Tomáš Vystrčil: Jak je bůh či nirvána, Praha: Malvern, 2022.
Značná část knih Malvernu se věnuje spiritualitě, která je alternativní nebo aspoň komplementární k převládajícím náboženským směrům. Bývají obvykle věnovány západnímu esoterismu a anthroposofii. Občas se objeví také inspirace Východem, ať již blízkým, například islámskou mystikou, nebo dálným, hinduistickým a zejména buddhistickým.
Stále více se prosazuje duchovní život, který přijímá z těchto zdrojů dílčí podněty, ale je svébytný. Tak to je i s životním příběhem podaným v knize Tomáše Vystrčila (*1959), který bývá charakterizován jako novinář, publicista, autor prací z oboru dějin umění, filosofie a literárních textů.
Vypůjčuje si pojem boha, či spíše možná božské skutečnosti ze západní kultury, z biblické tradice převyprávěné křesťanskými mystiky, jakož i pojem nirvány spojovaný s buddhismem. Skýtají mu výrazivo pro formulaci vlastní niterné zkušenosti či zážitku, které samy nejsou konfesně zabarvené. O zkušenosti a zážitku referuje s rozpaky. Nejde totiž o subjektivní reflexi nějaké od člověka oddělené objektivní reality. Řekněme, že spíše jde o ponoření do božství a žití v něm.
K prozření mělo u něj dojít po létech hledání východiska z bolestného lidského údělu při delším osamělém pobytu v lesích. Předcházela mu také systematická práce na sobě včetně meditační praxe v Indii, na Srí Lance a v Thajsku.
Dvaadvacetistránkové jádro Vystrčilovy knihy pod názvem To z Toho (s. 40–62) není explicite buddhistické ani křesťanské. Ač autor výslovně nepřipisuje osobní jedinečnosti význam, je svébytná. Neopakuje autory těchto tradic, ani jejich mystické texty. Při četbě však shledáme příbuznost s nimi.
Je poetická, i když není psána ve verších. Je to spirituální lyrika plynoucí z letité osobní zkušenosti. Čteme tam: Vím také, že se „mé“ vědomí může dostat do světa, kde je celé bytí tokem svobody, ale zcela konkrétně, je to takové soukolí hodináře věčnosti, taková zlatá dílna nezměrna, kde se vaří mateční bytí. Je to energie, které nic neodolá, která smete vše; je nemilosrdná ke všemu sobeckému, ke všem přehradám, je naprosto milosrdná k volnému toku bytí. (s. 60)
Kapitola byla napsána v jediném dnu jako bezprostřední záznam zkušenosti prozření. Je datována v nepojmenovaném lese ke dni 14. 7. 1993. Autor se k ní vrátil po dlouhých letech a pro knihu ji uvedl Předmluvou určenou ke čtení (s. 13-37), v níž odůvodňuje záměr psát o bohu dnes. Lépe řečeno: Abychom mohli vůbec nějak mluvit, zůstanu u pojmu bůh, někdy se ovšem říká tao, Brahmá nebo Brahman, nirvána, něco, To, absolutno, anebo také nic. (s. 15–16)
Ze spíše metaforického jazyka ústřední kapitoly přechází autor do srozumitelnějšího Komentáře určeného ke čtení (s. 63–88). Má za to, že šifry osobního sdělení může „přeložit“ do hutnějšího a více prozaického jazyka. Za hlavní sdělení tohoto komentáře pokládá Atributy sjednocení člověka a boha (s. 78–88). Je to láska, která je nejhlubší skutečností, ze které všechno vychází, žije, a do níž se všechno vrací. Dalšími atributy jsou domov, skutečnost (to nejskutečnější ze všeho, co kdy člověk zažil) a jednoduchost, Dále je to nezprostředkovanost – přímé zření. Boha totiž lze poznat jedině tak, že jej realizujeme nebo že on realizuje nás, a možná úplně nejlépe, pokud se realizujeme navzájem. (s. 83). S tím souvisí atribut teď a tady, a dále klid, evidence – bezpochybnost, světlo, jednota – nedualita, plnost, prázdnota, blaženost a nakonec trojice dobra, pravdy a krásy.
Následují Poznámky určené ke čtení (s. 89–180) rozvíjející dosud řečené myšlenky. K posledním slovům knihy patří odstavec, kde mimo jiné čteme: Zenové „pouze nevím“ je asi nejadekvátnějším a nejpravdivějším lidským postojem. A myslím, že i nejvkusnějším. Zaujímat takový postoj není ovšem lehké. Nevědět je velké poznání, velké uvědomění. (s. 180)
Vystrčilova kniha je nepochybným vkladem do současného hledání na rozmezí tradičních náboženství a nenáboženského postoje. Jistěže takových postojů je tolik, kolik je a kdy bylo lidí. Do vnitřního dění sotva můžeme nahlédnout. Kdo však má odvahu se o své ztrácení a nalézání podělit, může ostatním dát podněty, aniž by zpochybnil osobní zkušenost druhých. To lze i u Tomáše Vystrčila potvrdit.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Buddhismus v české společnosti, Dingir 15 (1), 2012.
Související články:
