Jsme vděčni, že jsme byli vybráni jako součást těch,
kdo už nežijí pro sebe, ale pro Toho,
kdo za nás dal svůj život, abychom mohli žít společně
svobodni ukazovat lásku, kterou vložil do našich srdcí.
Z toho se radujeme.
Jsme omilostnění lidé.
A my Mu za to vzdáváme díky. Jak jinak můžeme pomoci, než Ho velebit?
Oslavujeme v milující dobrotě našeho Pána.[1]
(překlad písně, kterou děti zpívají při shromážděních)
Zanedlouho tomu bude deset let od chvíle, kdy došlo ke zlomové události ve vztahu německých úřadů s komunitami společenství Dvanáct kmenů. Předmětným se stal život ve víceméně uzavřených komunitách, neochota rodičů umožnit vzdělávání dětí ve veřejných školách a podporovat děti v dalším vzdělávání, důraz na zemědělský a rukodělný způsob obživy společenství, do nějž jsou zapojeny i děti, a především fyzické trestání dětí, které je v přímém rozporu s německými zákony.[2]
Zásadní roli v eskalaci celé situace sehrál německý investigativní novinář Wolfram Kuhnigk. Díky smyšlenému příběhu o svém bolestném rozchodu a touze vydat se novou životní cestou získal důvěru společenství a pravidelně ho navštěvoval. V několika místnostech pak umístil skryté kamery, které zachytily matky, jak třemi či čtyřmi údery pružným proutkem přes zadek trestají děti. Ze záběrů následně vytvořil reportáž pro nejsledovanější německou soukromou televizi RTL. Tu odeslal německým úřadům pro ochranu dětí s tím, že bude brzy odvysílána. Reakce úřadů tak musela být doslova blesková. Bez jakéhokoli varování či snahy s rodiči o situaci jednat vstoupili brzy ráno 5. září 2013 sociální pracovníci za asistence policie do objektů obou německých komunit v Klosterzimmern a Wörnitz a odvezli z nich celkem 40 dětí. Okolnosti popsal již dříve v jiném článku Zdeněk Vojtíšek, který kauzu dlouhodobě sleduje, takto: Odebrány byly všechny děti až do 17 let, které v komunitách žily, a to včetně dětí, o jejichž trestání nebyly důkazy, i dětí, které pro svůj nízký věk trestány být nemohly, a dokonce i děti, jejichž rodiče byli v komunitách na dlouhodobější návštěvě. Oprávněnost tohoto zásahu a odebrání dětí pak potvrzovaly německé soudy.
Odebrané děti byly umístěny do dětských domovů a pěstounských rodin, kde měly setrvat nejméně do rozhodnutí soudu. Ta se ale v některých případech táhla i několik let a úřady často biologickým rodičům znemožňovaly i návštěvy. Dvě dvojice rodičů se pokusily podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, ale neuspěly. Ten rozhodl, že postup německých soudů byl oprávněný, v souladu s tamními předpisy, detailně odůvodněný a že svěřením dětí do péče jiných osob bylo dosaženo „rovnováhy mezi zájmy rodičů a nejlepšími zájmy dětí“. Podrobnosti lze nalézt zde.
Postupem času byla po vleklých sporech většina dětí, zejména těch dospívajících, nakonec rodičům do péče vrácena, nikoli však všechny. Jakkoli německá média prezentovala odebrání dětí z komunit jako jejich „osvobození“[3], několik dětí se ve snaze o návrat k biologickým rodičům dokonce odhodlalo k útěku z pěstounských rodin a dětských domovů. Vzhledem k tomu, že německé komunity byly mezi tím uzavřeny a jejich obyvatelé se přestěhovali většinou (ale ne výhradně) do českých komunit ve Skalné a Mšeckých Žehrovicích, musely tyto děti vynaložit opravdu značné úsilí, aby se ke svým biologickým rodičům dostaly. V několika případech německé soudy uznaly útěk dětí jako svobodné vyjádření jejich vůle a na jejich návratu do pěstounských rodin a zařízení náhradní rodinné péče netrvaly. Poslední takový případ se stal v říjnu loňského roku. Tehdy svou pěstounskou rodinu opustila Shalomah Henningfieldová, které byly v době odebrání tři roky. Více o případu lze číst zde.
Počátky a první konflikty
Společenství Dvanáct kmenů je nové náboženské hnutí, které má původ v ježíšovském směru hnutí hippies na přelomu 60. a 70. let. Založil ho v americkém městě Chattanooga Elbert Eugene („Gene“) Spriggs zvaný Jonek (hebrejský význam slova je „proutek“) spolu se svou čtvrtou manželkou . Marschou Ann Duvalovou. Více o Spriggsovi a vzniku společenství je zde.
V roce 1974 čítala Spriggsova komunita už kolem padesáti až šedesáti osob a původní „Dům světla“[4], jak se domu Spriggsových přezdívalo, už kapacitně nestačil. Proto přesídlili do nového domu ve Vine Street, pro nějž se podle názvu ulice vžilo pojmenování „Dům vinné révy“[5]. Zde založili také první restauraci „Yellow Deli“, která sloužila komunitě jako zdroj obživy i prostor pro misijní činnost.[6] Zakoupili a zrenovovali další tři domy pro potřeby ubytování rostoucího společenství, založili několik řemeslných dílen a postupně vznikly i další restaurace.[7]
Od začátku však nová církev čelila četné kritice ze strany křesťanských kruhů zejména proto, že Spriggs neměl žádné teologické vzdělání a nebyl ordinovaným duchovním, ale také ze strany příbuzných a přátel Spriggsových následovníků. Ti se v obavě o své blízké, kteří se při vstupu do komunity vzdávali majetku a značně (či zcela) omezovali vazby z dřívějšího života, obraceli na organizace patřící k antikultovnímu hnutí.
V důsledku vzniklého tlaku se společenství roku 1979 přestěhovalo z Chattanoogy do obce Island Pond, části města Brighton ve státě Vermont[8] a změnilo svůj název na „The Northeast Community Church“. Ani tyto kroky však nezabránily dalšímu pronásledování ze strany znepokojené veřejnosti a antikultovních uskupení. Došlo dokonce k několika únosům členů společenství a pokusům o jejich „deprogramování“. Od roku 1982 se začala objevovat také obvinění ze zneužívání dětí, která vyvrcholila roku 1984 zásahem vermontské policie a místní sociální služby, při němž bylo z komunity odebráno 112 dětí.[9] Ačkoli tato událost nakonec skončila navrácením dětí do komunity, protože soudce vyhodnotil zásah policie jako protiústavní, jsou právě záležitosti výchovy dětí v tomto společenství tím, co opakovaně vyvolává otázky, kontroverze, a nakonec se stává rozbuškou mezi společenstvími Dvanácti kmenů a většinovou společností.
Jak žije a čemu věří Dvanáct kmenů
V současnosti tvoří společenství Dvanáct kmenů (The Twelve Tribes, dříve také nazýváno The Commonwealth of Israel, Messianic Communities and the Community Apostolic Order) čtyřicet komunit[10] rozdělených do dvanácti oblastí a nazvaných podle biblických kmenů Izraele. V nich žije kolem tří tisíc[11] členů, z nichž asi polovinu[12] tvoří děti.[13] Charakteristické pro jejich životní styl je funkční kombinace života v komunitě a v nukleární rodině, kdy mají rodiny dostatek času a prostoru pro sebe (v rámci komunity mají jednotlivci i rodiny oddělená ubytování podle možností a kapacity dané komunity), ale zároveň tvoří komunitu, která společně hospodaří s penězi, rozhoduje, pracuje a slaví předepsané svátky.
Společný je také oděv i celkový vzhled členů společenství. Ženy, muži i děti obvykle nosí volný oděv z přírodních materiálů, který zakrývá celou postavu. Liší se oblečení všední a sváteční. Všední oděv tvoří obvykle u mužů i žen dlouhé kalhoty a haleny s dlouhými rukávy nepříliš výrazných barev. Při oslavách mají muži obvykle podobné oblečení světlé barvy, ženy si oblékají volné šaty s dlouhou sukní, které mohou mít nějaký jemný vzor (nejčastěji květinový) a mírně výraznější barvy. Ženy mívají dlouhé vlasy nejčastěji svázané do prostého culíku, případně copu, hlavu si zahalují šátkem, na který kladou ještě pletenou plátěnou čelenku. Stejnou nosí i muži, ale kladou ji přímo na vlasy v délce po ramena, rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy a svázané v týlu do culíku, který připomíná štětec.
V bohoslužebném i praktickém životě uplatňuje Dvanáct kmenů prvky známé z judaismu: oslava šabatu jakožto dne odděleného pro bohoslužbu a odpočinek, oslava dalších svátků předepsaných v Tóře jako je Pesach nebo Šavuot, respektování některých jídelních předpisů nebo třeba hebrejská jména členů. Děje se tak, protože se společenství snaží svým životem navázat na praxi prvotní církve, která ještě dodržovala vše dle židovských tradic, ale uvěřila v Ježíše Krista (Jašuy) jako spasitele. Odpovídá tomu také již zmíněný komunitní způsob života, zaměření na ekologické zemědělství a řemeslnou práci, projevuje se v písních a hudbě, přírodní medicíně a stravování.[14]
Specifikem teologie Dvanácti kmenů je doslovné čtení Bible, které má vést k životu podle původního Božího záměru („přirozeného zákona“ – tedy uspořádání, které pro člověka a lidskou společnost Bůh zamýšlel), a eschatologická očekávání událostí druhého příchodu Jašuy (Ježíše) na tento svět. V něm mají sehrát klíčovou roli právě děti tohoto hnutí, a proto se jim musí dostávat také specifické výchovy. Tuto eschatologii podrobně popíšeme v druhé části textu.
Náhledová fotografie: Společný tanec při oslavě začátku šabatu. Jitka Schlichtsová.
Poznámky:
[1] Překl. aut., angl. orig.: „We are thankful to be chosen to be part of a people who no longer live for themselves, but for Him, who gave up his life, so that we could live together free to demonstrate the love He´s put inside of our hearts. We rejoice in this. We are forgiven people. And we give thanks to Him. How can we help but praise Him? We rejoice in our Master´s loving-kindness.“
[2] Česky příběh hnutí Dvanác kmenů popisuje VOJTÍŠEK, Zdeněk: Nová náboženství a násilí. Praha: Karolinum, 2017, s. 91–96.
[3] Celkově zajímavý je článek Ondřeje Vojtíška, který analyzoval slovník, kterým česká média o společenství Dvanáct kmenů referovala: VOJTÍŠEK, Ondřej: Dvanáct kmenů ve zpravodajství, Dingir 20 (2), 2017.
[4] Angl. orig.: The Light House.
[5] Angl. orig.: The Wine House.
[6] Tyto restaurace jsou hnutím Dvanáct kmenů provozovány dodnes. V Česku zatím ale žádná otevřena nebyla.
[7] PALMER, Susane. The twelve Tribes: Preparing the Bride, s. 62–63.
[8] VOJTÍŠEK, Zdeněk: Pod tlakem úřadů. Dingir (3), 2014. s. 82.
[9] O razíích proti hnutí Dvanáct kmenů WRIGHT, Stuart A. a PALMER, Susan: Storming Zion. Government Raids on Religious Communities, New York: Orford University Press 2016, s. 47–72.
[10] Dle mapy dostupné online: https://twelvetribes.org/worldwide [cit. 21. 5. 2021].
[11] Odhady počtu členů se u různých zdrojů liší a pohybují se mezi 2500 a 4000 členy.
[12] PALMER, Susan J.: Frontiers and Families. The Children of Island Pond. In PALMER, Susan J. a HARMAN, Chrlotte E. (eds.): Children in New Geligions. New Brunswick: Rutgers University Press, 1999, s. 157.
[13] Jiné zdroje uvádějí i vyšší čísla – až tři pětiny z celkového počtu členů. Viz např. PLEYER, Robert: Der Satan schläft nie. Mein Leben bei den Zwölf Stämmen. München: Knaur 2014, s. 177. Podle VOJTÍŠEK, Zdeněk. Pod tlakem úřadů. Dingir (3), 2014. s. 83.
[14] VOJTÍŠEK, Zdeněk: Pod tlakem úřadů. Dingir (3), 2014. s. 82.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 21 (2), 2018: Náboženské komunity: obsah a vybrané texty zde.
Zdeněk Vojtíšek, Pod tlakem úřadů, Dingir 19 (3), 2016.
Zdeněk Vojtíšek, Dvanáct kmenů: ani po roce nic rozhodnuto, Dingir 17 (3), 2014.
Ondřej Vojtíšek, Dvanáct kmenů ve zpravodajství, Dingir 20 (2), 2017.
Anna Pokorná, Teologie hnutí Dvanáct kmenů, Dingir 21 (2), 2018, upoutávka zde.
Náboženský infoservis o Dvanácti kmenech:
Série „Děti v nových náboženstvích“:
