Dnes vychází 101. číslo časopisu Dingir. Téma čísla 1/2023 je „Konspirace a náboženství“. Podobné téma měl Dingir už v čísle 2/2016. Obsah tématu přibližuje editorial:
Fotografie na této stránce připomíná, že konspiracismus se snadno spojuje s antisemitismem. A české ministerstvo vnitra napsalo, že u nás je „velká a zatím indiferentní skupina osob, která … je silně ovlivněna konspiračními teoriemi a představuje snadno manipulovatelný cíl pro extremistické a xenofobní politiky, případně pro hybridní působení cizí moci.“ – Jak fotografie, tak ministerstvo sdělují, že konspiracismus, tedy vytváření a šíření konspiračních narativů, může být nebezpečný. Je už nepochybné, že se nejedná o volnočasovou aktivitu několika podivínů, ale o světový a nepřehlédnutelný jev s ohromným mobilizačním potenciálem. (O zprávě ministerstva jsme psali zde.)
Dingir se věnoval konspiracismu již roku 2016. Tehdy bylo nutné hlavně vymezit pole, na němž se religionistika s tímto jevem setkává, a tedy jmenovat jednak konspiracismus v jednotlivých náboženských tradicích a společenstvích, za druhé náboženské tradice a společenství jako předmět konspiračních narativů (zde je hlavním, ale zdaleka ne jediným příkladem narativ, sdělovaný na fotografii: „Židé ovládají USA“), a konečně konspiracismus jako (implicitní) náboženství.
Od té doby bylo na tématu konspiracismu vykonáno množství akademické práce. V tomto čísle chceme čtenářům nabídnout alespoň malou „ochutnávku“. Začínáme samozřejmě snahou jev konspiracismu pochopit a zařadit do kategorií. Radek Chlup, religionista z Filozofické fakulty v Praze, nabízí na příkladu „dataismu“ možnost porozumění konspiračním narativům jako hlasu kritiky současné společnosti. Petr Janeček z téže fakulty Univerzity Karlovy předkládá kategorie a metody oboru etnologie a jeho článek je pro pochopení konspiracismu stejně inspirativní.
Jedním z ohnisek nebezpečí pro současný svět je bezpochyby Rusko, a to nejen svým vojenským potenciálem, ale i konspirační mytologií. Jak to, že tato mytologie nachází tak silný ohlas ve společnosti formované pravoslavnou církví, vysvětluje doktorandka Kateřina Hlaváčová. Islamolog Bronislav Ostřanský potvrzuje ve svém článku to, co jistě mnoho z nás tušilo, ale raději by snad ani nevědělo: jak hluboce je konspirační myšlení zakořeněno mezi muslimy. Možná podobně znepokojivé je to, jak je konspiracismem prostoupena sféra populární kultury a populárního náboženství, obvykle čerpajícího z tradice západního esoterismu. Student religionistiky Jakub Jahl nabízí ve svém článku zajisté částečné, ale přesto také inspirativní vysvětlení. Z případného omylu, že konspiracismus je novým jevem, nás vyvede článek historika a religionisty Františka Novotného. Je z něj zřetelné, že konspirační myšlení je přítomno v různém kulturním a dobovém kontextu.
Téma doplňuje obsah rubrik „rozhovor“ a „čtení“. Rozhovor Kateřiny Hlaváčové s Ondřejem Kocmanem umožňuje zase jiným než akademickým způsobem pochopit, jak „funguje“ konspirační myšlení. A stejná autorka vybrala a přeložila i úryvky z klasické knihy amerického konzervativního evangelikála Hala Lindsayho (*1929): jeho barvité líčení scénáře konce světa a druhého příchodu Krista je natolik strhující, že si čtenář ani nemusí všimnout, jak snadno spolu s ním „nasaje“ i konspiracismus. Případ evangelikálních stoupenců konspiračního narativu, označovaného jako QAnon, kteří se před dvěma lety pokusili dobýt Kapitol, ukazuje, jak je právě toto nebezpečné, a vrací nás tak na začátek tohoto editorialu.
Náhledová grafika: Kateřina Hlaváčová.
Psali jsme v Dingiru:
téma Konspirační teorie a náboženství, Dingir 19 (2), 2016.
Související články:
Důkazem pravdy je, že to člověk přežije. Tedy lidé žijící podle mylných konceptů nepřežijí. Tak to bylo v minulosti. Dnes to to vypadá, že můžeme dělat skoro cokoliv a vždycky to přežijeme. Ale to v časech krize už nepůjde.