Islámská architektura je fascinující. Cestovatel se může napříč islámským zeměpásem od Mauretánie až po Kašmír a indický Rádžastán (s úctou k tradičním arabistům postuluji uzavírat islámský zeměpás na východě nikoli Pákistánem, ale Kašmírem a Rádžastánem) kochat mimořádně krásnými mešitami vystavěnými ve velmi rozličných architektonických stylech. Jednou z nejpohádkovějších tváří islámu a jeho architektury je vedle Kašmíru, Jemenu a Sýrie bezesporu Mali, kde poutník nalezne unikátní příklady tzv. súdánské nebo také sahelské islámské architektury. Vedle legendárního malijského Timbuktu je výkladní skříní toho unikátu sakrální architektury hliněné městečko Djenné v Mali se svou gigantickou hliněnou mešitou. Pokud jsem měl někdy pocit, že jsem se propadl do pohádky, bylo to právě na djennském tržišti před monumentální hliněnou stavbou, která zve srdce k cestě do Boha, mohu-li v tomto případě použít Bonaventurovu metaforu.
Velká mešita v Djenné má dřevěnou konstrukci, která je obestavěna hliněnými cihlami plněnými slámou a pokrytá hlínou tak, že dřevěné kůly vystupují asi půl metru z obvodových zdí a slouží zároveň jako lešení, po kterém se pohybují lidé, opravující vnější hliněný nános pravidelně každé léto po deštích. Současná Velká mešita v Djenné stojí na místě nejstarší mešity ze 13. století. Postupně byla přestavována a zvětšována, a protože je vystavěna z hlíny, nelze definovat, jak je stará, neboť se stále obnovuje. Poslední velká rekonstrukce proběhla před více než sto lety. Je to de facto živá stavba, která se opticky nemění, ale jejíž konstrukce se neustále obnovuje podobně jako buňky v lidském těle.
Mešitu mohou navštívit pouze muslimové: jinověrci do interiéru tohoto hliněného skvostu nesmí. Dlouze jsem hovořil s mužem u vstupu mezi masivními hliněnými pilíři a po zajímavém rozhovoru o společném Bohu jsem se mohl projít alespoň po krásném nádvoří (snad i proto, že jsem v Mali nosil tuarežskou dželábii a turban). Sympatický muslim mi dovolil nahlédnout do hlavní brány, takže mohu alespoň říci, že interiér je temný, všechny doplňky jsou hliněné, na zemi jsou rozloženy krásné modré zdobené koberce a vstupuje se zásadně bez bot. Interiér není vzdušný a otevřený, jak by se mohlo při pohledu zvenčí zdát, je totiž plný masivních hliněných pilířů velmi nahusto rozprostřených, aby podepíraly strop této jednoduché, leč o to úchvatnější stavby.
Islám importovaný do západní Afriky v Djenné a okolí zdaleka není ukázkou čisté ortodoxie: mnozí muslimové, kteří běžně navštěvují mešitu, pravidelně se modlí a ve městě se oblékají do vkusných dželábií a turbanů nebo tradičních malijských klobouků nápadně připomínajících marocký tažín, zároveň navštěvují místního šamana, z něhož mají silnou bázeň až strach a jemuž věnují nezpochybnitelný respekt. Není výjimkou, že v mešitě potkáte modlícího se muslima, který má na krku tzv. kri-kri, což je malá krabička na přívěsku (obvykle koženém, zavěšeném na krku) obsahující úryvek z Koránu posvěcený nebo jinak začarovaný šamanem, doplněný kouskem fetiše západoafrického vodunu. V mnohých oblastech Mali tak cestovatel může sledovat zajímavou synkrezi islámu a původního západoafrického vodunu pocházejícího z Beninu, který má ovšem v západní Africe rozmanité podoby.
Mnozí lidé docházejí do Djenné za obchodem z venkova, a zatímco ve městě se chovají jako muslimové (oděv, návštěva mešity, mravy, povinnosti apod.), při návratu do své vesnice odkládají oděv, ženy se po vesnici pohybují do půli těla nahé, a dokonce těch několik žen v tričku, které při mé návštěvě vesnice na místě bylo, si při mém bubnování na madagaskarský buben (který s sebou vozím od první cesty na Madagaskar, aby mi otevíral důvěru domorodců) trička svlékly a tančily nahé. Za tři dny, které jsem ve vesnici pobyl, jsem neviděl jedinou muslimskou modlitbu, a přitom šlo o stejné lidi, kteří po úspěšném obchodu na tržišti před Velkou mešitou zašli na bohoslužbu a byli zahaleni do dželábií a turbanů. Dětem těchto zvláštních muslimů se po narození vyholuje ochranná čírka z vlasů, kolem očí se jim malují černé linky proti uhranutí a na krk i zápěstí se jim přivazuje ochranné kri-kri. Kolem Djenné žijí nejčastěji Bambarové a Fulbové a v menší míře celá řada dalších etnik, kteří mnohdy nemluví stejným jazykem a jejichž náboženské představy se často liší vesnici od vesnice. Svět západoafrického vodunu je nesmírně zajímavý, ovšem neuvážený výlet může být jednosměrný. Fenoménu ponecháme samostatný článek.
Oblast současného Djenné byla prokazatelně osídlena stovky let před naším letopočtem a do roku 850 n. l. se z osady stal velký a významný městský komplex. Djenné bylo významně spojeno s mimořádně významným městem Timbuktu a kromě obchodu a důležitých zastávek karavan byla tato místa zejména centry islámské vzdělanosti na jižním okraji Sahary a rovněž centry islámské mystiky. A právě koření zdánlivě nesourodých religiózních směrů tvoří ze zdejšího islámu fascinující náboženskou skutečnost, která zevnitř odpovídá fascinující podobě vnější – na první pohled zjevné synkreze arabského a subsaharského afrického designu, který mne jako cestovatele naprosto okouzlil a „dostal“.
Po procestování více než stovky zemí po celém světě mohu říci, že proplétat se barevným tržištěm před Velkou mešitou v Djenné byl nejpohádkovější zážitek a jeden z nejkrásnějších prolomených výhledů do minulosti našeho největšího daru: totiž beztvaré materie času, do níž píšeme osobní příběh, který bude (podle křesťanské nauky, s níž koresponduje můj soukromý názor) trvale vtištěn do věčnosti.
Fotografie: autor.
Psali jsme v Dingiru:
téma 4/2015: Náboženství v současné Africe
Související příspěvky:
Prolistovat si devět století starý Korán? V Mauretánii můžete.
Náboženský šok na cestách světem I.