Téma sexuálního zneužívání nezletilých rezonovalo v Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny (ISKCON) zejména v 90. letech. Tehdy vyšla najevo řada svědectví o týrání a zneužívání dětí, které se v 70. letech a 80. letech vzdělávaly v internátních školách (gurukulách) zřizovaných hnutím Haré Kršna. V té době již jako dospělí lidé popisovali otřesné podmínky, kterým byli v dětství vystaveni. Iniciovali reflexi tohoto tématu napříč hnutím a vznik Úřadu pro ochranu vaišnavských dětí, jehož úkolem je řešení této problematiky. Ne všichni oddaní jsou však přesvědčeni o tom, že tato instituce opravdu funguje. Někteří oponenti dokonce tvrdí, že nejvyšší řídící orgán společenství oddaných Governing Body Commision (používá se zkratka GBC) záměrně činnost Úřadu pro ochranu vaišnavských dětí v některých případech blokuje, aby ochránil viníky ve vlastních řadách.
Jedním z nich má být Svámí Lokanáth (*1949), jeden ze zasvěcujících guru ISKCON, jehož odchod nyní žádá petice, která zároveň obviňuje vedení této náboženské společnosti, že jeho skutek záměrně kryje a brání vyvození patřičných důsledků.
Jeho kauza se táhne již od roku 1990. V té době pobýval jeden týden v rodině oddaných v americkém New Jersey a měl se opakovaně dopustit sexuálního obtěžování jedenáctileté dívky Satji. Věnoval jí nepřiměřenou osobní pozornost a dotýkal se jí při různých příležitostech na intimních místech (stehna, rozkrok, pozadí). Dívka ve výpovědi z roku 1993 jeho jednání popsala následovně:
Byla jsem s matkou v kuchyni, když zavolal: „Satjo, pojď sem a čti mi ze Šrímad Bhágavatamu.“ A plácal dlaní na gauč ve smyslu: pojď a sedni si vedle mě. Nepřemýšlela jsem a sedla si k němu a asi deset minut četla, když mi najednou položil ruku do intimních míst. (…) Nevěděla jsem, co dělá. Byla jsem v šoku a bála jsem se, co by mi mohl udělat. (…) Nakonec jsem si dodala odvahu říct: „To mohu dělat sama.“ [držet knihu, pozn. red.]. Jen se usmál a řekl: „Dobře, čti, pokračuj.“ Byla jsem vyděšená, víte, když to konečně asi o hodinu a půl později myslím skončilo. Nechal mě jít a já se cítila znechuceně a hrozně. Nedokážu to popsat, cítila jsem se špinavá a řekla jsem to matce.
Trvalo tři roky, než se matka dívky odhodlala přednést zkušenost své dcery, která zahrnovala i další podobné situace, autoritám hnutí. Ty prý kauzu záměrně zatajily – dívka i její matka byly vyslechnuty, ale dále se nic nedělo. Když byl v roce 1998 zřízen Úřad pro ochranu dětí, jenž měl prošetřit všechny minulé i současné možné případy zneužití mladistvých, ani tehdy případ nedošel slyšení.
Veřejně se svým příběhem vystoupila Satja až v 11. července 2010 jako dospělá žena. Ve značně emotivním vyjádření popisuje předmětné události v době svámího návštěvy, nazývá ho pedofilem a vyjadřuje svůj hněv vůči osobám, které měly případ vyšetřit, ale nekonaly.
V reakci na pozornost, kterou Satjino svědectví způsobilo, napsal téhož roku Svámí Lokanáth omluvné doznání. Tvrdí v něm, že šlo v podstatě o nehody či nedorozumění, za něž se hluboce stydí a omlouvá. Čas s dívkou podle svých slov trávil na žádost jejího otce, který ho prosil, aby se členům rodiny duchovně věnoval, také ho požádal, aby dívku osobně ráno budil a dohlédl na ni:
(…) Občas jsem k ní seděl nevhodně blízko a poplácal ji, když například hrála velmi pěkně na harmonium. Také mě Satjin otec požádal, abych ji každé ráno vzbudil včas, protože svého otce neposlouchá. Jednoho rána jsem si všiml, že má zpoždění. Když jsem zpíval ve svém pokoji, viděl jsem ji v pokoji přímo naproti tomu mému. Na sobě měla ještě dlouhé tričko, které používala jako noční košili. Byla naštvaná, že jsem ji viděl takto oblečenou. Když jsem jí řekl, aby se šla osprchovat, běžela do svého pokoje, aby se přede mnou schovala. Donutil jsem ji, aby vyšla ven, a když kolem mě běžela, řekl jsem: „Jdi a dej si sprchu!“ a plácl jsem ji rukou po jejím zadním konci, což uznávám, bylo naprosto nepřijatelné. (…) Moje prohřešky nebyly vědomě plánovány. Uvědomuji si však, že kdybych se přísně držel správné etikety oddaného a sannjásy, byl bych chráněn a nedopustil bych se těchto trestuhodných činů, pro které neexistuje žádná omluva a kterých bez výhrad lituji. (…)
Žádných jiných incidentů podobného typu se dle dopisu nedopustil, ze svých chyb se poučil, podstoupil mnohaleté pokání včetně omluvy dívce i její rodině. Dopis také popisuje postup vyšetřování případu ze strany GBC a závěry skupiny psychologů a sexuologů, které měl podstoupit. Svámího doznání mělo být distribuováno napříč hnutím, ale dopis však nakonec podle kritiků dostupný nebyl, v současnosti navíc panují pochybnosti nejen o jeho obsahu, ale také o tom, zda dopis vůbec napsal sám Svámí Loganáth.
Autoři petice také kritizují, že jediným trestem pro svámího bylo dočasné pozastavení práva zasvěcovat nové žáky mimo oblast Indie. Tento zákaz trval mezi lety 2012 a 2017. Po jeho skončení začal Svámí Loganáth opět cestovat po světě a je stále prezentován jako jedna z nejváženějších osobností Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny. Připravili proto internetovou prezentaci Loganath.net, která obsahuje související dokumenty (dopisy, vyjádření GBC aj.) a petici, která apeluje na GBC, aby umožnila Úřadu na ochranu dětí otevřené vyšetřování a potrestání Svámího Loganátha podle pravidel a zbavila ho privilegií rituálně uctívaného guru. Případem se také zabýval panel na konferenci Religion and Sexual Abuse Project (R&SAP), která se konala na University of California-Riverside ve dnech 4. a 5. března 2022. Záznam je dostupný zde.
Náhledová fotografie: Svámí Loganáth před sochou zakladatele ISKCON Svámímu Prabhupádovi. Zdroj: Facebooková prezentace Svámího Loganátha.
Psali jsme v Dingiru:
Téma 2/2022: Náboženství, moc a zneužití (obsah a vybrané texty zde).
Téma 1/2007: Hnutí Hare Kršna (plný text čísla zde).
Jitka Schlichtsová: Pán Kršna a oddané děti. Dingir. 2013, 16(3), s. 74-75.
Jitka Schlichtsová: Kdo smí zasvěcovat Kršnovy oddané. Dingir. 2015, 18(2), s. 62-63.
Související příspěvky:
