Cesta za modrým pasáčkem krav

Cesta za modrým pasáčkem krav

Příběhem Džalángí déví dásí, Krišnovy oddané, praktikující v hnutí Haré Krišna (ISKCON), otvíráme seriál, v němž naši čtenáři a příznivci popisují své osobní duchovní cesty. 

Moje máma je z římskokatolické rodiny a táta z řeckokatolické. Protože ale jejich víra byla spíš jen vlažná, nakonec se nebrali v kostele a mě ani nedali pokřtít. A aby toho nebylo málo, táta pak ještě vstoupil ke komunistům. Jestli víc z idealismu nebo kariérismu je dnes jen těžko říct, moje máma tam ale z idealismu šla určitě. Totiž kvůli myšlence, že až tátu budou jako komanče věšet na lucernu, tak aby tam chudák nevisel sám.

Jako Husákovo dítě jsem měla s hledáním Boha asi podobné zážitky jako většina mých vrstevníků. Když jsem se ve druhé třídě ptala, jestli je Bůh, tak mi učitelka řekla, že ne, že by ho tam Gagarin přece ve vesmíru viděl. Ono se to vypráví už skoro jako jakási městská legenda, ale mě se to vážně stalo. Asi to byla taková standardní odpověď té doby. O pár tříd výš jsem se pak učila, že v Boha lidi věřili hlavně proto, že si neuměli vysvětlit blesky. A taky o tom, jak zlá církev upalovala čarodějnice a taky mistra Jana Husa a drancovala majetky chudáků.

Doma se o Bohu nemluvilo, jen babička z tátovy strany chodila občas na tajňačku do řeckokatolické „cerkve“ v Mariánských Lázních. Děda to ale neviděl rád, chtěl, aby s ním byla pořád doma, takže jsem tam s ní nikdy nešla. A babička z druhé strany, když jsem byla malá holka, už do kostela nechodila vůbec. Když se totiž v 50. letech rozvedla s dědou, který hrozně pil a pak je celou rodinu i s dětmi bil, největší dusno jí dělaly kostelní babky. Jediná skutečně exponovaná věřící v rodině byla bláznivá teta Kristýna se zlatými zuby a potom vzdálená babička Emilka, kterou jsem viděla tak jednou za pět let. Když si k tomu ještě představíte, že jsem asi jako tříletá pohoršila celý kostel hlasitou kritikou faráře na jakémsi rodinném pohřbu, protože se mi nelíbilo, že mluví takovým mečivým hlasem, až mě táta musel vynést ven, chápete asi, že jsem na nějakou náboženskou konverzi nadějným kandidátem rozhodně nebyla.

Proč to Bůh dopouští?

Když mi bylo šestnáct, jela jsem na brigádu na zámek Valeč, kde jsme dávali dohromady park plný krásných barokních soch. Byl tam s námi také jeden bývalý student teologické fakulty. Vyhodili ho ze školy, protože odmítl slavit 25. únor, jelikož nejde o církevní svátek. Byl strašně sympatický. Jen mi nešlo do hlavy, proč se chtěl stát knězem. Ten večer jsme si všichni kolem stolu povídali, ale většinou jsem na něj útočila svými otázkami: „A co ty koncentráky? A války? A co ty mrtvý lidi a hladový děti? Proč to Bůh dělá?“ Byla jsem hodně drzá, jak to k tomuhle věku patří, ale taky opravdu upřímná. A ten kluk to věděl. Pomalu mi vysvětloval, že tyhle věci si přece dělají lidi sami, že je k tomu Bůh nenutí. Taky mi vyprávěl o zázracích stvoření a já, i když jsem se navenek bránila, jsem v srdci věděla, že má pravdu. Nahlas jsem s ním ale samozřejmě zásadně nesouhlasila.

Asi o rok později mi brácha přinesl knížku Šríly Prabhupády, myslím, že to bylo Vědecké poznání duše. Ta knížka úplně zářila a neskutečně krásně voněla. Přečetla jsem ji jedním dechem. Všechno bylo tak logické a čisté. Jenže já chtěla ještě všechno zkusit a ochutnat a představa, že bude žít podle návodu v téhle knížce mi přišla absurdní a nereálná. Ale aspoň jsem přestala jíst maso. Brácha mi to vysvětlil za pět minut: „Když se nechceš podílet na zabíjení zvířat, tak je nesmíš jíst! Kapišto?“ Tak to nebylo vůbec těžké.

Těžší bylo, že jsem začala vážně přemýšlet o existenci Boha a také o tom, jak se k tomu mám dál ve svém životě postavit. Dokonce jsem se vydala na mši do jednoho plzeňského kostela. Po ní přišlo nakonec objímání v Kristu. Byla jsem trošku na rozpacích, protože jsem ty lidi vůbec neznala, ale pak jsem si řekla: Budiž! „Jste vegetariáni?“ zeptala jsem se jedné z účastnic bohoslužby. „Ne,“ odpověděla mi s překvapeným výrazem, jakože: „Proč se na to ptáš?“ To mě popravdě trošku zklamalo. Proč by se Boží láska neměla vztahovat i na zvířata? ptala jsem se sebe sama. Samozřejmě, že Ježíš i panenka Marie se mi opravdu moc líbili, i ta velebná atmosféra v kostele. Ale ještě pořád jsem nebyla s hledáním u konce.

Vlasy

Zas za pár let měl brácha na Slovensku vojenskou přísahu a my tam za ním s mámou jely. A v mezičase jsme šli do kina, kde dávali muzikál Vlasy. Byla jsem v extázi a druhý den šla na to samé ještě jednou. Něco v tom filmu mě zasáhlo jako blesk. Až mnohem později jsem pochopila, že to byla mahá mantra, zpívání Haré Krišna.

Když se brácha vrátil z vojny, vzal mě s sebou na demonstraci proti McDonald´s ve Vodičkově ulici. Měli jsme číra a vysoký boty, obsadili jsem uvnitř stoly, bouchali do nich rukama a křičeli: „Práva zvířat!“ Myslím, že jsme tam všechny hlavně pořádně „sraly“. A před dveřmi stál usměvavý chlapík v oranžovém a rozdával sladké kuličky. „Prosím vás, nezabíjejte krávy, dejte si něco lepšího,“ nabízel všem prasádam – jak jsem se později dozvěděla, jídlo obětované Bohu, které je prostoupené Jeho energií, a ta energie pak vstupuje do každého, kdo ho jí, a tím se očišťuje a dělá duchovní pokrok. To mi tedy přišlo o dost chytřejší a efektivnější než jen všechny masožrouty zprudit, aniž by se jakkoliv změnilo jejich srdce.

Později jsem se přestěhovala do Prahy a stala se pravidelným návštěvníkem restaurace Góvinda. Kolem toho jsem dělala taky spousty hloupostí ve snaze být šťastná díky smyslovému požitku, ale ve skutečnosti se mi v tom moc nedařilo. Sex, drogy ani rokenrol mě kromě krátkodobého uspokojení také naplňovaly frustrací z toho, že žiji naprázdno a úplně zbytečně.

Těžký případ

Byla jsem ale těžký případ. To, co někomu trvalo pár měsíců, se u mě táhlo léta. Nejtěžší na tom všem vlastně byla jakási schizofrenie, kterou jsem zažívala, když jsem četla Prabhupádovy knížky a představovala si, že bych také mohla a chtěla žít takovým vznešeným a čistým životem, a pak realita, když jsem vlivem starých zvyků i nevhodné společnosti znovu padala na úroveň dvounohého zvířete. Než jsem se poprvé odhodlala jít do chrámu, než jsem začala zpívat Haré Krišna, což je metoda očisty srdce od hříšných tužeb určená pro tento věk hádek a pokrytectví, než jsem se přestala ostýchat a začala se skutečně sdružovat s oddanými, než jsem začala dělat nějakou nepatrnou službu pro Krišnu, než jsem se odhodlala zahodit své materiální koncepty, než jsem začala skutečně a vážně praktikovat bhakti jógu, jógu lásky… Ufff, to bylo pádů a kopanců. To bylo slziček a zklamání ze sebe sama.

Proč jsem se na to ale nevykašlala? To je na tom to nejzajímavější. Čím víc jsem se přibližovala k tomu, co jsem já, tedy duše, doopravdy chtěla – k duchovnímu životu – tím víc jsem pociťovala, jak je to pro mě příznivé, jak naplno projevuji svůj potenciál jako duchovní bytost. Jak se probouzím z temné iluze o sobě, o světě i o Bohu, ve které jsem tak dlouho pobývala.

Jednou jsem, už po pár krocích na této cestě, debatovala s jednou zapálenou jehovistkou. Asi si ty hovory zažil každý upřímný hledač sám. S určitou pýchou v hlase mi vyprávěla, že když u nich někdo pije alkohol nebo kouří nebo dělá něco jiného, co by neměl, tak že ho zkrátka vyhodí. S planoucíma očima mi dávala najevo, jak je jejich společenství čisté. „No, vidíte, a my myslíme, že by bylo pěkné, aby všech věcí, které mu v jeho duchovním životě škodí, zanechal, ale nevyhodíme ho. Naopak, jen ať je s námi dál, a díky dobré společnosti toho dřív nebo později zanechá sám,“ řekla jsem jí na to já. A ani jsem u toho nebyla moc pyšná, protože jsem měla na mysli hlavně sebe sama.

Cesta domů

Nekonečnou milostí oddaných, mého duchovního učitele, a především Šríly Prabhupády, už několik let žiji tak, jak si to skutečně přeji. Nemusím podléhat módním trendům ve společnosti nebo mentálním výstřelkům své vlastní mysli. Držím se návodu z véd, který lidem do zemí Západu přivezl v 60. letech zakladatel hnutí Haré Krišna. Ovšem, nejsou to nějaká nová moudra. Ve védské tradici žák předává učení svého učitele v nezměněné podobě a díky tomu je tady záruka, že i dnes, ve 21. století, máme k dispozici poznání v původní podobě, v jakém ho vyslovil Šrí Krišna – Bůh. Jen pro pořádek, podle véd je Bůh nejvyšší, a jako takový je tedy jen jeden. Stejná osoba, kterou uctívají křesťané, židé, muslimové nebo třeba domorodí Austrálci. Ten, kdo všechny stvořil a udržuje, ten, kdo všechny nejvíce miluje. Rozdíly ve věrouce jsou poplatné rozdílným věkům a místům, kdy byla lidem sdělena. Hlavní je ale rozvinout lásku k Bohu, která je podstatou všeho náboženství. Jeho cestou i cílem.

A tak se poctivě snažím rozvíjet tuto lásku i ve svém srdci. A skrze svůj vztah k Bohu se vztahovat rovněž k Jeho dětem, v lidské, zvířecí i rostlinné podobě. Pomocí zpívání Jeho jmen se snažím dostat na transcendentální úroveň vědomí neboli tam, kde nemá vliv hmota. Studuji védská písma, abych OPRAVDU pochopila, že nejsem tělo, ale duše, která v něm přebývá. I to, že jako duše patřím do duchovního světa, kterému některá náboženství říkají Království Boha. Abych se tam ale mohla vrátit, musím si to skutečně přát. A nechtít být už víc zapletená do sítí materiálních tužeb. Pokud bude návrat zpátky k Bohu opravdu mojí největší touhou, Bůh mi ji jako milující otec splní. Na mně je jenom tohoto čistého stavu vědomí dosáhnout.

Skutečný test, jak jsem v tom byla úspěšná, přijde v okamžiku smrti. Když já, duše, budu opouštět tělo, a vyrazím do další destinace. A buď se znovu narodím v některém z 8 400 000 životních druhů popsaných ve védách, nebo se opravdu už konečně vydám za překrásným Šrí Krišnou s namodralou barvou pleti a pavím perem ve vlasech, který na duchovní planetě Gólóce Vrindávanu pase krávy a netrpělivě čeká na své milované oddané, až se k Němu konečně zase vrátí. Pokorně prosím čtenáře těchto řádků o laskavé požehnání, abych si, až budu umírat, nepřála nic jiného.

Děkuji Vám z celého srdce!

Haré Krišna, Vaše služebnice Džalángí déví dásí

Psali jsme v Dingiru:

téma Hnutí Hare Kršna, Dingir 10 (1), 2007.



Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
catv
catv
19. 5. 2021 11:18

K těm katolickým vegetariánům si vybavuju vlastní zážitek. Někdy v 90. letech minulého století jsem během cesty stopem po Itálii dorazil do Assissi. Bylo navečer a na prostranství před bazilikou se bavila skupina francouzské katolické mládeže. Během řeči jsem prohodil, že jsem vegetarián. “Un catholique – végétable?!” zněla odezva. Nechápali. Já zase nechápal je – byli jsme přece v Assissi, jehož zakladatel považoval vše živé i neživé za své bratry a sestry… Osobně jsem se stal vegetariánem ze dne na den díky knize Světlo Orientu (převyprávěná Buddha čarita, pokud si dobře vzpomínám). Ahinsu chápu jako předběžnou podmínku skutečné duchovnosti. Ještě předtím různé tradice předepisují různá omezení jako… Číst vice »

Radek Mikula
Radek Mikula
26. 5. 2021 18:50
Reply to  catv

Abrahamovská náboženství jsou při svém materialismu vcelku přirozeně antropocentrická, což vede až k naprosté bezcitnosti k tvorům, s nimiž nesdílíme příslušnost ke stejnému živočišnému druhu. Soucit je pak vyhrazen jen pro ty, s nimiž prožíváme společné zaměření na smyslový požitek, a kolektivní hédonismus se tak stává vrcholným náboženským cílem. Spravedlivé je však dodat, že se v minulosti v rámci takových duchovních cest našli jedinci (např. Serafim Sarovský v pravoslaví nebo František z Assisi v římskokatolické církvi), kteří dokázali jít za omezení vlastního vyznání. V současnosti lze takové bílé vrány objevit i v českém mediálním prostoru. Zájemcům lze doporučit kupříkladu texty sociálního demokrata a katolíka Filipa Outraty: “Smutný příběh luskounů, který se propojil s příběhem jedné z mnoha epidemií strašících… Číst vice »

Radek Mikula
Radek Mikula
26. 5. 2021 18:53
Reply to  Radek Mikula

(pokračování)

Možná je to tím, že když jde jen o nás samé, o člověka a jeho zdraví, je to vnímáno jako priorita úplně jiného druhu než to, co se děje „jen“ celé Zemi a všem jejím obyvatelkám a obyvatelům. Je to asi z psychologického hlediska pochopitelné, ale zcela iracionální, protože ve skutečnosti jsme my, lidé, s ostatními tvory a celkem přírody těsně, intimně propojeni. Osud luskounů a mnoha a mnoha dalších živých organismů je i naším osudem.”

https://denikreferendum.cz/clanek/30795-o-luskounech-viru-a-lidech

nebo zde:

https://denikreferendum.cz/clanek/28762-advent-nas-vsech-zvirat-bozich