Dnes uplynulo 160 let od narození rakouského mystika, filosofa, pedagoga, výtvarníka, goetheovského badatele, duchovního otce anthroposofie a nehasnoucí stálice esoterní scény Rudolfa Steinera.
Dnes, nebo pozítří?
Kolem samotného data narození panují drobné nejasnosti. Znalec Steinerových spisů by si mohl vybavit, že ve svých pamětech Mein Lebensgang sám uvádí, že se narodil 27. února (1861).[1] Moderní bádání[2] v archivech ale ukázalo, že pravděpodobnější je datum 25. února. Nejslavnější Steinerův životopisec Christoph Lindenberg se domnívá, že původně Steinerem zapamatované datum se vztahovalo spíše k jeho křtu.[3] Otázka, zda (a proč) Steiner již od dětství míval narozeninovou party mimo skutečný termín, už asi zůstane nezodpovězena.
Dětství a jinošství
Rudolf Steiner se narodil na území dnešního Chorvatska v rodině rakouského železničního úředníka. Díky této otcově profesi se rodina často stěhovala a malý Rudolf poznal život mezi lidmi na periferii, což ho později inspirovalo i při formulaci jeho sociálních koncepcí.[4] Jako školák projevoval zvláštní nadání pro přírodovědně-technické obory, což mělo předurčit jeho kariéru. Otec se snažil zajistit Rudolfovi přístup ke kvalitnímu vzdělání. Představoval si, že z něj bude železniční inženýr, a bylo-li to možné, přizpůsoboval tomu i své pracovní přesuny. Nakonec rodina zakotvila v blízkosti Vídeňského Nového Města, kam Rudolf dojížděl na reálku. Již tehdy se krom povinností studia začínal zajímat i o filosofii. Nakonec se mu otevřela možnost studovat na vídeňské technické univerzitě.
Vídeň, Výmar, Berlín
Na vídeňské Technische Hochschule nabrala Steinerova dráha zcela nečekaný směr. Talentovaného studenta, který projevoval zájem i o umění, literaturu a účastnil se života vídeňských kulturních salónů, si všiml profesor německé literatury Karl Julius Schröer. Ten mimo jiné zájem tehdy teprve dvacetiletého mladíka nasměroval k velké postavě německých literárních dějin, Johannu Wolfgangu Goetheovi, a později jej doporučil jako vhodného editora Goetheových přírodovědných spisů. Steiner edičně spolupracoval s nakladatelem Josephem Kürschnerem a od sezóny 1882/83 skutečně začal vydávat jednotlivé svazky se svými obsáhlými předmluvami.
Na podzim roku 1890 již jako zavedený goetheovský badatel dostal Steiner nabídku edičně zpracovat další Goetheovy texty přímo v Goetheově a Schillerově archivu ve Výmaru. Tam nakonec strávil sedm let a dodělal si v té době i doktorát z filosofie na universitě v Rostocku. Coby filosof se ale přílišnému zájmu akademických kruhů netěšil a ani jeho sen přednášet filosofii se neukázal jako reálný. Roku 1895 publikoval stať Friedrich Nietzsche – bojovník proti své době, která vzbudila zájem o jeho osobu mezi německými theosofy. Byl pozván, aby přednášel v salónu hraběnky Sophie von Brockdorff, kde tehdy fungovala Theosofická knihovna. Tím začala úplně nová etapa Steinerova života.
Od theosofie k anthroposofii
Steiner pozvání mezi theosofy nakonec přijal, byť ze začátku s jistým odporem. „Vždyť literaturu, která vycházela z ‚Theosofické společnosti‘, jsem znal jen velmi málo… To, co jsem z této literatury znal, mi bylo svou metodou i podáním většinou velmi nesympatické. Nikde jsem nenacházel možnost, abych mohl svými vývody na něco navázat.“[5] Steiner „si postupně uvědomoval, že tato podivná společnost je toho času jediný okruh lidí, kteří mu jsou ochotni naslouchat“.[6] Ovšem s tou výhradou, že bude přednášet pouze to, co sám vnímá v duchovních otázkách za vědecky a metodologicky závažné. Tak vznikaly přednáškové cykly o mystice a křesťanství, které byly později vydány i knižně.
I když se Steiner v theosofických kruzích rychle etabloval a stal se minimálně v německojazyčném světě skutečně vlivným duchovním učitelem, je zřejmé, že theosofickou nauku nevnímal jako přijatou spiritualitu, ale snažil se před theosofy vystupovat vždy s autoritou člověka s přímým duchovním vhledem, který přistupuje k theosofii jakoby „zevně“ s vlastní filosofickou metodologií a vlastní duchovní zkušeností.[7] Snad i to mu v duchovních kruzích počátku 20. století získalo zvláštní postavení.
Již jako předseda německé sekce Theosofické společnosti se ale dostal do konfliktu se světovým vedením, zejména poté, co Annie Besantová vyhlásila mladého indického chlapce Kršnamúrtiho za Světového Učitele a mesiáše.[8] Steiner, který v té době již stavěl plně na svém, esoterním, pojetí křesťanství, odmítal přiznat tak výsadní postavení komukoli jinému než Ježíši Kristu. Theosofickou společnost tedy opustil a s ním značná část německého členstva.
Vědomí vlastního lidství
Steiner ale odmítl být jakýmsi „duchovním učitelem na volné noze“ a na zájem o pokračování v přednáškové činnosti reagoval požadavkem, aby tedy vznikla nějaká nová organizační struktura. Roku 1913 byla tedy oficiálně jeho následovníky ustavena Anthroposofická společnost, v níž Steiner působil až do své předčasné smrti 30. března 1925.
Čím je ale typická Steinerova anthroposofie mezi duchovními proudy jeho doby? Sám Steiner vynikal šíří svých zájmů a témat, kterým se ve svých přednáškách zabýval. Kromě bytostně esoterních témat se zachovala kvanta přednášek o estetice, pedagogice, medicíně, agronomii, architektuře atp.
Z řecké etymologie tohoto nezvyklého pojmu lze snadno dovodit, že vyjadřuje tolik co „moudrost o člověku“, tedy správné chápání postavení a smyslu lidského bytí ve světě. V tom smyslu bývá tento pojem také často vysvětlován.[9] Steiner sám obsah onoho pojmu v referátu z roku 1908 objasňuje takto: „Anthroposofií rozumím vědecký výzkum duchovního světa, který prohlédá jednostrannosti čirého poznání přírody stejně jako jednostrannosti obvyklé mystiky a který předtím, než se pokusí proniknout do nadsmyslového světa, rozvíjí v poznávající duši síly, které běžné vědomí ani běžná věda nepoužívá.“[10]
Toto pochopení anthroposofie jako pravého poznání – moudrosti – o člověku, jakkoli se často užívá i mezi samotnými Steinerovými následovníky, Steiner ale ke konci života ještě zajímavě revidoval. V přednášce pro členy Anthroposofické společnosti z 13. února 1923 odmítá výslovně chápání pojmu anthroposofie jako „moudrosti o člověku“ coby nikoli zcela správné a navrhuje jeho uchopení jako „vědomí svého lidství“ (Bewußtsein seines Menschentums).[11] Tímto pojetím Steiner inspiroval řadu lidí po celé 20. století a jeho vliv zcela nevyhasl ani dnes.
Pozn.:
[1] R. Steiner: Má cesta životem, Svatý Kopeček u Olomouce: Michael, 2000, s. 8.
[2] Srov. např. G. Aschoff: Rudolf Steiners Geburtstag am 27. Februar 1861 – Neue Dokumente,
Goetheanum 9 (2009), s. 3–5.
[3] Ch. Lindenberg: Rudolf Steiner, Štiptoň: Opherus, 1998, s. 8.
[4] „Naučil jsem se rozumět proletářům nejen tím, že bych se o nich učil přemýšlet, ale tím, že jsem s nimi, s pro-
letáři, sám žil, vyrostl jsem z proletariátu, a s proletariátem jsem se také učil hladovět a musel jsem s ním hlado-
vět.“ R. Steiner: Die soziale Frage, Dornach: Rudolf Steiner Verlag, 1977, s. 167.
[5] R. Steiner: Má cesta životem…, s. 278.
[6] J. Sušer: Spor o metodu, Dingir 1 (2008), s. 17.
[7] „Nikdo neměl pochybnosti, že budu v Theosofické společnosti předkládat pouze výsledky svého vlastního badatelského zření.“ R. Steiner: Má cesta životem…, s. 279.
[8] Srov. např. D. V. Barrett: The New Believers, Londýn: Cassel, 2001, s. 196.
[9] Srov. např. J. Dostal: A co je to vlastně ta AN-THRO-PO-SO-FI-E?, Nová Ves nad Popelkou: Opherus, 2013, s. 79.
[10] R. Steiner: Philosophie und Anthroposophie, in: R. Steiner: Philosophie und Anthroposophie, 2. rozš. vyd., Dornach: Rudolf Steiner Verlag, 1984, s. 66.
[11] R. Steiner: Anthroposophische Gemeinschaftsbildung, 4. vyd., Dornach: Rudolf Steiner Verlag, 1989, s. 76.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 2/2000: Anthroposofie (plný text čísla zde)
Dingir 4/2011: Pedagogika a náboženství (plný text čísla zde) + příloha: studie Svobodné waldorfské školy na miskách vah (lze zakoupit i samostatně zde).
Související příspěvky: