Warning: filesize(): stat failed for /data/web/virtuals/67245/virtual/www/subdom/info/wp-content/cache/object/b83/bb3/b83bb3a81e2d8a26c0798ec1713a1351.php in /data/web/virtuals/67245/virtual/www/subdom/info/wp-content/plugins/w3-total-cache/Cache_File.php on line 159
Vuk Echtner: pohnutý životní příběh prvního českého bahá’í věřícího, významného esperantisty, překladatele, pedagoga a vězně svědomí – Náboženský infoservis
Články Události

Vuk Echtner: pohnutý životní příběh prvního českého bahá’í věřícího, významného esperantisty, překladatele, pedagoga a vězně svědomí

Vuk Echtner: pohnutý životní příběh prvního českého bahá’í věřícího, významného esperantisty, překladatele, pedagoga a vězně svědomí

Před 30 lety zemřel Vuk Echtner (10. 7. 1905 – 22. 1. 1994),[1] muž, jehož dlouhý život byl spojen s mnoha dějinnými úspěchy i tragickými zvraty 20. století v naší zemi a jenž už od svého dospívání až do pokročilého věku zasvěcoval svůj život nezištné službě svým bližním, službě, která svým rozsahem a intenzitou je a zůstane  inspirací pro život lidí příštích generací, pocházejících nejen z jeho vlasti, ale žijících i daleko za jejími hranicemi. Tento článek se soustředí především na tu část jeho životního příběhu, jež souvisí s jeho duchovní orientací, a sice bahá’í vírou, jejímuž šíření věnoval značnou část svého života.  Bahá’í víra je nejmladším zjeveným světovým náboženstvím, které na Blízkém východě v 60. letech 19. století založil perský šlechtic Bahá’u’lláh (1817–1892).[2]

Dětství

Vuk Echtner se narodil 10. července 1905 v chodském městečku Poběžovice na česko-bavorském pomezí. Pocházel z početné nemajetné česko-německé rodiny (měl 13 sourozenců). Při křtu dostal německé jméno Wolfgang, ale protože se spíše cítil Čechem, nechal si své původní jméno změnit na slovanské Vuk. Jeho rodina bydlela ve skrovných poměrech nádražní  vodárny. Po absolvování základní školy v českém i německém jazyce a české střední školy v Domažlicích se rozhodl pro studium jazyků na pražské univerzitě. Od útlého mládí totiž vynikal mimořádným jazykovým talentem. Velice dobře ovládal zejména esperanto.

Bahá’í víra, esperanto a péče o nevidomé

Oznámení o konání přednášky o bahá’í víře v Národním osvobození 21. 5. 1926 (č. 139).

Už jako sedmnáctiletý mladík bydlel Vuk v Praze a tehdy se začal zabývat třemi různými oblastmi, které profesně i duchovně určovaly jeho budoucí život. Jednalo se o aktivity související s šířením povědomí o bahá’í víře, práci na rozvoji esperantského hnutí a péče o zrakově postižené spoluobčany. V téže době v roce 1922 se Vuk v jednom esperantském kroužku v Praze poprvé setkal s bahá’í učením, a to prostřednictvím mírové aktivistky Jindřišky Wurmové. Právě ona mu předala první českou brožuru o bahá’í víře s názvem Zjev hnutí mírového na Východě, kterou krátce před 1. světovou válkou přeložil z němčiny její syn Miloš Wurm.

Návštěvy Marthy Rootové v Praze

Počátkem května 1926 do Československa poprvé přijela americká novinářka a esperantistka Martha Rootová (1872–1939), která v posledním čtvrt století svého života navštívila většinu států světa za účelem seznamování obyvatel těchto zemí s duchovním a mírovým poselstvím bahá’í víry. Během osmi dnů v Praze uspořádala několik přednášek a Vuk jí nabídl pomoc coby tlumočník. Krátce před odjezdem Marthy Rootové z Prahy pak učinil rozhodnutí, které významně ovlivnilo celý jeho budoucí život – přijal bahá’í víru a stal se tak prvním historicky doloženým českým bahá’í věřícím. V následujícím roce se Vuk setkal s Marthou Rootovou na esperantském kongresu v Gdaňsku, pro který v esperantu připravili publikaci Bahajské vědecké důkazy o posmrtném životě.

Prsten Vuka Echtnera s Největším jménem (Bahá’í symbol).

Vukův záměr vydat obsáhlejší českou bahá’í brožurku došel naplnění v roce 1928, kdy byla skutečně vydána publikace Bahajské zjevení s výkladem bahá’í principů a řadou citátů z bahá’í písem. Téhož roku do Prahy znovu přijela Martha Rootová, která se dočkala přijetí u prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V té době se kolem ní v Praze vytvořila skupinka zájemců o bahá’í učení, zejména z okruhu esperantistů, pacifistů a lidí, zabývajících se novými duchovními směry. Patřili do ní intelektuálové a aktivisté, kteří bahá´í učení jako náboženství nepřijali, jako např. novinář Alexander Sommer-Batěk či theosofka Pavla Moudrá, a pochopitelně též Vuk Echtner a Juliana Trojánková-Bendová, jež patřila k dalším lidem z raného okruhu českých bahá’í věřících.  V roce 1932 Vuk Echtner s Marthou Rootovou soustředili své další úsilí k zajištění překladu a vydání knihy Johna Esslemonta Bahá’u’lláh a nová doba. Tato kniha se na dlouhých 59 let měla stát nejobsáhlejším česky psaným zdrojem podrobných informací o Bahá’í víře, jejích zakladatelích a historii.

Vuk Echtner však nezůstával jen u překladů bahá’í literatury do češtiny či esperanta. Brzy začal sám psát články o nejrůznějších aspektech bahá’í učení, jako např. vztahu vědy a náboženství či o rozpoznání Boha, které také publikoval, zejména v týdeníku Masarykův lid a měsíčníku Sbratření vydávaném Přemyslem Pitterem. Kromě toho v roce 1937 přeložil z angličtiny a vydal publikaci Světové náboženství: stručný přehled cílů, učení a dějin, kterou napsal Shoghi Effendi, jenž byl tehdejším nejvyšším představitelem bahá’í víry.

Rodinný a pracovní život

Na přelomu 20. a 30. let se Vuk oženil. Se svou ženou Antonií měl dvě dcery. Prožili spolu šest desetiletí. Jeho žena mu byla v jeho aktivitách velkou oporou. Profesně se zabýval výchovou zrakově postižených. Občanům s vadami zraku zpřístupňoval esperantskou literaturu ve slepeckém písmu. Po celých 47 let (1928–1975), byl šéfredaktorem českého esperantského časopisu pro slepce v Braillově písmu s názvem Auroro a sám též vytvořil česko-esperantský slovník ve slepeckém písmu.

Pražské bahá’í společenství v poválečném období – rozvoj a perzekuce

Členové bahá’í společenství s fotkou syna zakladatele bahá’í víry.

Na konci 40. let se Vik Echtner a Juliana Bendová stali iniciátory většiny aktivit malého, ale solidně fungujícího bahá´í společenství; přátelé pravidelně slavili bahá’í slavnosti a vydávali informační bulletin Bahájské sešity. V roce 1957 vstoupili pražští bahá’í do jednání se státem povolenou Společností československých unitářů a požádali o pořádání setkání v centru „Unitaria“. Bahá’í víru se jim též dařilo šířit až na Ostravsku. Povzbuzeni příznivým vývojem, rozhodli se požádat úřady o registraci jako „Duchovní rada Bahá’í“ a o přidělení místnosti pro pravidelná setkání. Oficiální žádost o registraci a také odeslání souhrnné zprávy o činnosti českého společenství do bahá’í světového centra v Izraeli však vedly k tvrdé reakci komunistického totalitního aparátu.

Časně ráno 11. července 1958 vtrhli příslušníci Státní bezpečnosti (StB) do bytů několika věřících v Praze a Ostravě. Důvodem bylo obvinění z členství v „ilegální, státu nepřátelské organizaci Bahá’í“. Při domovních prohlídkách se Státní bezpečnost zaměřovala zejména na knihy, písemnosti, korespondenci a dokumenty týkající se činnosti společenství. Z bytu Vuka Echtnera policie odvezla tři kufry písemných materiálů a psací stroj. 

Všichni zadržení byli převezeni na vyšetřovnu StB v Ostravě. Začalo období dlouhých výslechů, které mělo trvat dva měsíce… Věřící byli vystaveni tvrdému nátlaku a vydírání. V. Echtner si však nenechal vnutit doznání z podvratné činnosti proti lidově demokratickému zřízení: „… jsem členem skupiny Bahá’í. Tuto naši skupinu jsem nikdy nepovažoval za organizaci, která je našemu zřízení nepřátelská. Toto náboženské hnutí je mezinárodní, má své stoupence po celém světě…“

Vuk Echtner. Foto ze spisu Státní-bezpečnosti po zatčení.

Nakonec stanul před ostravským soudem, který ho 25. září 1958 uznal vinným z podvracení republiky a byl odsouzen na tři a půl roku do vězení, které si měl odpykat v těch nejhorších věznicích – ve slovenském Leopoldově a Valdicích na Jičínsku. Třiapadesátiletý intelektuál Echtner tak byl ve vězení nucen vykonávat těžkou fyzickou práci v kamenolomu.

Poté, co byl v roce 1960 po dvaadvaceti měsících věznění propuštěn na amnestii, přišel o práci a byl vystaven neustálému šikanování ze strany státních orgánů.  V obavách o bezpečí své rodiny odjel z Prahy na rodné Chodsko a byl nucen přerušit kontakt s ostatními věřícími. Ti se již nemohli nadále setkávat, a české bahá’í společenství jako takové přestalo na dlouhých 31 let existovat. Víra v srdcích jednotlivců však zůstala neotřesena.

Život po pádu komunistického režimu

Až na počátku roku 1988 se Vuk Echtner po dlouhých desetiletích mohl setkat s bahá’í věřícími z Rakouska. Po pádu totalitního režimu byl rehabilitován a znovu se zapojil do činnosti obnoveného českého bahá’í společenství. Svým životem tak překlenul téměř celé století mezi dobou, kdy se on sám stal prvním českým stoupencem bahá’í víry, a počátkem 90. let, kdy se k této víře opět mohla začít hlásit nová generace českých věřících, kterým ovšem tehdy většinou bylo kolem 20 let.

Jeho dlouhý a velmi plodný život se uzavřel 22. ledna 1994 v Domažlicích. Jen o několik týdnů později, 11. února 1994, zesnula také jeho žena Antonie.

Poznámky:

[1] Běžně se uvádí datum smrti 16. února – to je ale chybné (poznámka redakce).

[2] Článek sepsal Petr Boháč na základě materiálů z různých článků a informací o Vuku Echtnerovi, jež pocházejí především od Karla Tesaře, Hany Sodeyfi a Františka Zemana.

Více o začátcích českého společenství bahá’ích: ve filmu Historie Bahá’í víry v Českých zemích (1852–1989).

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 17 (4), 2014 má téma: REFORMNÍ HNUTÍ UVNITŘ I VNĚ ISLÁMU, více zde.

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments