Mexičan je se smrtí obeznámen, vtipkuje o ní, hladí ji, spí s ní a oslavuje ji. Je to jedna z jeho nejoblíbenějších hraček, je to jeho největší láska.
Octavio Paz[1]
Oslava svátku Día de los Muertos (také známým jako jako Día de Muertos a Día de Todos Santos) koresponduje se svátky Halloween a s Dušičkami v zemích s delší křesťanskou tradicí. Tyto svátky však získaly v Mexiku a Mezoamerice jedinečný výraz. Stejně složitý jako samotná mexická kultura, i Den mrtvých je hybridní tradice, která vznikla spojením předkolumbovských náboženství (olméckého, mayského, aztéckého apod.) a iberského slavení svátků, což je sama o sobě komplexní směs křesťanských a lidových tradic.
Uctívání předků bylo jednou z nejvýznamnějších složek náboženských praktik mnoha domorodých obyvatel, stejně jako uctívání božstev smrti, a to nejen pro Aztéky. Například Mayové pravidelně pořádali rituály spojené s krvácením. Mayský král a šlechtici rituálně krváceli, často tak, že se jim probodl jazyk nebo uši rejnočím ocasem či jiným zubatým předmětem. Tato ztráta krve dle tradice dávala schopnost „hadího zraku“. Hadi, v ikonografii zobrazovaní jako obrovské bytosti, sloužili jako brána z fyzického světa do říše duchů, tj. předků, kterým se volalo o radu. Ještě dnes Mexičané během vzpomínkových oslav konverzují s mrtvými a mohou je žádat o požehnání.
Mnoho domorodých mexických národů mělo zvláštní dny v týdnu nebo měsíci věnované božstvům smrti. Katolická církev se snažila tyto domorodé náboženské aktivity zničit, ale brzy si uvědomila, že se jich nemůže úplně zbavit, a proto se místo toho zaměřila na hledání toho, jak tyto aktivity spojit s církevními obřady a inkorporovat je do křesťanského rámce. Jednou z možností byl katolický Svátek všech svatých, který byl namísto jednoduché asimilace upraven pro potřeby domorodých tradic, a tak vykvetl do synkretického rituálu, jehož pozůstatky můžeme nalézt i v dnešní formě Dne mrtvých.
Día de los Muertos zastiňuje všechny ostatní náboženské svátky v Mexiku a slouží jako spojovací článek nejen mezi životem a smrtí, ale také mezi minulostí a současností Mexika. Žádný jiný svátek v Mexiku, ať už občanský (Cinco de Mayo[2]), nebo náboženský, se nepřibližuje uměleckému a folklornímu významu těchto svátků. Día de los Muertos není zdaleka pozůstatkem minulosti, ale udržuje si i v současném Mexiku extrémní oblibu.
Přitažlivost tohoto svátku je patrná již z jeho samotného názvu. Den mrtvých proniká do lidské potřeby poznávat, chápat a dát význam pomíjivosti života a konečnosti smrti. Vztah mezi životem a smrtí, mezi živými a mrtvými, je v Mexiku každý rok během tří dnů tohoto svátku jeho středobodem. Právě díky jedinečnému pojetí smrti se Día de los Muertos stává časem radostných oslav, plných vřelého očekávání setkání se zesnulými.
V souladu s katolickým kalendářem se Día de los Muertos slaví po dobu tří dnů od 31. října do 2. listopadu. Přípravy obvykle začínají měsíce před oslavou svátku. V domácnostech, na hrobech ale i ve veřejném prostoru se staví oltáře. Z papírmašé a sádry se vyrábí různé druhy figurek, zpravidla představujících kostlivce, kteří tančí či vykonávají běžné domácí práce. Masky, kostýmy, papírové dekorace a zdobené cukrové lebky jsou vyráběny doma, umělci i sériově. Často jsou tyto předměty velmi osobní, neboť jsou určeny k připomenutí zesnulého člena rodiny, milovaného člověka nebo dokonce milovaného mazlíčka. V některých vesnicích se po celé vesnici konají průvody s falešnou rakví, které končí falešným pohřbem. Občas se tato procesí zastaví v každé domácnosti při cestě na hřbitov. Ústředním bodem domova se stávají oltáře. Hroby jsou čištěny a zdobeny cempasuchil (tzv. mexické měsíčky[3]) a svíčkami, ale i fotografiemi a předměty symbolizujícími povolání zesnulého nebo jeho oblíbené činnosti a zábavu. V noci se živí shromažďují v záři svíček, aby vzpomínali na mrtvé. Jídlo, nápoje (často alkoholické) a cigarety lákají duše mrtvých zpět na návštěvu mezi živé. Vůně oblíbených jídel zesnulého pomáhají přivést jeho duši do bývalého domova. Osobní oltáře slouží jako přistávací plochy pro dávno ztracené mrtvé. Dokonce i tančící kostlivci (calaverové) poskytují zrnko humoru svými parodujícími gesty a vzezřením. Setkání živých a mrtvých dává svátku Día de los Muertos radostnou atmosféru.
Stejně pomíjivý, jako je samotný život, je většina tak pracně vytvořeného umění pro Día de los Muertos. Má být zkonzumována a zničena do konce festivalu. Teprve nedávno se díla stvořená pro tento svátek dostala do stálých uměleckých sbírek. Vezměme si starodávnou květinu mrtvých – měsíček. Svou krásou a vůní, které jsou dočasné, vede duše mrtvých zpět mezi živé. Papírové picados, ornamenty vyřezané do barevného papíru, používané k výzdobě oltářů, které mají kořeny ve starých aztéckých ozdobách hrobů, jsou ponechány živlům a mizí v dešti. Calaveras de azucar, krásně zdobené cukrové lebky, se jedí s chutí, stejně jako pan de Muertos (sladké pečivo). Všudypřítomné složitě zdobené svíčky, které osvětlují oltáře a hroby, zmizí stejně jistě, jako kadidlo vznášející se ve vzduchu.
V dnešním Mexiku je těžké myslet na Día de los Muertos bez vlivu umělecké ikony Jose Guadalupe Posady (1852-1913). Posada tvořil satirické ilustrace představující calavery, kteří parodovali třídní rozdíly, korupci, zneužívání moci a další problémy, které jsou aktuální i dnes. Posada žil během nemilosrdné diktatury Porfiria Diaza a dočkal se za svého života prvních několika let po mexické revoluci. V Posadově světě calaverů sdílejí bohatí i chudí stejný zkostnatělý osud. Během mexické revoluce zemřelo více než milion Mexičanů. Toto národní trauma ještě posílilo důležitost Dne mrtvých. „Tanec smrti“, který tančí kostlivci tak hraje v mexickém kulturním životě nadále významnou roli.
V baseballu se říká: „Tři striky a končíte.“ V Mexiku lidé dle tradice umírají třemi úmrtími, přičemž až to třetí je konečné. První smrt je selhání těla. Druhá je pohřeb těla. Definitivní smrt je až ta třetí, k níž dochází teprve tehdy, když nezůstane nikdo, kdo by na nás pamatoval.
Poznámky:
[1] Mexický básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1990.
[2] Mexický národní svátek, který připomíná výročí bitvy u Puebly, v níž 5. května 1862 mexická armáda vedená generálem Ignaciem Zaragozou porazila francouzské intervenční jednotky.
[3] Měsíček mexický je navzdory svému původu v Mexiku známější jako měsíček africký či afrikán. Jeho český botanický název zní aksamitník vzpřímený.
Související literatura:
Andrade, Mary J. Day of the Dead A Passion for Life – Día de los Muertos Pasión por la Vida. La Oferta Publishing, 2007. ISBN 978-0-9791624-04
Anguiano, Mariana, et al. Las tradiciones de Día de Muertos en México. Mexico City 1987.
Brandes, Stanley (1997). “Sugar, Colonialism, and Death: On the Origins of Mexico’s Day of the Dead”. Comparative Studies in Society and History.
Náhledová fotografie: Mrtví hudebníci, autor Mark Willard, Palmetto terrace, USA, 2015
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 3/2011: Náboženství a smrt (plný text čísla zde)
Související příspěvky:
Vladimír Iljič Lenin jako opium lidstva?
Muslimské a buddhistické hřbitovy.
Rituální obětování lidí a pohřby v rozličných náboženstvích.