Rituální obětování lidí a pohřby v rozličných náboženstvích

Rituální obětování lidí a pohřby v rozličných náboženstvích

Lidské oběti byly odedávna přinášeny Bohu, božstvům či jiným mocnostem tam, kde se jiné dary – zvířata, jídlo, část zisku apod. – zdály nedostatečné. Lidská oběť sloužila k usmíření, zažehnání mimořádného nebezpečí, případně zajištění přízně nebo také zajištění plodnosti či úrody. Takové lidské oběti byly rozšířeny nejen na Předním východě, provozovaly je kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové…) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí lidským obětem zaživa kněžími. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované. Další formou lidských obětí je doprovázení zesnulého do smrti (např. indické vdovy, o nichž bude pojednáno níže) nebo jsou to tzv. oběti velkým stavbám – historikové hovoří např. o dětech zazdívaných do mostních pilířů.

Židovský hřbitov na svahu Olivové hory. Izrael.

Obětování lidí ve Starém zákoně

V době soudců bylo ještě běžné rituální obětování lidí předovýchodním bohům. Ve Starém zákoně je mnohokrát zmíněno obětování bohu Molochovi, který vyžadoval zejména dětské oběti upalované na oltáři.  V knize Soudců je rituální obětování lidí zaznamenáno i mezi Židy: soudce Jiftách takto rituálně zavraždil svou dceru (Soud 11,29–40), i když starší texty rituální obětování lidí Židům zakazovaly (Lv 18,21), a to pod trestem smrti ukamenováním (Lv 20,2–5). Jiftách ovšem neobětoval Molochovi, ale samotnému Hospodinu, stejně jako Abrahám. V obou případech šlo o vlastní milované děti, ovšem u Abraháma se šťastným koncem, neboť u Abraháma šlo podle teologů o dramatickou zkoušku jeho víry. Obětování lidí mezi Židy patrně zcela nezmizelo, neboť jej kritizoval ještě prorok Jeremiáš o mnoho set let později (Jer 32,35). Z textů Starého zákona vyplývá, že častou rituální obětí byly vlastní děti.

Odborníci nacházejí ve smyslu obětování lidí vedle usmíření vyšší mocnosti či zajištění přízně také zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa.

Dogon v tradiční vodunské masce. Mali.

Cestovatel může být rituálně obětován i dnes

Cestovatelé ještě v ne příliš vzdálené době naráželi na rituální obětování lidí a lze se domnívat, že v určité míře existuje v některých kulturách skrytě dodnes. Sám jsem se v odlehlé oblasti afrického Mali, na území kmene Dogonů, dostal do dramatické situace, kdy bylo nutné prolít krev po znesvěcení obětního místa. Ta krev měla být moje (respektive naše – byli jsme dva), protože obětní místo, tzv. sacré, jsme znesvětili svou zakázanou přítomností. Lidská oběť měla padnout za to, že jsme omylem (zcela nevědomě a nechtěně) usedli na obětní kámen. Tehdy nás obklíčili Dogoni s klacky a kameny v rukou, dovlekli nás před náčelníka, který seděl na vyvýšeném pahorku nad hliněnou vesnicí mezi podivnými totemy s vyřezanými symboly zdejšího vodunu a srazili nás na kolena před velkou hrozivou maskou. Náčelník se zvláštním špičatým kloboukem a starou brokovnicí položenou po pravici po dlouhém rozmýšlení vyřkl ortel: obětní kámen potřebuje krev, přesněji řečeno – hodně krve. Nakonec jsme se vykoupili krávou, která byla rituálně zabita u obětního kamene, jenž byl poté celý zalit její krví. Není daleko doba, kdy se u Dogonů lidská oběť nedala nahradit zvířetem. Omlouvám se Dogonům, omlouvám se oné krávě, ale stalo se, a to bez zlého či nemravného úmyslu.

Symbolem přechodu ze života do smrti je v dogonské mytologii krokodýl (symbol je často znázorňován jako rukověť hole). Právě mezi krokodýly byly vhazovány živé lidské oběti.  Taková oběť byla přinášena božstvu smrti pravidelně každý měsíc. Ovšem za znesvěcení obětního místa, kterého jsme se nevědomky dopustili my, bylo nezbytné dotyčného podříznout přímo na obětním kameni, a uspokojit tak jeho žízeň po krvi. Po neplánovaném dobrodružném zážitku jsme si od šamana koupili typickou dogonskou hůl s rukovětí ve tvaru krokodýla a ta nás potom dva roky provázela na cestě Afrikou.

Posvátná řeka Ganga. Indie.

Pohřby v hinduismu a zakázané satí

Pohřby v různých náboženstvích a kulturách mohou často v cestovateli vyvolat silný kulturní i náboženský šok: např. v Nepálu u řeky Brahmaputry není neobvyklé sledovat spalování hned několika lidských těl ve stejném čase. Nebožtík se za zvuku modliteb položí na připravenou hranici, v rámci obřadu mu nejstarší syn prorazí kamenem lebku, aby duše mohla opustit tělo, a hranice se zapálí. Poté, co tělo zesnulého shoří, popel je přesunut do řeky a pohřeb končí. Chudí lidé často nemají prostředky na dostatečné množství dřeva, a tak se pod zesnulým vytvoří jen symbolický ohýnek a celé tělo je vhozeno do vody. V toku Bramhaputry nebo Gangy tak poutník uvidí kromě spokojeně se chladících posvátných krav a dovádějících dětí, také ohořelé zbytky těl nebo někdy těla celá. Pro hinduisty jde o normální skutečnost, pro našince ovšem často šokující a efektivně nastavené zrcadlo naší světské marnivosti a vytěsňování smrti z běžného života.

Větší náboženský šok museli utrpět cestovatelé v Indii ještě nedávno, kdy do plamenů posledního ohně se zesnulým mužem musela také jeho pozůstalá žena; tato „dobrovolná“ sebevražda vdovy se nazývá satí. Často se jednalo o mladé ženy, ba někdy i dívky, které musely proti své vůli naplnit zvyk (chcete-li společenský mrav) a zemřít. Na tomto extrémním příkladu můžeme jasně demonstrovat socio-kulturně-náboženský střet: Angličané tento zvyk zakázali jako nepřípustný v polovině 19. století, ovšem poslední veřejně známý případ je ještě z roku 1987, kdy na pohřební hranici zemřelého muže došlo k sebeupálení teprve osmnáctileté vdovy. Podle odborníků se tento zvyk neveřejně praktikuje v jisté míře dodnes.

Na pohřbu krále. Kambodža.

Pohřby v kontextu buddhismu, vodunu, křesťanství a islámu

Ne všechny pohřby na cestách světem vyvolají negativní otřes, dokonce mohou vyvolat i jisté náboženské okouzlení. Když jsem doputoval do hlavního kambodžského města Phnompenhu, právě se odehrával pohřeb zesnulého kambodžského krále, a byla to podívaná: Ke královskému paláci pomalu mířil průvod tisíců buddhistických mnichů – podél průvodu stály ženy v bílých přehozech s právě oholenými hlavami na znamení smutku. U chrámů byli kněží, kteří poutníkům holili hlavy a poskytovali bílé přehozy a rituální vonné tyčinky. Lidé se usmívali, atmosféra byla přes neuvěřitelný počet lidí klidná, vlídná a přátelská.

Jindy jsem v Beninu sledoval pohřeb vedený zdejším šamanem. Průvod šel celou vesnicí několikrát dokola, aby se všichni mohli s nebožtíkem rozloučit. Hlasitě se hrálo na bubny a ani tam lidé neplakali, nenaříkali – prostě se loučili s vědomím, že smrt není konec, ale přechod. Některé asijské kultury nechávají zemřelého týdny i měsíce v domácnosti a výjimečně lze spatřit vyjímání zemřelého z hrobu při výročí úmrtí. Tato těla jsou jednoduchým způsobem mumifikována.

Etiopští svatí muži jsou pohřbíváni v otevřených hrobech ve skále kolem kostelů v Lalibele. Etiopie.

Náboženský otřes mě zasáhl také při pohřbech v Etiopii, v křesťanském posvátném místě Lalibele. Vzhledem k faktu, že Lalibela je nejsvatějším místem pro etiopské křesťany, je také posledním cílem zdejších putujících svatých mužů, kteří se vzdali všeho pozemského a s Písmem svatým a poutnickou holí ve tvaru kříže celý život putují horami v modlitbách a kontemplaci Božích tajemství. Svatí muži mají tu výsadu být pohřbeni v těsné blízkosti kostelů, v obvodové skále, která kostely obklopuje a uzavírá. V této stěně jsou vytesány hrobky, kam se světci uloží. Jejich těla se ovšem ničím nezakrývají, a tak nepřipravený poutník vidí těla v různých fázích rozkladu, což opravdu může vyvolat silný otřes.

Také židovství poutníkům nabízí zajímavý přechodový rituál spojený se smrtí člověka. Židé věří ve vzkříšení spojené s příchodem mesiáše, který má přijít na koci času do Jeruzaléma od Olivové hory, a proto právě tam, na svahu Olivové hory je podle židovské tradice nejpřednější pohřební místo, neboť právě lidé zde pohřbení budou vzkříšeni jako první. Jedná se – s trochou nadsázky řečeno – o nejlepší židovskou pohřební adresu.

Muslimský hřbitov na pobřeží. Maroko.

Ve starém buddhismu bylo tělo zesnulého jednoduše ponecháno v horách, kde jej pozřela divoká zvěř – byl to poslední skutek sebedarování ve prospěch ostatního života. Podobný rituál (nebo spíše absence rituálu) vydání svého těla divé zvěři byla doložena v mnoha dalších prastarých kulturách. Ještě cestovatel a polárník Jan Welzl popisuje u některých etnik před sto lety v Rusku ponechání těla na pospas přírodě.

V islámu mě zaujala mimořádná úcta k zemřelým. Vždy, když jsme jakýmkoli dopravním prostředkem v arabských zemích projížděli kolem hřbitova, řidič vypnul hlasitou hudbu a všichni uvnitř zahodili cigarety. V jinak hlučném a zakouřeném autě nebo autobuse zavládlo posvátné ticho. Jakmile jsme se vzdálili, řidič opět zapnul rádio, náležitě zesílil a už si radostně zapaloval další cigaretu.

 

Fotografie: Ondřej Havelka.

Náhledový obrázek: Hroby na Madagaskaru bývaly zdobené výjevy ze života zesnulého. Tento obraz na hrobce venkovského muže říká, že zesnulý byl ženatý, celý život se úspěšně staral o rodinu a za svého života viděl vzácný boj krokodýla s hadem. Madagaskar.

 

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 3/2011: Náboženství a smrt (plný text čísla zde)

 

Související příspěvky:

Día de los Muertos – být se smrtí kamarád.

Mormoni a cesta na věčnost.

Vladimír Iljič Lenin jako opium lidstva?

Muslimské a buddhistické hřbitovy.

Wu-chan o svátcích zesnulých.

Etiopská Lalibela: kostely zapuštěné v zemi a svatí muži v růžových dekách

Náboženský šok na cestách světem I., II.III.

Djenné: pohádková tvář islámu i unikátní synkreze se západoafrickým vodunem.

 



Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Denisa
6. 11. 2020 8:20

Dobrý den. Nevím, jestli napínavé ( asi jak pro koho :-/ ), ale především mi v celém článku schází odsouzení takovýchto krutých a barbarských činů = vražd! Dále vzhledem k tomu, že je čerstvě za námi období dušiček mi zveřejnění článku přijde rouhavé a morbidní. Být to zveřejněné v jiném období a být v článku morální odsouzení takovýchto krutých a barbarských činů = vražd!, pak bych nekomentovala nijak.