Martin Sodoma, Jehovista, Praha: Argo 2024, 416 stran.
Zatímco literatury o nauce svědků Jehovových je mnoho, vnitřní prožívaní příslušníků této náboženské společnosti není popsáno zdaleka tak často (příklad lze ovšem najít zde). Nová kniha Jehovista je zjevně napsána právě se záměrem ukázat, jací jsou svědkové Jehovovi a co prožívají. Podle mého názoru je tento záměr vrchovatě naplněn a kniha je mimořádně zdařilá.
Text je koncipován jako autobiografický román Martina Sodomy, dnes již bývalého svědka Jehovova, který v románě vystupuje jako Otakar Malý. Román popisuje jeho životní cestu od začátku horlivé mise ve sboru svědků v Aši v roce 2003 až po odchod z náboženské společnosti v Praze roku 2008. Mystifikace s Otakarem není ovšem jediná: ve skutečnosti neexistuje ani Martin Sodoma a teprve za tímto jménem jsou skuteční autoři: bývalí svědkové Jehovovi Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička.
Stavba textu je beletristická. Prolíná se v něm běžné vyprávění, úzce soustředěné pouze na hlavního hrdinu, a Otovy intimní deníkové záznamy myšlenek a modliteb k Bohu Jehovovi. Občas jsou do textu vloženy i faksimile listin a úryvků z oficiální literatury Náboženské společnosti svědkové Jehovovi (NSSJ) a příležitostně také Otovy dopisy z misijního „terénu“. Slova „román“ nebo „beletrie“ ale mohou vytvářet falešný dojem něčeho vymyšleného a zkonstruovaného. To by ale bylo velmi vzdáleno pravdě: jistě, jména a detaily příběhů nejsou skutečné, ale text je ohromně silný svou autenticitou, tedy pravdivostí toho, co jeho postavy prožívají. V tomto smyslu je autorům možné věřit každé slovo. Ano, i ze své zkušenosti mohu potvrdit, že takto svědkové prožívají svůj způsob víry, své úspěchy i pochybnosti, svůj vztah ke stále dohlížející a kontrolující organizaci, svůj vztah k bratrům a sestrám ve svých společenstvích i svůj vztah k Jehovovi. A v některých oblastech náboženského života to podobně prožívají nejen svědkové, ale i jiní lidé, především věřící podobně jako Ota v jednoho Boha a žijící podobně jako on v církevním společenství.
Možná ještě lepší je na této knize její laskavost a empatie. Kniha vlastně nemá vysloveně záporné hrdiny; ani zabedněný fundamentalismus otce Otova nejlepšího přítele není přímo odsouzen. S velkým pochopením jsou ukázány výšiny i hlubiny životního způsobu svědků – například pevná přátelství ve sborech nebo ohromná obětavost a trpělivost některých svědků prokazovaná společensky vyřazeným Romům, či na druhé straně například pokrytecké kompromisy mezi konzumní světskostí a náboženským svatouškovstvím či tvrdost v uplatňování nezpochybnitelných nařízení neomylné „Jehovovy organizace“. Ovšem ani tato „Jehovova organizace“ není přímo kritizována. Kniha vlastně – a to považuji za velmi vzácné a cenné – vůbec není proti-svědkovská. Vynikne to tím, když si uvědomíme, co v ní není a co by bezesporu být mohlo: například není vůbec zmíněna bulvárně šťavnatá finanční aféra pražského bételu (ústředí NSSJ), jen okrajově se v knize mihnou taková selhání organizace jako v letech 1993 (registrace) nebo 1995 (civilní služba), nejsou diskutovány kontroverzní nauky o krvi nebo o generaci 1914… kniha vlastně neobsahuje nic skandálního z toho, co by mohlo být využito „v boji“ proti NSSJ. Prostě proto, že autoři proti svým bývalým bratrům a sestrám nebojují, ale „jen“ pro ně vyjadřují pochopení a upřímně líčí svou cestu, která se s tou jejich rozešla.
A v tom – obávám se – by paradoxně mohla být určitá nevýhoda knihy. Nevím, zda bude srozumitelná té velké části české veřejnosti, která není seznámena s terminologií svědků Jehovových a která je nadto v zajetí negativních stereotypů o nich. Tato část veřejnosti tak v knize možná bude hledat odhalení sekty, prohnilost jejího vedení, techniky vymývání mozků, důkazy hlouposti a nešťastného osudu řadových svědků nebo jiné oblíbené komponenty negativního veřejného obrazu příslušníků této náboženské společnosti. Zdálo se mi, že takové stereotypy vyjadřovalo i publikum při křtu knihy 9. dubna v Praze. A to toto publikum bylo jistě složeno z přátel a známých obou autorů… Což teprve ostatní veřejnost? Má kniha šanci ji přesvědčit, že svědkové jsou nám ostatním velmi podobní a v některých ohledech mohou být i lepší, než by si majorita přála pro to, aby je mohla shodit?
Snad ano, ale ještě víc bych chtěl, aby knihu Jehovista četli bývalí i současní svědkové a aby se v ní našli. Myslím, že pro NSSJ i pro jednotlivé svědky by bylo dobré, kdyby tato kniha sehrála podobnou roli jako Krize svědomí,[1] která vyšla česky poprvé přesně před 30 lety a s níž se mnoho českých svědků vyrovnávalo: někteří ji spíše odmítli, někteří ji spíše přijali, ale nikoho nenechala ve vztahu k organizaci svědků Jehovových takového, jakým byl před četbou. Podobný potenciál k reflexi, v tomto případě ovšem ve vztahu svědků k sobě a k vlastnímu prožívání, má i Jehovista. Autoři mají proto můj obdiv: jejich sedmiletá práce přinesla skvělý výsledek.
Poznámka
[1] Jedná se o knihu, jejímž autorem je Raymond Franz (1922–2010), svědek Jehovův, který byl mezi lety 1971 a 1980 členem vedoucího sboru (nejvyššího orgánu této náboženské společnosti). Roku 1981 byl ze společenství svědků vyloučen a napsal knihy Krize svědomí a Hledání křesťanské svobody, v nichž se vyrovnává s naukovými specifiky svědků Jehovových a se způsobem fungování ústředí organizace, mnohými svědky idealizovaného.
Náhledová fotografie z mezinárodní prezentace svědků Jehovových.
Související témata v časopise Dingir:
3/2007 Opustit víru, opustit společenství (zde)
3/2009 Svědkové Jehovovi a vývoj jejich společenství (zde)
Související články:
