Diskuse o míře uplatnění žen ve vedoucích pozicích se už několik desetiletí týká oblasti politiky a ekonomiky a také některých velkých církví. Naproti tomu v řadě menších, alternativních a nově vznikajících společenstvích se ženy přirozeně uplatnily jako zakladatelky a vůdčí osobnosti (velkým příkladem byla Teosofická společnost, později třeba Nová Akropolis, Hnutí Grálu a mnoho dalších). Někdy se ale stane, že žena se i v takovém, tradicemi příliš nesvázaném prostředí musí k formálnímu uznání svého vůdčího postavení doslova prodrat. To byl případ Catharose de Petri (1902–1990) a to je také důvod, proč si připomenout její zítřejší 120. narozeniny, a tím také „její“ poněkud okrajové a málo známé, ale živé náboženské společenství.
Catharose de Petri se narodila v době „okultního obrození“, kdy rychle stoupala popularita snad všech dosavadních směrů vzniklých v rámci západního esoterismu a kdy se na tomto základě tvořily i nové směry a nová společenství. Jednou z tradic, která byla tehdy na konci 19. a na začátku 20. století obnovena, bylo rosikruciánství. V historii tohoto filantropického bratrstva to byla už třetí „vlna“ veřejného působení: první proběhla v 17. století díky zakladateli Johannu Valentinu Andreaovi (1586–1654) a kruhu jeho příznivců, druhá pak byla v 18. století spojena s rozvojem svobodného zednářství[1] a třetí (někdy zvaná „okultní“) je charakteristická dalším odklonem od křesťanského základu a přizpůsobením esoterickému milieu konce 19. a začátku 20. století. V tomto esoterickém prostředí (tehdy se mluvilo hlavně o „okultismu“) se novodobé rosikruciánství rozvíjelo především v kontaktu s novým zájmem o gnózi (neognosticismem) a o náboženské dědictví katarů (novokatarstvím).
Rosikruciánských skupin bylo ve druhé polovině 19. století v Evropě více. Žádná patrně neměla přímou vazbu na rosikruciány předchozího období a žádné se nepodařilo trvale a mezinárodně se uplatnit. Až Carl Louis Fredrik von Grasshoff (1865–1919), německý šlechtic narozený v Dánsku, měl v tomto smyslu úspěch. Jako stoupenec Teosofické společnosti se seznámil s idejemi bratrstva rosikruciánů díky přednáškám Rudolfa Steinera (1961–1925), tehdejšího činitele německé sekce Teosofické společnosti a pozdějšího tvůrce antroposofie (pro tento nábožensko-filosofický směr je ostatně rosikruciánství dosud velmi inspirující). Ve Spojených státech pak von Grasshoff pod jménem Max Heindel sám takové bratrstvo založil. Roku 1909[2] tak vzniklo Rosikruciánské společenství.[3] A do nizozemské pobočky Rosikruciánského společenství již dávno po Heindelově smrti vstoupila roku 1930 Henriette Stok-Huizerová (jméno je někdy uváděno jako Stok-Huyserová), později známá pod pseudonymem Catharose de Petri. Pro úplnost ještě dodejme, že další ze životaschopných novodobých rosikruciánských společenství založil roku 1915 Američan Harvey Spencer Lewis (1883–1936) a dal mu jméno Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis, známější pod zkratkou A. M. O. R. C. (má pobočku i u nás).
Nizozemské Rosikruciánské společenství se roku 1935 osamostatnilo a po válce (kdy bylo zakázáno) se reorganizovalo pod jménem Lectorium rosicrucianum. Nyní tvoří třetí z větších současných společenství růže a kříže. Hlavními postavami jeho počátků byli bratři Jan Leene (1896–1968) a Zwier Wilhelm Leene (1892–1938). Roku 1924 vstoupili do Rosikruciánského společenství a objevili gnózi jako společný základ všech náboženství. Mladší z bratrů psal a vystupoval pod jménem Jan van Rijckenborgh. Po smrti staršího bratra se jeho hlavní spolupracovnicí stala Catharose de Petri. Její pseudonym ukazuje ke katarům, rosikruciánům a snad k příběhu o svatém Grálu (řecké „petra“ označuje skálu či kámen[4]). Jan van Rijckenborgh i Catharose de Petri byli plodnými autory: Jan napsal více než 40 knih; ve vydáních po jeho smrti je u některých z nich ale uvedena jeho spolupracovnice jako spoluautorka. Také ona ale sepsala několik titulů sama. Národní knihovna v Praze eviduje 14 titulů, přeložených do češtiny, jejichž autorem či spoluautorem je Jan van Rijckenborgh, a šest takových titulů Catharose de Petri.
Klíčovým předpokladem učení Lectoria je existence dvou řádů: tím prvním je přírodní řád živých i mrtvých, ve kterém je vše podrobeno cyklu vznikání, zanikání a nového rození. Tento pomíjivý řád je nazýván „dialektika“. Druhý řád, stálý a nepomíjející, je „statika“. V lidském mikrokosmu je přítomna božská jiskra („atom jiskry ducha“), která nese vzpomínku na nepomíjející božský svět a způsobuje v člověku touhu po „domově“ a po původním stavu jednoty s božstvím. Účelem Lectoria je probudit člověka a vést ho k transfiguraci, tedy procesem umírání pomíjejícímu řádu a zrození v nepomíjejícím. Klíčové skutečnosti jako řád nepomíjivosti nebo cesta transfigurace jsou podle učení Lectoria přítomny ve všech náboženstvích, například v křesťanství jako království nebeské či znovuzrození z ducha.[5]
Na sklonku života Jan van Rijckenborgh odmítl předat svůj titul Velmistra Catharose de Petri, jak se zdálo přirozené, ale udělil ho svému synu Henku Leenovi (1924–2014). Po smrti Jana van Rijckenborgh roku 1968 tak propukla nástupnická krize. V ní nakonec Catharose de Petri zvítězila a titul Velmistryně obhájila. Její rival Henk Leen založil roku 1969 nové společenství, Esoterickou společnost Sivas.
Podle mezinárodní prezentace Lectoria je společenství nyní činné ve 36 zemích světa. V prezentaci je Lectorium rosicrucianum ještě vysvětleno jako „Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží“. Ústředí školy je od roku 1946 v nizozemském Haarlemu. Na společenství se podílejí dvě kategorie účastníků: „žáci“ se všemi právy a povinnostmi na duchovní cestě a „členové“, kteří nemohou plnit povinnosti žáků, ale chtějí být se společenstvím přesto ve stálém kontaktu. Odhady počtu žáků na světě jsou kolem 15 tisíc,[6] přičemž v Německu má být až asi 4 tisíce žáků.[7] České společenství Lectorium rosicrucianum má dvě centra: v Praze a Brně.
Náhledová montáž: konferenční centrum Renova v Haarlemu a portrét Catharose de Petri.
Poznámky:
[1] Přehledně o prvních dvou „vlnách“ rosikruciánství: GOODRICK-CLARKE, Nicholas, Západní esoterické tradice, Praha: Grada 2011, s. 103–121.
[2] V tomto roce vyšla pod pseudonymem Max Heindel také slavná kniha The Rosicrucian Cosmo-Conception.
[3] The Rosicrucian Fellowship.
[4] Podle Wolframa z Eschenbachu (Parzival IX/469:7) pocházel grál z „lapsit exillis“, což může být zkomolenina výrazu „lapis ex caelis“ („kámen z nebes“) nebo výrazu „lapis ex illis“ („kámen odtamtud“), v obou případech by se mohlo jednat o to, co je v esoterické tradici známo jako kámen mudrců.
[5] Podrobněji o učení Lectoria a jeho vztahu ke křesťanství: BEZDĚK, Robert, Západní ezoterismus a christologie. Christologické aspekty v dílech představitelů západní ezoterické tradice 20. století, Religio 23 (1), s. 77–80. – Též k obřadům v Lectoriu: SCHILLING, Hannelore, Im Zeichen von Rose und Kreuz. Historische und moderne Rosenkreuzer, Stuttgart: Evangelische Zentralstelle für Weltanschauungsfragen 1977, S. 29–32.
[6] INTROVIGNE, Massimo, Lectorium rosicrucianum, in: CLARKE, Peter B. (ed.), Encyclopedia of New Religious Movements, London – New York: Routledge 2006, p. 306; týž: Rijckenborgh, Jan van, in: HANEGRAAFF, Wouter J. (ed.), Dictionary of Gnosis & Western Esotericism, London – Boston: Brill 2006, p. 994.
[7] WILLMS, Gerald, Die wunderbare Welt der Sekten, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 2012, S. 146.
Související články: