ČÁST 3: NÁBOŽENSKÉ ZNECHUCENÍ
V naší úvaze o náboženském šoku jsme se již v minulých týdnech věnovali náboženskému otřesu a náboženskému okouzlení. V této epizodě se podíváme na náboženské znechucení a zpětný (návratový) náboženský šok.
Náboženské znechucení – obětování lidí, synkretické hybridy i ponižování
Náboženské znechucení přichází jako výše popsaná druhá fáze okouzlení, případně rovnou při prvním kontaktu s cizí religiózní skutečností. Jde o religiózní zážitky, které cestovatel prostě nestráví. Jsou to sousta, která není s to spolknout a ani se o to nesnaží. Pro mě jsou to všechny obřady, kde dochází k ponižování druhého, kde se trápí a zabíjejí zvířata, nebo (dříve) dokonce i lidé. Kultické obětování lidí provozovaly kultury po celém světě (Aztékové, Keltové, Germáni, Indové…) a některé kultury k němu přidávaly i rituální kanibalismus (zejména v Africe a v Oceánii). Příznačným rysem např. aztéckého náboženského kultu bylo vyřezávání srdcí lidským obětem zaživa. Kultické obětování lidí nebylo nic neobvyklého, a není to tak dávno, kdy podobné praktiky provozovali také staří Slované.
Rituální zabíjení jako prolomený výhled za smrt
Religionisté nacházejí ve starověkém obětování lidí zvláště elementární existenciální zážitek, kdy umírající jistým způsobem bral s sebou na cestu do smrti a za ní i přítomné „diváky“, a nabídl jim tak prožitek sebe-oproštění a konfrontace s věčností. Pohled na obětovaného člověka mohl přihlížejícím existenciálně otřást a vrhnout nové světlo na žebříček hodnot tohoto světa. Z mého subjektivního pohledu je to zcela nevstřebatelné nejen tehdy, když se jedná o u člověka, ale ani v případě zvířete.
Náboženské znechucení může přijít naráz v podobě silného šoku, případně pozvolna při delším pronikání k podstatě daného náboženství nebo jeho vnějších projevů. Například křesťan, který se cítí dobře v křesťanské mystice s niterným vztahem k Bohu, bude jistě rád pobývat v jednom z veřejnosti nepřístupných klášterů na vrcholcích skal v řecké Meteoře. Naopak by byl pravděpodobně znechucen kýčovitou galashow při návštěvě papeže nebo letničním šílenství evangelikálních veleakcí, kde huláká tisíce lidí v oblecích, aby za pár chvil v euforii „přispěli na dobrou věc“ do pečlivě nachystaných kasiček. Taková přehlídka může způsobit náboženský šok až znechucení i lidem jiné, popřípadě žádné víry.
Hloubavý zbožný muslim bude asi znechucen teroristy, kteří své vyšinuté zájmy falešně zaštiťují jím vyznávaným náboženstvím (zatímco v reálu často žijí velmi sekulárně a hédonisticky si užívají „dobrot ateismu“), a rozhodně tím „svému“ náboženství škodí, nemluvě o hrůzách, které při tom napáchají. Pokud se potom muslimové od těchto vyšinutých islamistů hlasitě nedistancují, způsobí teroristické útoky ve jménu islámu samozřejmě silné náboženské znechucení (a nutno dodat, že více než legitimní). Je to velká škoda, neboť po procestování většiny muslimských zemí světa musím jednoznačně říci, že lidé tam ke mně byli velmi pohostinní a naprosto bratrsky mě jako křesťana respektovali a přijímali. Je nutné ještě doplnit, že muslimské obce často vystoupily s odsouzením terorismu, ovšem pro média nebývá tato zpráva příliš lákavá.
Ve mně působí náboženské znechucení rovněž taková náboženství, která prosazují přísnou (nedotknutelnou) nesvobodnou hierarchii, kde výše postavený zneužívá svého postavení a ponižuje či využívá níže postaveného nebo jinověrce. Přesně takto nemá (!) vypadat křesťanství, i když tomu tak bohužel často bylo. Někdy to tak je i dnes, což moudře kritizuje papež František, který toto moderní farizejství v katolické církvi nazývá klerikalismem, po mém soudu často zcela právem a více než výstižně. Poutník by měl být ostražitý také při setkání s náboženstvím, které je silně nacionalisticky laděno. Tam, kde se svět dělí ostrým řezem na „my“ a „oni“, je často – váchovsky řečeno – skupina „oni“ vnímána jako méněcenná, což mezináboženskému dialogu nejen neprospěje, ale v podstatě jej znemožní.
Synkretické hybridy: ode všeho trochu a vodku na to
Cestovatelé bývají duchovně otřeseni, někdy až znechuceni synkretickými náboženskými kulty, které z jejich pohledu hloupě nebo velmi nešikovně kombinují více náboženství. Mám na mysli například karibské voodoo s prvky křesťanství, jehož kněze (šamana) v noci opravdu nechcete potkat v opuštěné uličce, nebo středoafrický islám s prvky šamanismu, jehož vyznavači byste z bezpečnostních důvodů neměli tvrdit, že Bůh neexistuje a šaman je šarlatán. Otřes může způsobit také ruský buddhismus s prvky pravoslaví a vodkou nameteným lamou dovádějícím s balalajkou. New Age je zase charakteristické lidmi, kteří věří všemu, jen ne tomu, co má nějakou spojitost s křesťanstvím. Scientologie je sice zaštítěná hollywoodskými hvězdami, ale je známá ponižováním a manipulací vlastních věřících. A v neposlední řadě může být pro někoho šokující třeba transpersonální psychologie, která je směsicí mystiky, parapsychologie, šamanismu, orientálních nauk a duchovních prožitků založených na halucinogenech. Náboženská tolerance a mezináboženský dialog by asi neměl končit lacinou syntézou všeho, ale měl by být skutečným vztahem dvou či více entit, které tento vztah obohatí (třeba i potvrzením vlastní identity), ale nerozpustí v tom druhém nebo dokonce ve všech ostatních. Po náboženském znechucení většinou přichází absolutní ztráta zájmu o dané náboženství, případně jeho explicitně záporné hodnocení.
Náboženské okouzlení i znechucení v jednom
Některá náboženství samozřejmě způsobí jednomu okouzlení a druhému znechucení. Když židé někdy ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu (země zaslíbené), setkali se v souvislosti s Bálovým kultem s tzv. sakrální prostitucí, kdy bohoslužba probíhala formou sexu s kněžkou. Kněží a proroci byli tímto kultem silně znechuceni, ale jak už to bývá, prostí lidé byli naopak často okouzleni a využívali všech lákadel Bálova kultu. Kněží a prostý věřící lid často nesdíleli úplně stejná východiska. Není tomu tak (zejména, ale nejenom) v oblasti sexuální etiky v různých náboženstvích i dnes? Podívejme se do historie. Skutečně to kněžím přivodilo náboženské znechucení? Není na čase nalít si čistého vína a vyndat hlavu z písku?
Zpětný náboženský šok
Když se poutník vrací po dlouhých cestách ke svému domácímu náboženství, ať už je jakékoli, může se setkat se zpětným náboženským šokem. Já osobně v našich kostelích po návratu vždy narazím na jakýsi sterilní chlad. Cítím striktní liturgickou disciplínu a slýchám v kázání, co se nesmí a co je špatně, což například v kostelích jižní Evropy prakticky neuslyšíte, o Africe a Latinské Americe ani nemluvě. Na druhé straně ještě sterilnější a lidsky chladnější bohoslužby jsem zažil v severní Evropě. Často se u nás nadává na politické poměry, což do kostela nepatří (!), nedostatek peněz, nedostatek kněží, nedostatek všeho možného. Kritika proradných podnikatelů mě jako podnikatele příliš nenadchne, odkládání vlastní racionality u vstupu do kostela nebo kritika odlišnosti, když někdo nepasuje do českých měřítek, také ne, a kritika českých inspirativních křesťanských myslitelů už vůbec ne. Jsou ale i farnosti, kde se kněží touto povrchností díky Bohu nezabývají a vlijí mi do žil opět trochu života. Česká upjatost (i přetvářka, která je však přítomná ve všech náboženstvích) a důraz na nedělní masové mše, kde se často chodíme spíše ukázat a odškrtnout si účast, není, přiznávám, můj šálek kávy, ale to je skutečně jen můj silně jednostranný poutnický pohled. Vždy mi nějaký čas trvá, než doma opět objevím to podstatné. Zatím se tak naštěstí pokaždé stalo, a když je nejhůř, zajedu si na mši do jednoho z pražských středověkých skvostů, ponořím se do fascinující české historie a náboženské chmury se rychle rozpustí.
Závěr
Nakonec je nutné zopakovat, že všechny popsané otřesy, okouzlení i znechucení, souhrnně náboženské šoky, nahlížím pouze z mého vlastního (silně omezeného) a jednostranného pohledu. Všechny náboženské šoky pro mě byly (s odstupem času) plodné a umožnily mi učinit další krok na cestě. Podobně jako kulturní šok, také náboženský šok může skončit pozitivní změnou kurzu a výsledným „přepodstatněním“, tedy proměnou poutníka. Šokovaný cestovatel se vrací vnitřně bohatší a neustálé posouvání úhlu pohledu je výbornou metodou interpretace náboženských i kulturních jevů.
Každý cestovatel do vzdálených krajin naší krásné planety je praktikem religionistiky a mezináboženského dialogu, ať už se mu to líbí nebo nelíbí. Dokonce cestovatele neváhám nazvat protomisionářem, tedy předsunutým misionářem svého domácího náboženství (případně bezvěrectví), a také maličkou výkladní skříní své domácí kultury. Zatímco profesionální misionář (jakéhokoli náboženství) cestuje s určitým cílem a přichází domorodce vyučovat, poutník se naopak přichází učit a kochat alteritou, což paradoxně – nebo spíše pochopitelně – vyvolá v domorodcích mnohem větší důvěru než v případě misionáře, jenž je přijel změnit a často chce převrátit naruby jejich život s minimem respektu k jejich tradici, kultuře, náboženskému kultu a stylu. S důvěrou, která kráčí bezděky s poutníkem, přichází také vyšší míra zájmu o poutníkovo náboženství a kulturu. Zároveň se ale nebojím říci ani to, že poutník je sice na jednu stranu protomisionářem mezináboženského dialogu založeného na principu personality (tedy na respektu k jinému jakožto osobě s nezcizitelnou důstojností, úctě a touze pochopit druhého v jeho odlišnosti, nahlédnout svět jeho očima a o tento pohled se vnitřně obohatit), ale současně je také sám zprostředkovatelem kulturního a náboženského šoku. To je třeba mít při cestách stále na paměti.
Fotografie: autor textu.
Náhledová fotografie: Autor mezi Himby na hranici Namibie a Angoly.
Související příspěvky: