Nový rok – Oslavy tisíce tváří

Nový rok – Oslavy tisíce tváří

Snad o žádném jiném svátku nemůžeme říci, že by jej slavila téměř každá kultura na světě, jako o oslavě konce stávajícího a příchodu nového kalendářního roku. Různé kultury slaví počátek nového roku nejméně čtyři tisíce let. Dnes většina slavností začíná 31. prosince (Silvestr), tedy v poslední den gregoriánského kalendáře, a pokračuje do časných ranních hodin 1. ledna (Nový rok). Mezi běžné tradice patří účast na večírcích, konzumace speciálních novoročních pokrmů, předsevzetí a sledování ohňostrojů. Tento způsob je však poměrně novým fenoménem.

Nejdříve zaznamenané slavnosti na počest příchodu nového roku můžeme objevit kolem roku 2000 př. n. l. v Babylónu. Babylóňanům předznamenával začátek nového roku první nov po jarní rovnodennosti. Tuto událost nazývali Akitu.[1] Velký festival trval jedenáct dnů a v každém z nich se konal jiný rituál. Kromě nového roku oslavoval Akitu mýtické vítězství babylónského boha oblohy Marduka nad bohyní vodstva Tiamat a sloužil důležitému politickému účelu: během této doby byl korunován nový král, nebo byl symbolicky obnoven božský mandát krále současného.

Během starověku si civilizace po celém světě vytvářely stále propracovanější kalendáře, které obvykle umisťovaly první den roku k nějakému zemědělskému nebo astronomickému jevu či události. Například v Egyptě rok začínal záplavami Nilu a časově se shodoval s vycházející hvězdou Sirius. První den čínského nového roku mezitím nastal s druhým novem po zimním slunovratu. U Féničanů a Peršanů rok začínal podzimní rovnodenností (21. září), pro rané Řeky zimním slunovratem (21. prosince).

Časný římský kalendář sestával z 10 měsíců a 304 dnů, přičemž nový rok začínal jarní rovnodenností; podle tradice jej vytvořil Romulus, zakladatel Říma, v 8. století př. n. l. Pozdějšímu králi Numovi Pompiliovi se připisuje přidání měsíců Januarius a Februarius. V průběhu staletí přestal být kalendář v souladu s pohyby slunce, a tak se v roce 46 př. n. l. císař Julius Caesar rozhodl tento problém po konzultaci s nejvýznamnějšími astronomy a matematiky své doby vyřešit. Představil juliánský kalendář, který se velmi podobá modernějšímu gregoriánskému kalendáři, jež dnes používá většina zemí po celém světě. V rámci své reformy zavedl Julius Caesar 1. ledna jako první den roku. Částečně i proto, aby uctil jmenovce měsíce: Janus byl římský bůh počátků, jehož dvě tváře mu umožňovaly pohlédnout do minulosti i do budoucnosti. Římané slavili tím, že obětovali Janovi, vyměňovali si navzájem dárky, zdobili své domovy vavřínovými ratolestmi a účastnili se nevázaných večírků.

Ve středověké Evropě však byly oslavy doprovázející Nový rok považovány za pohanské (nekřesťanské) a v roce 567 koncil v Tours zrušil 1. ledna jako začátek roku. V různých dobách a na různých místech středověké křesťanské Evropy se Nový rok oslavoval 25. prosince (na tradiční výročí Ježíšova narození), 25. března (na svátek Zvěstování) či na Velikonoce. Výjimkou byl Vilém Dobyvatel, který rozhodl, že rok začíná 1. lednem, ale nakonec se i Anglie později připojila ke zbytku křesťanstva a přijala pro začátek roku datum 25. března.

Průměrná délka jednoho roku byla však podle juliánského kalendáře o více než 11 minut delší než délka slunečního roku. Po 128 letech se již rozdíl v délce kalendářního a slunečního roku rovnal délce jednoho celého dne. Papež Řehoř XIII. (1572–1585) tak pro katolické křesťanstvo na popud astronomů provedl reformu dosavadního juliánského kalendáře, která byla vyhlášena papežskou bulou Inter gravissimas z 24. 2. 1582. Většina dalších evropských zemí se postupně připojila: Skotsko v roce 1660; Německo a Dánsko roku 1700; Anglie v roce 1752 a Rusko v roce 1918.

Důležité je také zmínit se o kulturách užívajících jiných kalendářů. V židovském náboženském kalendáři začíná rok svátkem Roš hašana, prvním dnem měsíce tišri; tento první den může nastat mezi 6. zářím a 5. říjnem. Čínský Nový rok se slaví oficiálně počátkem měsíce 正月 (čeng jüe), korespondujícím s koncem ledna nebo začátkem února. Ostatní asijské kultury slaví den začátku nového roku v různých ročních obdobích. V jižní Indii Tamilové oslavují nový rok se zimním slunovratem, Tibeťané mají tento svátek v únoru a v Thajsku se slaví v březnu nebo v dubnu. Japonci mají třídenní oslavu jménem šógacu 1.–3. ledna.

Muslimská populace na celém světě slaví hidžru, která připadá na 22. září. Hidžra označuje vyjití proroka Muhammada z Mekky do Medíny. Ačkoli hlavní větve muslimských náboženství slaví ve stejný den, způsoby, kterými se slaví, se liší. Zatímco sunnité začátkem měsíce oslavují Mojžíšovo vítězství nad egyptským faraonem, šícitští poutníci se vydávají na cestu do nejposvátnějších míst, aby si připomněli bitvu u Karbalá v 7. století.[2]

V současnosti začínají oslavy Nového roku v mnoha zemích už 31. prosince večer, na Silvestra, a pokračují v časných ranních hodinách 1. ledna. Toto datum je oslavováno celosvětově i těmi státy, které zároveň oslavují přelom roku dle své původní tradice.[3]

Oslavující si často pochutnávají na jídlech a občerstvení, o nichž se předpokládá, že jim v příštím roce přinesou štěstí, nicméně podob a tradic je stejně jako kultur a rodin, jež si Nový rok připomínají. Ve Španělsku a několika dalších španělsky mluvících zemích si lidé těsně před půlnocí utrhnou tucet hroznů, které mají symbolizovat jejich naděje na měsíce dopředu. V mnoha částech světa jsou tradiční novoroční pokrmy založeny na luštěninách, které připomínají mince, a přivolávají tak budoucí finanční úspěch. U nás či v Itálii je to čočka, ve Spojených státech takzvané černooké fazole. Protože prasata symbolizují pokrok a prosperitu, v některých kulturách se na silvestrovském stole objevuje vepřové maso: na Kubě, v Rakousku, Maďarsku, Portugalsku i dalších zemích. Kulaté koláče a pečivo, znamení toho, že byl završen koloběh roku, doplňují hostinu v Nizozemsku a v Mexiku. Ve Švédsku a Norsku se mezitím na Silvestra podává rýžový pudink s mandlí skrytou uvnitř; říká se, že kdo najde ořech, může očekávat 12 měsíců štěstí.

V současném Česku je Silvestr spjat zejména s konzumací alkoholu a ohňostroji, ovšem i zde se trend postupně mění. Z důvodů hluku a ochrany zvířat jsou již ve větších městech ohňostroje nahrazovány alternativními způsoby zábavy, například videomappingem, a předpokládá se, že i po letošní pandemii COVID-19 bude trend menších a méně hlučných způsobů oslav pokračovat.

Poznámky:

[1] Výraz „akitu“ znamená „ječmen“. Festival oslavoval také setí této plodiny.

[2] Bitva se odehrála dne 10. října 680 poblíž města Karbalá v dnešním Iráku. Byl zde zabit Alího syn al-Husajn a je zde také pohřben.

[3] Samotné jméno svátku odkazuje na papeže Silvestra I., který po necelých dvaadvaceti letech pontifikátu zemřel právě v tento den roku 335 v Lateránském paláci, do nějž přenesl sídlo římského biskupa.

Použitá fotografie: Tradiční oslava nového roku na Šrí Lance. Zde se z dětí vybírá „princ“ a „princezna“ (Avurudu kumara a kumarija), kteří jsou posléze vedeni průvodem na velkém zvířeti – na slonu či býku; autor: Saliya Bandara, 2019.

Další literatura:

Collins, Ace (4 May 2010). Stories Behind the Great Traditions of Christmas. Harper Collins.

Mehra, Komal (2006). Festivals Of The World. Sterling Publishers.

Trawicky, Bernard (1 July 2000). Anniversaries and Holidays(5th ed.). American Library Association

Související příspěvky:

Hidžra – útěk i slavný návrat do Mekky.

Roš ha-šana a Jom kipur – vysoké svátky judaismu.

Nový rok 175 víry Bahá´í – nový den, obnova a příležitost k restartu.

Čínský nový rok – červený svátek prosperity. 

Tibetští buddhisté oslavili Losar.

Vikram Samvat 2077.

Čínský Nový rok v Seattlu.

Oslavy čínského nového roku v Sydney. 

Nový rok 5778 v izraelském centru pro postižené sektami.

Severočeští vietnamští buddhisté oslavili nový rok.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments