Konspirační teorie QAnon, ve vší své bizarnosti a se všemi svými společenskými dopady, představuje pro religionisty velkou výzvu. Je to totiž konečně něco, co vyžaduje skutečně interdisciplinární přístup ke studiu kultury, a religionistika je dnes, řekněme si to na rovinu, často spíš o interdisciplinárním studiu kultury než úzce o jevech označovaných za náboženství. Zároveň tato konspirační teorie obsahuje rozměr “svatého boje”, silný evangelikální křesťanský nádech, přesvědčení o nastávajícím kosmickém střetu Boha se Satanem. Pro religionisty je to tedy ideální téma, které je zároveň společensky aktuální.
V rozhovorech s politology nebo sociology i v jejich glosách mi zcela chybí zasazení konspirační teorie QAnon do historického kontextu; zhodnocení její návaznosti na její historické předchůdce. V krátkém časovém horizontu jde zejména o tzv. Satanskou paniku, která představovala v USA a v části západní Evropy fenomén 80. a začátku 90. let, v delším horizontu o tradici představ o tom, co David Frankfurter označuje jako „Demonic Conspiracy“ údajná rozsáhlá spiknutí uctívačů zlých metafyzických mocností, kteří hrozí zničit naši civilizaci po hmotné a zároveň duchovní stránce.
Na přelomu let 2015 a 2016 jsem publikoval text věnovaný propagandě francouzského krále Filipa Sličného proti řádu Templářů, která doprovázela zničení řádu v králem zosnovaném monstrprocesu let 1307-1312. V článku jsem upozorňoval, že „interakce a přechody mezi propagandistickými manévry a vyprávěními druhu fámy jsou teoretickým sociálně-vědním tématem“. Nastiňoval jsem model života představ o „Démonickém spiknutí“, který pulzuje mezi fámami a populárními historkami a politickou propagandou. A to tak, že politická agenda shromažďuje a využívá kolující motivy z populární imaginace (typicky kulty provádějící lidské oběti, zlí pánové číhající u škol na děti, tajná bratrstva na obou stranách: zkrátka Akta X, potažmo Černá sanitka), a tyto motivy zapracovávají do jasného politického příběhu s konkrétními klaďasy a záporáky, konkrétními motivacemi zúčastněných a „pravidly hry“. Takový propagandistický příběh může být na začátku poměrně prostý, jakmile se ale dostává do oběhu a stává se předmětem konkrétních jednání, začíná mutovat, a to jakýmsi kvazi-evolučním způsobem. Některé jeho prvky se ukazují jako těžko uvěřitelné, málo atraktivní nebo špatně kompatibilní se zbytkem příběhu, a postupně mizí, a naopak na sebe příběh jako při nějakém chemickém pokusu váže různé další motivy, většinou na bázi tematických asociací. Celou tuto mutující entitu je přitom nesmírně těžké udržet pod politickou kontrolou, a proto, jakmile začne slábnout politická vůle k jejímu využívání, se celý zmítající se mýtus (pokus o slovní hříčku) rozpadá do různých sekvencí žijících vlastním životem. Samozřejmě, že lidé ony sekvence průběžně spojují, často jen tak pro zábavu, v rámci večerních povídání kdesi na party, kde vymýšlejí „co by bylo, kdyby“. Mýtus (nejspíš to tak opravdu můžeme nazvat) typu QAnon se ale nejspíš vytvoří až tehdy, když se kolujících motivů chopí nějaká významná politická vůle. Do té doby máme co do činění s Černou sanitkou, se kterou může být za dlouhých večerů legrace.
Neplatí to vždy do detailu. Například ve švýcarském kantonu Valais vypukla ve 30. letech 15. století hysterie kolem údajné satanské sekty, která přivedla nejspíš stovky lidí na hranici a spolu s pár dalšími procesy, dá se říct, odpálila slavný Velký hon na čarodějnice, přičemž tato hysterie vypukla krátce po lokální válce, kdy se zdálo, že se věci už uklidňují a zabíhá se nový pořádek.
Obecně ale soudím, že to, co se dělo v procesu proti řádu Templářů na začátku 14. století nebo při procesu s rytířem Gillesem de Rais (zbyl z něj pohádkový Rytíř Modrovous) v polovině 15. století, je do velké míry poučný materiál, byť se dnes samozřejmě do nakládání s takovými propagandistickými mýty a jejich prvky zapojuje mnohem víc lidí v mnohem kratším čase. Základní vzorec ale platí, stejně jako platí, že údajní démoničtí spiklenci zpravidla ohrožují řád světa na úrovni metafyzické (staví se proti Bohu), zákonné (staví se proti společenskému soužití) i na rovině lidské přirozenosti (jsou to zvrhlíci). U QAnon je toto vidět přímo ukázkově: Mají to být satanisté (proti Bohu); vládnout prostřednictvím „deep state“ a plánovat zotročení obyvatel (proti společnosti); mají zneužívat a vraždit děti (zvrhlíci).
Nepochybně by se k tomuto aktuálnímu tématu religionisté měli vyjadřovat, ať už jsou jakéhokoliv zaměření. To, co se lze dočíst v médiích, je často dost povrchní, a jak historické, tak sociologicko-antropologické souvislosti tomu většinou chybí. Zároveň jsou to právě taková aktuální společenská témata, na nichž se může ukázat, že religionistika má stále co říct jako obor, že se nejedná jen o jakýsi slepec demoverzí antropologie, historie, sociologie a psychologie, jak jí bývá někdy zvnějšku, a ještě častěji zevnitř, předhazováno. Je to šance, jak názorně ukázat, co může ten podivný obor, který neustále teoreticky spekuluje o tom, co je předmětem jeho studia, přinést společenským a humanitním vědám v praxi.
Související příspěvky:
Politická iniciativa QAnon jako implicitní náboženství