo před komunistickým vězením.
Poznámky:
[1] Der Reichsprotektor in Böhmen und Mähren an den Minister des Innern, dopis z 25. srpna 1941 je dostupný v Archivu hlavního města Prahy, fond: Spolkový katastr, signatura II/0502, karton 66.
[2] Dopis Hlavního velitelství Armády spásy v Praze Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, Krajskému velitelství národní bezpečnosti, ze dne 13. září 1949 je dostupný tamtéž.
[3] Výměr Ústředního národního výboru hl. m. Prahy spolku „Armáda spásy“ z 1. června 1950 je dostupný tamtéž.
[4] Výměr Ústředního národního výboru hl. m. Prahy Františku Pivoňkovi, bývalému funkcionáři „Armády spásy“, z 11. června 1952 je dostupný tamtéž.
Psali jsme v Dingiru:
Zdeněk Vojtíšek, Polévka, mýdlo, spása, Dingir 9 (1), 2006, s. 8-9.
Další články v sérii:
Související články:
