Před 70 lety (přesně 1. října 1951) vstoupil v platnost zákon 68/1951 Sb., jímž byly zlikvidovány spolky. Několik povolených zájmových a dobrovolných organizací bylo podřízeno komunistické straně. Obětí této komunistické represe se staly i náboženské menšiny, které dosud měly právní status spolků. O některých z nich a jejich situaci bude pojednávat malý seriál.
V tomto prvním dílu se seznámíme s náboženskou situací v tehdejším Československu.
Před rokem 1951 bylo státem uznáno (v souladu se zákonem 68/1874 ř. z.) jedenáct církví a náboženských společností. Byly to:
Církev římskokatolická, která v této době měla za sebou těžké pronásledování – zavírání klášterů, rušení řeholí, odsuzování kněží a řeholníků k vysokým trestům vězení apod. Její liturgická alternativa, Církev řeckokatolická, byla roku 1950 zlikvidována tím, že byla násilně přičleněna k Pravoslavné církvi v Československu; obnovena byla až roku 1968.
Českobratrská církev evangelická.
Evanjelická cirkev augsburského vyznania, která dosud působí na Slovensku a její stoupenci, žijící v Česku, vytvořili Evangelickou církev a. v. v České republice.
Rada židovských náboženských obcí, v současnosti Federace židovských obcí v České republice.
Jednota bratrská.
Pravoslavná církev v Československu, právě roku 1951 jí moskevský patriarchát udělil autokefalitu, v současnosti Pravoslavná církev v českých zemích.
Reformovaná kresťanská cirkev na Slovensku.
Slezská církev evangelická augsburského vyznání, která se do roku 1950 jmenovala Aušburská (nebo též Augšpurská) církev evangelická ve východním Slezsku v Československu.
Starokatolická církev.
Církev československá, od roku 1971 se nazývá Československá církev husitská.
Náboženská společnost československých unitářů, v současnosti Náboženská společnost českých unitářů.
Státem uznané církve byly – jak je patrné z poznámek u jejich seznamu – v různé míře pronásledovány a šikanovány, ale všechny se komunistickým úřadům podařilo kontrolovat prostřednictvím zákona 218/1949 Sb. „o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem“. Název tohoto zákona sice vypadá pro církve příznivě, ale ve skutečnosti se stal nástrojem tuhé kontroly, neboť stanovil, že „duchovenskou (kazatelskou a pod.) činnost v církvích a náboženských společnostech mohou vyvíjeti jen osoby, které mají k tomu státní souhlas… Každé ustanovení (volba, jmenování) těchto osob vyžaduje předchozího souhlasu státu“ (§ 7, odst. 1 a 2). Státní souhlas přitom „lze uděliti jen duchovním, kteří jsou … státně spolehliví a bezúhonní…“ (§ 2).
Desítky menších náboženských společenství ovšem státní uznání neměly, a nemálo z nich takové uznání dokonce odmítalo kvůli zásadě nezávislosti na státu. Vzdaly se tak možnosti čerpat finanční pomoc ze strany státu a oficiálně působit ve státních vzdělávacích, zdravotnických a dalších institucích. Měly právní postavení spolku podle zákona 134/1867 ř. z. Rakousko-uherské i československé zákony přitom tolerovaly, že jejich náboženský charakter byl v rozporu s literou tohoto zákona (podle svého § 3 se tento zákon nevztahuje „k řádům a kongregacím duchovním a ke společenstvům náboženským vůbec…“).
Přijetím zákona 68/1951 Sb. před 70 lety byly tyto spolky zlikvidovány, pokud je už dříve nezlikvidoval Státní úřad pro věci církevní, založený na základě zákona 217/1949 Sb. roku 1949. Výjimky z likvidace byly v zásadě dvě:
Několika málo spolkům bylo existence přece jen povolena mimo rámec nově přijatého zákona. Náměstek ministra vnitra v dopise z 26. dubna 1951 národním výborům, nazvaném „Církevní a náboženské spolky, náboženské sekty – postup a hlediska spolčovacích a shromažďovacích předpisů“ napsal:
Tak u církve římskokatolické soustředí se veškerá činnost dosud existujících spolků do „České katolické charity“. Do tohoto spolku včleňují se dosavadní římskokatolické spolky. … Proti dalšímu trvání spolku „Kostnická jednota“ není námitek vzhledem k tomu, že se v něm sdružují příslušníci nikoli jedné, ale několika evangelických církví. Také spolek „Snaha, Jednota evangelických pracovníků a rozhodných křesťanů“ se sídlem v Pardubicích a event. jeho pobočné spolky dále trvají, protože je tu možnost, že se v něm soustředí příslušníci některých náboženských sekt…
Druhou, významnější výjimku tvořily některé z dosavadních největších náboženských spolků. Stát je roku 1951 uznal, a tím je také podrobil kontrole podle výše zmíněného zákona 218/1949 Sb. Byly to čtyři protestantské církve:
Evangelická církev metodistická.
Bratrská jednota baptistů, do konce války měla název Bratrská jednota Chelčického.
Jednota českobratrská, která se od roku 1967 nazývá Církev bratrská.
Církev adventistů sedmého dne, dříve Československá jednota adventistů sedmého dne; tuto církev komunisté brzy (roku 1952) zase zrušili, pronásledovali některé její členy a obnovu dovolili až k roku 1956 (zabavený majetek ovšem nevrátili).
Další náboženské spolky byly v důsledku zákona 68 z roku 1951 zrušeny. Tento zákon totiž počítal s existencí jen velmi omezeného počtu dobrovolných organizací: „Za organisace podle tohoto zákona se prohlašují Revoluční odborové hnutí, Jednotné svazy zemědělců, Československý svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz žen, Československá obec sokolská a Československý Červený kříž“ (§ 5). Teoreticky se sice spolky mohly transformovat, ale slova zákona nedávají náboženským spolkům žádnou šanci: „Spolky vzniklé před 1. říjnem 1951, … které vyvíjejí svou činnost ve shodě se zájmy pracujícího lidu, se mohou přeměnit v organisace nebo do nich včlenit; spolek se může přeměnit též v jiný vhodný útvar nebo do něho včlenit“ (§ 9, odst. 1).
Komunisté předpokládali, že menší církve se buď připojí k těm státem uznaným (tak se například důstojníci Armády spásy připojili k blízké Evangelické církvi metodistické), nebo zaniknou, anebo budou jako „sekty“ zatlačeni do ilegality (tak se to stalo například badatelům Bible – svědkům Jehovovým, stoupencům Hnutí Grálu nebo mormonům).
A právě některým z těchto menších náboženských společností, které měl zákon 68/1951 Sb. zlikvidovat, se budeme věnovat v tomto seriálu.
Příště: Zánik československé misie Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů – mormonů.
Více o jmenovaných církvích: Religionistická encyklopedie online.
Další v sérii:
