Další příspěvek v sérii „Nová náboženství a děti“ je věnován neúspěšné snaze českých oddaných o založení vlastní gurukuly na Ekologické farmě Krišnův dvůr v Městečku u Benešova v letech 1995 až 1997. Podrobný popis kauzy včetně dokumentace k proběhlému řízení a odkazů na další zdroje je zájemcům dostupný v diplomové práci autorky nazvané „Výchova a vzdělání v hnutí Haré Kršna“.
„Podstatou celého případu je konflikt chápání některých obecných principů vztahu jednotlivce a společnosti. Na jedné straně zdůraznění svobody, nezávislosti jednotlivce včetně práva přijmout vlastní naprosto odlišná morální měřítka, včetně práva distancovat se od společnosti, práva zříci se spoluzodpovědnosti za tuto společnost – za její (kulturní i jiné) hodnoty. Co více: nikoliv jen sám za sebe, ale i za své děti. Na druhé straně zdůraznění společenské stránky lidského života, vědomí, že člověk je povinen poznat a vnímat konkrétní společenský rozměr své existence…“ (Ivan Pilip)[1]
Povědomí české společnosti o hnutí Haré Kršna sahá díky populárním skladbám George Harrisona „My Sweet Lord“ a „The Hare Krsihna Mantra“ do počátků 70. let 20. století. Během 80. let začaly v Československu vznikat první skupinky praktikujících zájemců o toto učení. Více o počátcích hnutí Haré Kršna u nás jsme psali již dříve zde v článku věnovaném první nemovitosti, kterou oddaní v Česku, vlastně tehdy ještě v Československu, vlastnili. Nemovitost v Lanšperku však krátce po revoluci prodali, aby mohli získané peníze investovat do jiné nemovitosti v Praze. Kromě misijně naladěných oddaných, kteří se soustřeďovali spíše v hlavním městě, se k hnutí připojovali také lidé, které oslovovala ta část nauky, která vedla k ekologickému zemědělství a rodinnému životu na venkově.
V roce 1990 proto započala realizace projektu Ekologické farmy Krišnův dvůr, která měla být energeticky, potravinově i finančně soběstačnou komunitou hospodařící tradičním způsobem. Mottem projektu se stala věta: „Jednoduché žití, hluboké myšlení.“ V komunitě tehdy žilo již několik manželských párů s dětmi, a tak bylo nutné začít řešit jejich vzdělávání. Argumenty rodičů proti docházce dětí do spádové Základní školy v Chotýšanech byly praktického, světonázorového, náboženského i pedagogického druhu: vzdálenost a špatná dopravní dostupnost spádové školy, obavy rodičů z toho, že by se děti kvůli svému odlišnému životnímu způsobu (oblečení, vegetariánství apod.) a víře v Kršnu či reinkarnaci mohly dostávat do konfliktů se spolužáky a učiteli, ale i nesouhlas s tradičními vzdělávacími postupy, se způsoby hodnocení i s obsahem vzdělávání.
Zatímco dnes je pro děti povinné pouze vzdělávání v délce devíti let a rodiče mají k dispozici řadu alternativ ke státním školám, a dokonce možnost požádat o domácí vzdělávání dětí na 1. i 2. stupni základní školy, v 90. letech musely všechny děti povinně do některé školy docházet. Zákon sice umožňoval vznik soukromých škol, kde by děti mohly docházku plnit, ale i ty se musely řídit požadavky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (zkr. MŠMT). Kromě povinných vzdělávacích osnov a dalších položek stanovovaly příslušné předpisy také minimální počet třinácti dětí, pro které by bylo možné soukromou školu zřídit. Tohoto počtu oddaní v době trvání projektu nedosáhli a nedomohli se ani udělení výjimky.
V přípravném školním roce 1994 až 1995, kdy začali oddaní korespondovat s příslušnými odbory MŠMT a připravovat potřebnou dokumentaci, navštěvovaly gurukulu díky odkladu vystavenému Pedagogicko-psychologickou poradnou v Benešově tři děti, o rok později přibyl ještě jeden žák. V dlouhodobém horizontu počítali autoři projektu s růstem počtu členů komunity i příchodu dalších dětí školou povinných. K tomu už ale nedošlo. Běh věcí v komunitě narušila zásadní událost, po níž rodiče s dětmi společenství opustili. Stalo se to paradoxně právě ve chvíli, kdy se po dvou zamítnutích žádosti ze strany MŠMT, neúspěšných rozkladech, odvoláních a medializaci sporu mezi oddanými a ministerstvem, podařilo nalézt ve spolupráci s chotýšanskou malotřídkou řešení. Na Krišnově dvoře mělo vzniknout detašované pracoviště spádové školy, která by zároveň zaměstnala také zdejší učitele a kde by bylo možné gurukulu provozovat bez nutnosti založit nový školský subjekt.
Ačkoli by si někdo mohl říct, že je případ sporu o krišnodvorskou gurukulu dnes již jen vyčpělou devadesátkovou vzpomínkou, či možná jen zajímavostí, dostává právě v kontextu současného českého školství a společnosti nový rozměr, poskytuje řadu podnětů k zamyšlení, ale ukazuje také, že jeho původní esence zdaleka nevyvanula a s konfliktem principů zmíněných v úvodním citátu se potýkáme dodnes.
Koncept, který tehdy autoři projektu připravili a který byl opakovaně odmítnut (mimo argumentu týkajícího se počtu dětí) zejména z důvodu vágnosti formulací obsahu a realizace vzdělávání, by dnes byl v podstatě v souladu s velmi obecně stanovovanými cíli vzdělávání v Rámcovém vzdělávacím programu. Konkrétní obsahy, metody, formy a organizaci vzdělávání si jednotlivé školy dnes mohou určovat samy. Omezení, jiné formy či úplné vynechání hodnocení výkonů žáků ze vzdělávacího procesu je dnes jednou z propagovaných inovací ve vzdělávání, na kterých staví velké množství škol nejrůznějšího typu. Z popudu rodičů, kteří (stejně jako tehdejší rodiče na Krišnově dvoře) odmítají státní základní školy, dnes v podstatě jako houby po dešti vznikají nejrůznější komunitní školy (jedna dnes funguje také na Krišnově dvoře) či domácí učící skupinky, kde se společně vzdělávají děti, kterým je oficiálně umožněno domácí vzdělávání. O tom, zda bude dítěti umožněno domácí vzdělávání a jak budou jeho výstupy kontrolovány, nerozhoduje ředitel spádové školy podle místa bydliště ani žádné nezávislé pracoviště, ale ředitel školy, kterou si rodiče vyberou a dítě tam po domluvě s ředitelem zapíší. Z neformálních rozhovorů s „alternativně“ smýšlejícími rodiči vyplynulo, že mezi sebou sdílí informace o tom, které školy jsou tomuto typu vzdělávání žáků nakloněny, a tak obvykle žádají o zapsání právě tam, kde jiní rodiče už udělali dobrou zkušenost a kde jim nebyly kladeny větší administrativní ani jiné překážky.
A nakonec podstatným argumentem sporu o českou gurukulu v 90. letech byla otázka náboženská a světonázorová. Na podporu gurukuly na Krišnově dvoře se v doporučujících dopisech vyjádřila řada předních (nejen) českých odborníků v oblasti pedagogiky, filosofie a sociologie náboženství (Vladimíra Spilková, Milan Machovec, Jiří Dunovský, Karel Rýdl nebo E. Burke Rochford), kteří podpořili mimo jiné i právo rodičů vychovávat a vzdělávat děti nikoli podle jednotné šablony státního aparátu, ale v souladu s jejich vlastním přesvědčením, a třeba i náboženskou vírou, která je v českém prostředí poněkud neobvyklá. Za neochotou ministerstva školství umožnit fungování gurukuly v síti českých škol viděli oddaní a jejich podporovatelé kromě přetrvávajících unifikačních trendů také osobní konfesní zájmy tehdejšího ministra školství Ivana Pilipa za politickou stranu KDU-ČSL, který se měl již dříve vyjádřit v tom smyslu, že za největší nebezpečí pro děti považuje drogy a sekty. Ačkoli ministr Pilip tato obvinění opakovaně odmítl a v několika dopisech se snažil vysvětlit svá konzervativní stanoviska hájící smysl výchovy v tradicích státu a principu společenské odpovědnosti, oddaní tyto argumenty nepřijali a doufali, že nakonec na svou věc skrze medializaci sporu upozorní i nejvyšší představitele státu včetně prezidenta Havla.
Přestože se nakonec našlo až překvapivě snadné řešení situace, jak už bylo řečeno výše, projekt gurukuly nakonec po dvou letech neúspěšných snah skončil. Poté, co vyšlo najevo, že vedoucí komunity Turíja dás a manžel hlavní učitelky Alarky deví dásí porušoval stanovené regulativní principy a udržoval mimomanželské vztahy s jinými ženami, v komunitě nezůstaly děti ani učitelé. Záměr se podařilo zrealizovat až o dvacet let později. Rodiny s dětmi, které dnes tvoří kongregační společenství v okolí Krišnova dvora, až na výjimky volí cestu tzv. zvláštního plnění školní docházky, jak zní odborný termín pro vzdělávání mimo síť škol registrovaných ministerstvem školství. V uplynulých letech vznikla v obci Lhota Veselka dokonce nová budova, v níž je pro děti vytvořené školní zázemí „učebna Na rozhledně“. Aktuálně má gurukula asi deset žáků, kteří se spolu vzdělávají pod vedením dvou hlavních učitelů z řad rodičů, ale na programech pro děti se účastní i další. Současně tyto děti tvoří Dětský spolek Dváraka, který se věnuje indické kultuře, vystupuje na folklórních festivalech, připravuje a podniká víkendové a prázdninové aktivity a podobně.
Poznámka:
[1] Odpověď ministra školství Ivana Pilipa z 31. 7. 1996 na dopis Jaroslava I. Vokouna ve věci odmítnutí krišnodvorské gurukuly.
Náhledová fotografie: Titulní fotografie v prezentaci Dětského spolku Dváraka na Facebooku.
Psali jsme v Dingiru:
Téma 3/2000: Náboženské komunity (plný text čísla zde)
Téma 2/2001: Škola a náboženství (plný text čísla zde)
Téma 1/2007: Hnutí Hare Kršna (plný text čísla zde).
Téma 4/2010: Náboženství a děti (plný text čísla zde)
Téma 2/2018: Náboženské komunity (obsah a vybrané články zde)
Martin Fárek: Gurukula jako zkouška. Dingir. 2001, 4(2), s. 20–21.
Jitka Schlichtsová: Pán Kršna a oddané děti. Dingir. 2013, 16(3), s. 74–75.
Jitka Schlichtsová: Kršnova milost mezi dětmi. Dingir. 2013, 16(4), s. 114–115.
Série „Děti v nových náboženstvích“:
Náboženský infoservis o hnutí Haré Kršna:
