První český kněz Obce křesťanů Josef Adamec: ke 120. výročí jeho narození

Jsou lidé, kteří se již za svého života stanou legendou. První český kněz Obce křesťanů Josef Adamec (22. dubna 1902 – 14. dubna 1995) byl bezesporu jedním z nich. Mnoha lidem z domova i z celého světa zůstala setkání s ním v jeho malé kuchyňce v Pachtově paláci v Náprstkově ulici č. 3 na Starém Městě pražském, kde více než 60 let bydlel a pracoval, nezapomenutelnou a vzácnou vzpomínkou. Josef Adamec byl pro ty, kdo k němu přicházeli, vždy zcela přítomen. Pozorně naslouchal a spolunesl radosti i strasti, o kterých s ním lidé hovořili. K okruhu těch, kteří u něj hledali duchovní oporu a pomoc, patřily vedle bezpočtu neznámých i některé významné osobnosti, mimo jiné např. hudební skladatel Viktor Ulmann, básník Kamil Bednář, herci Josef Hlinomaz, Miroslav Horníček a Karel Pech, herec a režisér František Miška, herečka Ludmila Píchová, herec a režisér Karel Dostal, Gustav Schorsch a mnozí další.

Josef Adamec byl v dobách zákazu veřejné činnosti skrytou a pro mnohé zcela zásadní duchovní oporou. Pro radu a inspiraci k němu přicházeli i věřící a duchovní z jiných církví a duchovních proudů. Když promluvil, měl nejeden z posluchačů dojem, že se v duši spolu s ním noří do hlubin lidských dějin a stoupá do výšin Ducha – že se mu otevírají tajemství života i evangelia. O čem hovořil, nebylo vždy originální, podstatné bylo, jakým způsobem tak činil. Jeho srdce ve všem, co říkal a dělal, hořelo a zažehovalo srdce ostatních. Mnohým byl také hlubokým učitelem modlitby a meditace. Na konci svého studia na Kněžském semináři Obce křesťanů v německém Stuttgartu přednesl Josef Adamec 13. července 1933 přednášku s názvem „Vývoj náboženského života v Čechách“, v jejímž závěru řekl:

Český člověk nese ve své duši ještě i dnes jiskru z Kostnické hranice (Jan Hus), v jeho zemi ještě leží pochován zlatý kalich (Čeští bratři). Můžeme doufat, že nalezne sílu k naplnění svého úkolů.

Na konci života, když na Velký pátek 14. dubna 1995 několik okamžiků před smrtí odpoledne dokončoval večerní kázání, napsal v závěru přípravy slova, která se stala zároveň posledními slovy jeho života:

Stánek našeho srdce hoří – to je mystická skutečnost!

Mezi tím uběhlo 62 let kněžské služby, kterou věrně vykonával navzdory složitým poměrům, zmatkům a protivenstvím v naší zemi před 2. světovou válkou, během okupace a v době komunismu.

Josef Adamec se narodil 22. dubna 1902 v obci Kerhartice ve východních Čechách. Byl čtvrtým z deseti dětí textilního dělníka. Občas vyprávěl, že v dětství upadal často do bezvědomí. Jednou, když zase ztratil vědomí, ho prý zoufalá maminka pozvedla vzhůru k obrazu Zmrtvýchvstalého, který stál u cesty a zasvětila svého syna Bohu, pokud se uzdraví. Poslední roky dětství v Rakousko-uherské monarchii zastínilo vypuknutí 1. světové války. Josef musel pracovat v textilce, protože otec narukoval a velkou rodinu bylo nutné nějak uživit.

Po válce intenzivně duchovně hledal a seznamoval se s různými spirituálními a náboženskými proudy. Když se v 17 letech seznámil s anthroposofií Rudolfa Steinera, přijal ji za svou celoživotní duchovní cestu a inspiraci. Protože odmítl z důvodu svědomí nosit během základní vojenské služby zbraň, byl v mladé Československé republice uvězněn a ani za pomoci mnoha vlivných přátel, mezi něž patřil i Přemysl Pitter, se nepodařilo docílit jeho předčasného propuštění. V naprosté bezmoci prožil tehdy v cele útěšnou blízkost Božího Syna. Tento zážitek se později stal jedním z pramenů jeho působení, o kterém hovořil jen vzácně. Z vojenské služby se vrátil v úmrtní den Rudolfa Steinera 30. března 1925.

Kniha Franka Peschela o Josefu Adamcovi.

V roce 1929 pak v Praze poprvé prožil obřad posvěcení člověka – centrální bohoslužbu Obce křesťanů, která již tři roky po svém založení ve švýcarském Dornachu započala v roce 1925 v Praze svou činnost. Už první setkání s tímto mladým Hnutím za náboženskou obnovu bylo pro Adamce klíčové. Prožil zde spojení křesťanského náboženského života, po kterém toužil s antroposofií, na jejíž vnitřní cestu duchovního poznání nastoupil. Záhy se stal věrným pomocníkem pražských farářů Eduarda Lenze a Josefa Krále. Od počátku byl také spoluredaktorem měsíčníku Práh, který Obec křesťanů vydávala v letech 1931 až 1942 (dnes se časopis jmenuje Okruh a střed). Po krátkém studiu na kněžském semináři ve Stuttgartu, kde se seznámil s celou řadou významných osobností tehdejšího antroposofického hnutí a Obce křesťanů, byl 8. října 1933 v sále Tychona Brahe v domě U jednorožce na Staroměstském náměstí Friedrichem Rittelmeyerem vysvěcen na kněze v Obci křesťanů. Brzy na to v Praze osaměl a až na krátké období po 2. světové válce, kdy po jeho boku působil farář Jan Dostal, a poslední roky života, kdy spolu s ním vedl pražský sbor farář Frank Peschel,[1] působil v Čechách sám. Před válkou to pro něj znamenalo, vykonávat veškerou činnost dvojjazyčně – česky a německy. Protektorátní úřady zakázaly činnost Obce křesťanů 8. května 1942. Pražský sbor Obce ztratil v koncentračních táborech a hrůzách války přes 80 členů a v souvislosti s odsunem německy mluvícího obyvatelstva zbytek svých německy mluvících členů a příznivců. Proto po 2. světové válce působil Josef Adamec už jen česky a s obrovským nasazením budoval český sbor až do zákazu činnosti v roce 1951 v pronajatém sále v Růžové ulici na Novém městě pražském. Nezapomenutelnými se pro mnohé staly Dny duchovního společenství na hradě Svojanov. Během 62 let kněžské služby zažil tři zákazy činnosti a pracoval proto celkem 38 let v ilegalitě. Svátosti a obřady sloužil v bytech členů a přátel Obce křesťanů a ke studiu evangelia či například Goethova Fausta se se skupinkami zájemců scházel na bytových seminářích. Krátké veřejné působení umožnilo jen uvolnění poměrů v roce 1968. Nedělní obřady se tehdy konaly v Kulturním domě na Žofíně a na dalších místech. Opětovný zákaz činnosti přišel už na podzim roku 1971. Osud umožnil Josefu Adamcovi ještě jednou začít s veřejným působením po roce 1989. Na sklonku života se přestěhoval do nového sídla Obce křesťanů ve Wilfertově vile v Praze na Špejcharu, kde se jeho životní příběh také uzavřel.

Kněžský život Josefa Adamce v mnohém připomínal skrytý život valdenských. I on – stejně jako oni – nesmírně miloval Janovo evangelium a i jemu, tak jako valdenští svým starším, říkali členové a přátelé Obce křesťanů z konspiračních důvodů „strýčku“. I on byl pro mnohé skrytou a často nepřiznanou, ale přesto zásadní inspirací a oporou. Josef Adamec byl po více než šedesát let nejen středobodem české Obce křesťanů, ale i nedílnou součástí náboženského a duchovního života v Čechách. Stopa jeho působení stále žije v mnoha srdcích a do dnes přináší své plody.