Děti v hnutí Dvanáct kmenů (3. část): výchova bezhříšných

Z popsané teologie společenství Dvanáct kmenů je zřejmé, že úloha dětí v hnutí je naprosto klíčová z hlediska celého smyslu dějin.[1] Každá další generace směřuje k naplnění vrcholného úkolu, který jsme popsali v druhé části textu, vydat 144 tisíc bezhříšných služebníků, kteří budou po Jašuově boku ve službě Božímu království před posledním zápasem dobra a zla. Je tedy logické, že to je cíl, kterým se výchova dětí v tomto společenství řídí.

Výchova a vzdělání

Děti nemají přístup k hračkám ani televizi či jiným mediálním prostředkům, nemají čas na hru ve fantazijních světech a „utrácení času“, jsou vedeny k tomu, aby nevyhledávaly společnost dětí mimo svou komunitu. Čtyři dny v týdnu dopoledne jsou děti vyučovány v domácí škole, kde se učí čtení, psaní, počty, dějepis a zeměpis (přírodní vědy jsou vynechávány[2]), zbytek času tráví ve společnosti rodičů prací či bohoslužbou. Soboty, které jsou vyhrazené odpočinku, tráví obvykle výlety či sportovními aktivitami. Děti nejsou po ukončení povinného vzdělávání podporovány v dalším studiu. Pokud by se pro něj rozhodly, musely by dočasně opustit společně s jedním z rodičů komunitu.

Výchova dětí je primárně zodpovědností vlastních rodičů, u nichž se děti stále drží,[3] v případě potřeby ale poslouchají a respektují i všechny ostatní členy komunity. Ti je mohou i kárat či trestat. Jak už bylo řečeno v první části série, součástí výchovných prostředků je také fyzické trestání,[4] pokud dítě neuposlechne vychovatele napoprvé. K tomuto účelu slouží tenký a pružný (nejčastěji) vrbový proutek, kterým jsou děti v případě prohřešků trestány ranami přes nastavené dlaně, záda, stehna nebo zadek. Popis tohoto způsobu trestání se nachází hned v několika biblických pasážích.[5] Podle společenství se jedná o Bohem nařízený výchovný prostředek, který má moc eliminovat u dětí hříšné myšlenky.[6] Rodiče věří, že dětem projevují lásku právě tím, že je trestají, přičemž vycházejí ze slov třinácté kapitoly biblické knihy Přísloví, kde se praví: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ Na okamžité a absolutní poslušnosti rodičům si mají děti osvojit poslušnost Božímu vedení a Božímu zákonu.

Trest samotný probíhá ritualizovanou formou v místnosti, která je k tomu určená. Vychovatel, kterým nemusí být nutně jen rodič, ale třeba jiný člen komunity (např. učitel), vyslechne přiznání dítěte k provinění a následně jej potrestá několika ranami připraveným proutkem věcně a bez afektu, následně je dítěti odpuštěno, dítě poděkuje a dojde ke smíření mezi dítětem a vychovatelem, za proviněním i trestem se „zavře voda“.

Vážnost ve společenství

Dítě v průběhu svého života dosahuje postupně sedmi zásadních milníků: zasvěcení narozeného dítěte, integrace do společného kněžství, dosažení hudební zdatnosti, zahájení školní docházky, bar nebo bat micva, vyučování dětí a vstup do manželství (či jiný iniciační rituál dospělosti).[7]

Integrací do společného kněžství se myslí zapojení dětí do bohoslužebných shromáždění. Společenství Dvanácti kmenů nemají žádné určené náboženské autority, které by byly povolány k duchovnímu vedení ostatních. Každý člen komunity včetně dětí je zplnomocněn ke sdílení svých zážitků, úvah, ponaučení, duchovních zápasů a pokroků. Děti od chvíle, kdy jsou schopné si zapamatovat biblický verš a zformulovat souvislou větu, pravidelně vystupují při oslavách šabatu či ranních a večerních shromážděních, aby se podělily o to, co se nového naučily a co chtějí v budoucnu dodržovat, hrají na hudební nástroje, tančí a zpívají spolu s dospělými. Během shromáždění je jejich sdělením věnována vážná pozornost. Dospělí jim kýváním a souhlasným odpovídáním dávají pozitivní zpětnou vazbu. Nejmenší děti ve vyjádření často podpoří rodiče i tím, že po nich ještě sdělení zopakují (či přeloží do dalších jazyků)[8], aby všichni přítomní dobře rozuměli, co mělo dítě na srdci.[9] Susan J. Palmerová[10] uvádí text písně, kterou děti často zpívají:

„Jsme vděčni, že jsme byli vybráni jako součást těch,

kdo už nežijí pro sebe, ale pro Toho, kdo za nás dal svůj život,

abychom mohli žít společně, svobodni ukazovat lásku, kterou vložil do našich srdcí.

Z toho se radujeme. Jsme omilostnění lidé.

A my Mu za to vzdáváme díky. Jak jinak můžeme pomoci, než Ho velebit?

Oslavujeme v milující dobrotě našeho Pána.“[11]

Dospívání a vztahy

Stěžejní roli mezi přechodovými rituály má pro děti i rodiče obřad bar micva (v případě dívek bat micva), který se koná mezi dvanáctým a třináctým rokem věku dítěte. V případě chlapců znamená počátek sedmiletého období přípravy na úlohu eschatologického neposkvrněného chlapce. Tuto úlohu si musí vysloužit poslušností a znalostí Božích přikázání. Při třídenním rituálu jsou k příjemcům směřovány duchovní promluvy a rozhovory, při nichž svou připravenost prokazují. Bar micva znamená, že je dospívající připraven přijmout Ducha svatého, a tak bude moci mít účast na tisíciletém království.[12] Ačkoli dívky nehrají v eschatologických předpovědích Dvanácti kmenů tak zásadní roli jako mladí muži, je i pro ně tento obřad důležitý – spojuje je s pozicí Jašuovy Nevěsty. Musí být čisté a plně duchovně i materiálně odevzdané Bohu, aby následně mohly vydat právě ty bezhříšné děti, které budou součástí událostí posledních dnů.

V zájmu udržení čistoty svědomí chlapců i dívek platí mezi dětmi a mladými lidmi absolutní zdrženlivost. Dokud nemají dva mladí lidé v úmyslu uzavřít manželství, není dovoleno, aby spolu trávili čas o samotě. Z rozhovoru s několika rodiči v komunitě v Mšeckých Žehrovicích však vyplynulo, že sexualita není v rámci společenství Dvanácti kmenů démonizována. Naopak se k ní rodiče snaží zaujímat otevřený postoj, aby se vyhnuli tomu, že se děti v atmosféře zákazů a tabuizování budou bát s rodiči na toto téma hovořit, budou se ho snažit prozkoumávat na vlastní pěst či svá pokušení sdílet ve vrstevnické skupině. Vzhledem k úloze dětí a také biblickému obrazu stvoření muže a ženy jako celku, kterému je určeno se milovat, množit a zaplnit zemi, je sexualita prezentována jako něco zcela přirozeného. Musí však být jasné, že její místo je pouze v heterosexuálním manželství a neměla by zahrnovat obscénní výstřelky a praktiky.

Závěrem

To, o čem se v souvislosti s Dvanácti kmeny nejčastěji hovoří, jsou právě fyzické tresty. Společnosti, národy i jednotlivci se na tento výchovný prostředek dívají rozdílně. Zatímco v sousedním Německu je fyzické trestání dětí zapovězeno zákonem a radikální jednání tamních úřadů mělo nesmlouvavé dodržování tohoto předpisu demonstrovat, v Česku takový zákaz neexistuje, a fyzické tresty mají dokonce hlasitou podporu určitého spektra společnosti, stejně jako mají své odpůrce. Pokládání otázek o vhodných výchovných prostředcích i zamýšlení nad tím, jak s dětmi v různém věku řešit jejich provinění, je jistě na místě. Ty jsou vždy závislé na cílech výchovy. Je-li cílem rodičů v hnutí Dvanáct kmenů vychovávat bezhříšnou budoucí generaci, pak ale není klíčovým momentem v jejich výchově onen nejvíce probíraný trest, z nějž někteří kritikové vyvozují u dospělých dokonce sadistickou zaměřenost, ale až poslední fáze, a sice odpuštění a smíření, kdy se předchozí hřích a vina maže.

A samozřejmě si v souvislosti s hodně odlišným životním stylem této komunity můžeme klást i množství dalších otázek: Rodiče si tento životní styl vybrali, ale děti ne – mohou ho odmítnout? Od jakého věku je dítě schopno a připraveno o sobě rozhodovat? Jsou děti vychované tímto způsobem a na základě popsaných cílů vůbec schopni nalézt uplatnění v životě mimo komunitu? A chtějí to vůbec? A měly by to chtít? Proč vlastně? Co děti v těchto komunitách doopravdy postrádají, a čeho mají naopak více, než děti vyrůstající ve většinové společnosti? A slovy titulu publikace jednoho z předních dětských psychologů profesora Zdeňka Matějčka: Co děti nejvíce potřebují? Dovolím si ho zde v závěru citovat:

„A je toho vskutku hodně, co potřebují – ani bychom to nestačili vyjmenovat. Dáme-li však tuto otázku tzv. veřejnosti, dostaneme asi nejčastěji odpověď, že potřebují lásku! Zajisté! I dnešní věda to schválí, a to s veškerou rozhodností. Jenomže, co to vlastně ta láska k dítěti je? Ono to není jen nějaké rozněžnělé přelévání citů z jedné strany na druhou – je v tom hodně zdravého rozumu a hodně a hodně učení. Učí se dítě a učí se rodiče a všichni ostatní, kdo jsou kolem. (…) Výchova dítěte je tvořivé dílo! Kus pradávných instinktů do nás vložených matkou přírodou před úsvitem dějin, trochu naší lidské laické naivity, trochu praxe našich babiček, kus vážné vědy a velký kus umění. A to všechno podloženo láskyplným vzájemným vztahem mezi dítětem a těmi, kdo si zaslouží (podle dnešní odborné nomenklatury) označení ‚jeho lidé‘.“

Poznámky:

[1] Podrobné informace PALMER, Susan J.: Frontiers and Families. The Children of Island Pond. In PALMER, Susan J. a HARMAN, Chrlotte E. (eds.): Children in New Religions. New Brunswick: Rutgers University Press, 1999, s. 153–160.

[2] Zda patrně musí nastat (minimálně v českých komunitách) k posunu kvůli povinnému školnímu zkoušení dětí jedenkrát za půl roku a předepsanému objemu učiva, které si musí osvojit ve všech povinných předmětech běžné školní docházky.

[3] Na základě zúčastněných pozorování v komunitě v Mšeckých Žehrovicích.

[4] PALMER, Susan J.: Frontiers and Families. The Children of Island Pond. In PALMER, Susan J. a HARMAN, Chrlotte E. (eds.): Children in New Religions. New Brunswick: Rutgers University Press, 1999, s. 160–161.

[5] Př 13,24; 19,18; 22,15;23,13n; 29,15 a 2 Sam 7,14 podle DVANÁCT KMENŮ, (Učení) Our Child Training Manual I, 72.

[6] DVANÁCT KMENŮ, (Učení) Our Child Training Manual I, 72.

[7] POKORNÁ, Anna. Teologie společenství Dvanáct kmenů, s. 113.

[8] Společným univerzálním dorozumívacím jazykem je v komunitách angličtina, kterou se děti od narození učí. Některé komunity jsou ale vícenárodnostní a vícejazykové. Například v českých komunitách je druhým komunikačním jazykem němčina.

[9] Na základě zúčastněných pozorování provedených v české komunitě v Mšeckých Žehrovicích v letech 2015, 2016, 2018 a 2021.

[10] PALMER, Susan J.: Frontiers and Families. The Children of Island Pond. In PALMER, Susan J. a HARMAN, Chrlotte E. (eds.): Children in New Religions. New Brunswick: Rutgers University Press, 1999, s. 157.

[11] Překl. aut., angl. orig.: „We are thankful to be chosen to be part of a people who no longer live for themselves, but for Him, who gave up his life, so that we could live together free to demonstrate the love He´s put inside of our hearts. We rejoice in this. We are forgiven people. And we give thanks to Him. How can we help but praise Him? We rejoice in our Master´s loving-kindness.“

[12] Podrobně POKORNÁ, Anna: Teologie společenství Dvanáct kmenů, s. 113–114.

[13] MATĚJČEK, Zdeněk: Co děti nejvíce potřebují? Praha: Portál, 2008, s. 7.

Náhledová fotografie: Začátek šabatové oslavy v komunitě Dvanácti kmenů v Mšeckých Žehrovicích. Foto: JS.

Psali jsme v Dingiru: