Já a vůdce sekty – současná zpráva o banalitě zla, režie: Acuši Sakahara, Japonsko 2020, 114 min.
Festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (letošní ročník trvá do této neděle) se daří sehnat a připravit pro české diváky i takové dokumenty, k nimiž by se jinak neměli šanci dostat. Například velmi zvláštní, ale určitě pozoruhodný dokument „Já a vůdce sekty – současná zpráva o banalitě zla“.
Kromě krátkého úvodu obsahuje celý dokument jen rozhovor mezi dvěma muži, a to při jejich putování po různých místech Japonska. Úvod diváka upomíná na 20. březen 1995, kdy na pěti místech stanice Kasumigaseki tokijského metra spáchali členové náboženského společenství Óm šinrikjó brutální teroristický útok nervově paralytickým plynem sarinem. Důvodem útoku byla velmi pravděpodobně snaha odvrátit pozornost od začínajícího policejního vyšetřování (právě na tento den byla naplánována policejní razie) předchozích desítek vražd, únosů a dalších kriminálních činů, jichž se členové společenství dopustili. Teroristický útok způsobil smrt 12 lidí; asi 6 200 lidí bylo raněno, mnoho z nich s trvalými následky (o útoku více zde a v článcích uvedených dole). Vyšetřování prokázalo vinu vedení hnutí Óm šinrikjó a 13 členů tohoto vedení bylo odsouzeno k trestu smrti; vůdce Šókó Asahara byl již popraven (více zde). Hnutí Óm šinrikjó bylo sice nakrátko rozpuštěno, ale pod novým jménem Aleph působí dosud.
Těmi dvěma muži, kteří spolu ve filmu vedou skoro dvě hodiny rozhovor, je jednak Acuši Sakahara, jeden ze zraněných s trvajícími zdravotními následky a režisér filmu, jednak Hiroši Araki, současný tiskový mluvčí společenství Aleph. Rozhovor začíná v centru hnutí Aleph, kde divák spatří obrazy Šókó Asahary na stěnách a knihovnu s desítkami jeho knih, a pokračuje na místech, která jsou pro oba aktéry důležitá: tam, kam Araki jezdil v dětství za babičkou, na univerzitě v Kjóto, kterou náhodou oba studovali (aniž by se znali), nebo u Sakaharových rodičů. Během rozhovorů se dozvídáme, že Araki vstoupil do Óm šinrikjó roku 1992 a zřekl se světa (stal se tzv. šukéšou) roku 1994. Sakahara si po svém postižení v tokijském metru vzal za manželku ženu, která měla kontakty s Óm šinrikjó, a tyto kontakty ji společensky trvale stigmatizovaly. Se Sakaharou se rozvedla a on se teprve potom rozhodl natočit dokument.
Rozhovory se dějí v přátelském duchu, dokonce to místy vypadá na určité kamarádství, ale Sakahara Arakiho kultivovaně a místy vlastně dost tvrdě tlačí k reflexi utrpení, které Óm šinrikjó a jeho vedoucí spáchali. Sakahara zjevně nechápe, jak Araki může v takové organizaci zůstávat, a být dokonce v jejím vedení. Pro Arakiho totiž Šókó Asahara stále zůstává milovaným guruem a Araki podíl tohoto gurua na zločinech zjevně zlehčuje. Hlavním Arakiho argumentem je to, že Asahara v procesu odmítl vypovídat, a že tedy celý příběh známe jen z podání jeho spoluobžalovaných. Pod Sakaharovým tlakem si Araki přece jen uvědomuje chatrnost své víry a míru utrpení, kterou jeho společenství kdysi způsobilo. Například Sakaharovým rodičům Araki s pohnutím přiznává, že od této chvíle musí žít s tím, že existují lidé, kteří kvůli jeho společenství těžce trpí. Také závěr dokumentu je silný: Araki se s kyticí účastní pietní akce na stanici Kasumigaseki a na improvizované tiskovce hovoří před davem novinářů o dluhu, který má Aleph vůči obětem. K výslovné omluvě ho ale Sakahara nedotlačil.
Film rozhodně není strhující, ale možná právě v jeho pomalosti je jeho síla. Nastoluje totiž vážné otázky, kromě jiných i otázku kolektivní viny členů Óm šinrikjó za spoluvytváření organizace, která svému vedení umožňovala páchat kriminální činy mimořádné krutosti a v naprosto neuvěřitelném rozsahu. A samozřejmě také otázku, jakou vinu mají cítit a jak se k obětem mají chovat ti, kdo jsou ve stejné organizaci „mladšími kolegy“ zločinců.
Mám ale pochybnosti o tom, zda je název filmu výstižný: Arakiho jen s výhradami můžeme nazvat vůdcem a v jeho případě se určitě nejedná o banalitu zla. Neexistuje jediný náznak toho, že by plachý, introvertní a citlivý Araki nějaké zlo páchal. Film spíše odhaluje jinou „banalitu“: jak se Arakimu podařilo vytěsnit Asaharův rozhodující podíl na zločinech a jak se mu v denním životě úplně podařilo vytěsnit utrpení, které tyto zločiny způsobily. Právě poselství o tom, jak snadné je vytěsnit to, co se člověku nehodí do vlastního sebeobrazu, považuji za nejsilnější. Otázka, zda se jako muslimové, křesťané, komunisté, ateisté nebo buddhisté z Óm šinrikjó máme cítit odpovědni za činy (třeba teroristické) jiných muslimů, křesťanů, komunistů, ateistů nebo buddhistů a zda se za ně máme omlouvat, zůstala pochopitelně nezodpovězena a pouze rezonuje v divákovi.
Náhledová fotografie Hirošiho Arakiho je vzata z filmu.
Psali jsme v Dingiru:
Spirála krizí a násilí, Dingir (1), 2005, s. 6–8: zde.
Spirála divů a nároků, Dingir (2), 2005, s. 47–19: zde.
Související články: