Jak už bylo řečeno v závěru první části série, specifikem teologie hnutí Dvanáct kmenů je doslovné čtení Bible a snaha o život podle původního Božího záměru, který v ní čtou: podřízenost ženy vůči muži, pracné obstarávání obživy, rození dětí v bolestech a důraz na jejich přísnou výchovu, zákaz vraždy a pojídání krve a další. Všechny tyto věci, které nacházíme formulované v konkrétních starozákonních verších, jsou v teologii tohoto hnutí součástí „přirozeného zákona“, který má každý člověk v srdci a rozumí mu skrze své svědomí.[1] Jedině návrat k přirozenému Božímu zákonu a obnovení bezhříšnosti lidstva umožní, aby člověk obstál v eschatologických událostech uvedených v biblické knize Zjevení a došel věčného života v poslední etapě dějin. Pochopení teologického rámce dává porozumět způsobu, jakým rodiče v hnutí Dvanáct kmenů vychovávají své děti, a proto mu věnujeme dnešní příspěvek.
Přirozený zákon, Boží záměr s člověkem a odpadnutí Izraele
Přirozený zákon měl nejprve realizovat první člověk Adam, který se však Bohu vzepřel. Následně Bůh uzavřel smlouvu s Abramem (Abrahamem), čímž vyvolil jeho potomky k tomu, aby naplnili původní Boží záměr. Stalo se tak v pojetí Dvanácti kmenů proto, že Abraham měl naprosto čisté srdce a i v pokřiveném světě měl k Bohu tak blízko, jako by obýval Eden. Příběh vyzdvihuje zejména sílu a nezlomnost Abrahamovy víry. Tu prokázal ochotou uposlechnout Boží vedení, opustit život v Uru, ale hlavně obětovat Bohu milovaného syna Izáka. Tím Abraham prokázal, že odměna věčného života a láska k Bohu jsou cennější než život padlého stvoření (tedy člověka), a Bohu stačila oběť, kterou již Abraham a Izák vykonali ve svých srdcích, když na obětování Izáka přistoupili a byli pevně rozhodnuti ho vykonat.[2] Abrahamova oddanost Bohu je pro věřící Dvanácti kmenů dokonalým příkladem naplnění přirozeného zákona.
Takové naplnění však mezi lidmi nepřetrvalo. I Abrahamovo potomstvo se nejpozději po čtvrté generaci od přirozeného zákona odvrátilo a postupně ho nahradilo judaismem. Jako doklad úpadku je vzpomínán Mojžíš, který svým soukmenovcům přinesl Boží zákon vytesaný na deskách místo, aby jej měli v srdcích.[3] Za definitivní rozklad Božího lidu je pak považován rozpad kmenového uspořádání Izraele a neschopnost slavit šabat v komunitě, jak byl původně ustanoven.[4]
Duchovní Izrael, Jan Křtitel a „poslední Adam“ Jašua
Po pádu vyvoleného izraelského národa („přirozeného Izraele“) přebírá v teologii hnutí Dvanácti kmenů naplňování smlouvy s Bohem „duchovní Izrael“, tedy všichni ti, kdo mají Boží zákon v srdci bez ohledu na původ. Výsadní postavení má pro Dvanáct kmenů osoba Jana Křtitele. Figuruje jako završitel prorocké linie a stírá hranice Božího lidu radikálním tvrzením,[5] že Abrahamovými potomky jsou ve skutečnosti všichni ti, kteří nesou ovoce Božího království a jednají podle Boží vůle,[6] ostatním prorokuje záhubu.[7] Jeho ostrá slova mají „přivést srdce otců k dětem a neposlušné ke spravedlivému postoji,“[8] a to ještě před příchodem Božího Syna. Odkaz Boží spravedlnosti je předáván v rodině.
Hlavou takto obnoveného Božího těla (lidu) se pak stává Mesiáš Jašua, jak Dvanáct kmenů nazývá Ježíše. I u něj se objevuje (stejně jako v příběhu Abrahama) motiv smrti jako výkupného za hřích, respektive překonání hříchu. Ačkoli je Jašua často titulován jako Boží Syn, pro Dvanáct kmenů je člověkem, jehož „Boží synovství“ spočívá v tom, že odpovídá Boží představě o stvoření a člověku jako spirituální bytosti. Podle patnácté kapitoly Pavlovy první epištoly Korintským je také označován jako „druhý Adam“ či „poslední Adam“.[9] Má stejnou výchozí pozici, ale na rozdíl od prvního Adama se nevzepřel Bohu a na poušti odolal pokušením, nakonec uposlechl Boží vůli a vydal se v oběť Božímu záměru. Obětování všech pozemských hodnot, které by konkurovaly Boží vůli, je proto podmínkou vstupu do Božího království. To se nevztahuje jen na majetek a kariéru, ale také na rodinu, jejíž fungování musí být plně podřízeno Božím zákonům bez ohledu na okolnosti.
Děti: obnovená bezhříšnost a finální zápas se Satanem
Dvanáct kmenů identifikuje současnost jako poslední úsek dějin, který dokládá stav současné společnosti, v němž spatřují převrácení hodnot, tedy odklon od přirozeného zákona. Prorok Izajáš to popisuje jako zaměňování dobra a zla.[10] Změny paradigmatu postavení a vztahu žen a mužů, sekulární humanismus, liberální výchova dětí, sociální systém i moderní medicína způsobily podle Dvanácti kmenů to, že již neplatí tradiční normy uvedené v Bibli a že společnost staví na hodnotách, které jsou v protikladu k přirozenému zákonu. Dalším příznakem blížícího se konce světa je i stav životního prostředí a časté přírodní pohromy.
Nejjasnější popis současného stavu blízkého konce světa nacházejí v druhé kapitole biblické knihy Daniel,[11] konkrétně v obrazu „obra na hliněných nohou,“[12] ale i v dalších obrazech, které jsou nejčastěji v knize Zjevení Janovo: konec světa bude moci přijít až po druhém příchodu Mesiáše Jašuy, a proto je úkolem Božího lidu se očistit jako Nevěsta pro svatbu Beránkovu. To je podmínkou Jašuova druhého příchodu. Toto očišťování bude trvat několik generací, a proto mají děti narozené v komunitách Dvanácti kmenů tak zásadní význam. Skrze jejich výchovu mimo vnější svět a podle přirozeného řádu dochází k obnově Božího lidu. Dvanáct kmenů věří, že již pátá generace vychovávaná tímto způsobem bude zbavena hříchů.
Výjimečnou roli v eschatologických očekáváních sehrává zejména 144 tisíc[13] neposkvrněných[14] chlapců[15] (dvanáct tisíc z každého kmene), kteří budou po boku Jašuy v poslední bitvě se satanem. Jejich zrození a výchova je tak nejdůležitějším úkolem společenství. Když Nevěsta vydá stanovený počet chlapců, přesune se do úkrytu na poušti a začne se počítat 1 260 dnů do příchodu Jašuy, během nichž podle očekávání nastane definitivně ekologická katastrofa a světová království se spojí pod vládou satana. Chlapci budou během tohoto katastrofického stavu kázat lidem obrácení, ale satan je postupně zabije – i zde nacházíme motiv oběti nevinného (synů) za hřích lidstva a jeho vykoupení.
Přeživší i vzkříšení následovníci se připojí k Jašuovi v závěrečné třicetidenní válce u hory Megiddo (Armageddon). Po jejím skončení se země vrátí Bohu a nastane nový tisíciletý věk, v němž bude kralovat Jašua. Jako Mesiáše ho přijme i izraelský národ, a dojde tak k propojení přirozeného a duchovního Izraele. Abrahamovo potomstvo se vrátí do země zaslíbené, čímž Bůh dodrží smlouvu, kterou uzavřel s Abrahamem, že rozmnoží jeho potomstvo a dá mu izraelskou zemi za domov.[16] Po skončení tisícileté říše nastane teprve závěrečný soud nad lidstvem, který určí, jak stráví poslední etapu dějin – věčnost.[17]
Jak se tento teologický koncept promítá do každodenní reality dětí, které v hnutí vyrůstají, bude předmětem třetího článku v sérii.
Poznámky:
[1] Podrobněji vč. teologické kritiky POKORNÁ, Anna: Teologie Dvanácti kmenů, s. 59–64.
[2] POKORNÁ, Anna: Teologie Dvanácti kmenů, 53–55.
[3] POKORNÁ, Anna: Teologie Dvanáct kmenů, s. 57.
[4] DVANÁCT KMENŮ, (Učení) Restoration of the Sabbath.
[5] Mt 3,8n „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“
[6] Pokorná Anna. Teologie společenství Dvanáct kmenů. 65–66.
[7] Mt 3,10 „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“
[8] Mal 3,24 „On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“
[9] 1K 15,45.
[10] Iz 5,20 „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“
[11] Da 2,31-35 „Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.“
[12] Podrobně viz POKORNÁ, Anna. Teologie společenství Dvanáct kmenů, s. 89–91.
[13] Podle Zj 7,4 „Pak jsem slyšel počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc označených ze všech pokolení Izraele“.
[14] Zj 14,4 „To jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Ti jako první z lidstva byli vykoupeni Bohu a Beránkovi.“
[15] DVANÁCT KMENŮ, (Učení) Child Training Manual II, s. 64.
[16] DVANÁCT KMENŮ, Last Day.
[17] O věčnosti viz POKORNÁ, Anna. Teologie společenství Dvanáct kmenů, s. 98–100.
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 21 (2), 2018: Náboženské komunity: obsah a vybrané texty zde.
Zdeněk Vojtíšek, Pod tlakem úřadů, Dingir 19 (3), 2016.
Zdeněk Vojtíšek, Dvanáct kmenů: ani po roce nic rozhodnuto, Dingir 17 (3), 2014.
Ondřej Vojtíšek, Dvanáct kmenů ve zpravodajství, Dingir 20 (2), 2017.
Anna Pokorná, Teologie hnutí Dvanáct kmenů, Dingir 21 (2), 2018, upoutávka zde.
Náboženský infoservis o Dvanácti kmenech:
Série „Děti v nových náboženstvích“:
