Neschůdná je cesta do říše chasidů. Cestovatel prodírající se houštinami pralesů, nezkušený a nedostatečně vyzbrojený, není větším odvážlivcem než ten, kdo se odhodlá vniknouti do světa chasidského, nevzhledného, ba odpuzujícího svým podivínstvím. Devatenáctiletý hoch, vychovaný jako všechna tehdejší mládež v dohasínajících tradicích své generace předválečné, opouští v roce 1913 Prahu, puzen tajemnou touhou, kterou ještě ani teď, po odstupu tolika let, si nedovede vysvětlit, a odjíždí jednoho letního dne na Východ, do ciziny. Neboť brána do říše chasidů se před nikým neotvírá rázem. Je uzavřena dlouhým řetězem strádání tělesného i duševního. Ale ten, kdo do ní jednou nahlédl, nezapomene nikdy bohatství, které tam spatřil. Skrytí zrakům světa jsou vládcové této říše. Avšak ještě dnes, po letech, vybavují se mi všechny ty postavy napořád. Nejen ti, které jsem osobně znal, nýbrž i ti, o nichž jsem toliko slýchal a četl v starých hebrejských knihách, ožívají přede mnou v celé své velikosti a síle. Cítím, že jsem přemožen. Cosi mě nutí, abych se chopil pera a vypsal vše věrně, jak nejlépe jen dovedu.
Jiří Langer, Devět bran. Chasidů tajemství
Včera (12. března) uplynulo osmdesát let od smrti Jiřího Mordechaje Langera (1894–1943). Tento svérázný a nanejvýš pozoruhodný český spisovatel pocházel z asimilované židovské rodiny. Mezi přáteli měl pověst nadaného plachého intelektuála s mystickými sklony. Langerův vášnivý zájem o židovskou mystiku jej v roce 1913 podnítil k dobrodružné výpravě z rodné Prahy do haličského Belzu, kde po několik měsíců pobýval mezi chasidy.
Pro mládence, zvyklého na kulturní prostředí pražských Vinohrad, byla zkušenost setkání s realitou chasidské pospolitosti drsná a v jistém smyslu otřesná. Zároveň ale zakusil radikální duchovní obrácení. Tento zážitek ještě po desetiletích hodnotil jako rozhodující zlom na životní cestě.
Příznakem změny, která se v jeho nitru odehrála, bylo důsledné lpění na chasidském způsobu oblékání a stravování. Po svém návratu do Prahy nosil ošuntělý kaftan a pejzy, a ačkoli bydlel u rodičů, vařil si všelijaké kaše na zvláštním vařiči a živil se především chlebem a cibulí, kterou bylo cítit po celém bytě. Jiřího vzezření a způsob jeho chování vyvolávaly v rodinných příslušnících značné rozpaky.
Po nějaké době se Jiří vypravil do Belzu znovu a i tentokrát zde strávil několik měsíců. A tehdy vypukla první světová válka. Jiří byl povolán do armády, posléze byl zproštěn vojenské povinnosti – mimo jiné zásahem bratra Františka, který působil jako vojenský lékař. Ve společnosti belzského rebeho pak prožil zbytek války.
V poválečných letech se Langer přece jen přizpůsobil pražským poměrům, navštěvoval koncerty a divadlo, studoval náboženskou i světskou literaturu. Zvláště ho zaujala tehdy nová psychologická teorie vídeňského lékaře Sigmunda Freuda. Jeho zájem o Freudovu psychoanalýzu vyústil v pozoruhodný pokus interpretovat sexuální symboliku kabaly výkladovými nástroji freudovské psychologie. V němčině publikovaný Langerův počin na tomto poli vyšel v českém překladu pod názvem Erotika kabaly.
Jiří měl mimořádné vlohy pro studium jazyků. Vedle češtiny, kterou jako svůj mateřský jazyk miloval, a hebrejštiny, ve které psal básně, a vedle již zmíněné němčiny, ve které publikoval odborné texty, ovládal aramejštinu, jidiš, arabštinu, francouzštinu a angličtinu.
Působil jako učitel hebrejštiny na židovské škole, publicista, překladatel a literát. Mezi jeho blízké přátele patřil Franz Kafka, který si v denících zaznamenával chasidské legendy, které mu Jiří vyprávěl. Přes Kafkův zřetelný odstup od Langerova nadšení z belzského rebeho spojovalo oba spisovatele nejen přátelství, ale i silný zájem o židovství. Langer mimo jiné svého přítele Kafku učil hebrejsky a liboval si, jaké jeho žák dělá pokroky. Mezi Langerovy blízké přátele patřil i spisovatel Max Brod, vydavatel Kafkova literárního díla.
Na svých cestách za poznáním chasidského způsobu života nebyl Jiří Langer sám. Na výpravě do Haliče jej doprovázel jeho přítel Otto Gabriel Muneles. Tento významný český znalec židovské mystiky se na východě usadil, řadu let tam bydlel a po svém návratu do Prahy předával své zkušenosti a vědomosti žákům, mezi jinými také Vladimíru Sadkovi, jehož pokračovatelé působí na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy dodnes.
Další významnou osobností české kultury, která Langera na jeho cestě za chasidy doprovázela, byl náchodský rodák z českožidovské asimilované rodiny Egon Hostovský. Také Hostovský se na své cestě objevování vlastních kořenů vydal na východ mezi chasidy, a svou zkušenost z této cesty uložil do románu Dům bez pána.
Daleko nejdůležitějším literárním plodem Langerových cest do Haliče je kniha Devět bran. Chasidů tajemství. Vznik této knihy lze považovat za mimořádnou událost v dějinách české literatury dvacátého století – a to i přesto, že vyšla v době krajně nepříznivé, v roce 1937, tedy v čase, kdy se nad Evropou stahovala mračna německého nacismu a židovská literatura byla postupně stále více postihována zuřivým antisemitismem jeho stoupenců.
Na konci třicátých let se Jiří Langer odhodlal k útěku do Palestiny. Nastoupil na palubu lodi, která plula po Dunaji směrem ke Středozemnímu moři. Plavba byla různými úředními schválnostmi zdržována, takže pasažéři museli strávit celou zimu na lodi v naprosto otřesných podmínkách. Jiří v důsledku dlouhodobého podchlazení onemocněl zánětem ledvin. Jeho zdraví tím bylo natrvalo podlomeno; už se nikdy úplně nezotavil. Do Palestiny přicestoval počátkem roku 1940.
Z Langerových dopisů, posílaných v posledních letech jeho života z Palestiny, je zřejmé, jak moc mu ležela na srdci kniha Devět bran, jejíž druhý díl připravoval. Vydal také sbírku básní v hebrejštině Meat cori (česky Trocha balzámu), ve kterých se vyznává z pocitů osamělosti.
Pocity tísnivého osamění, které vyjadřuje ve svých hebrejských básních a se kterými zápasil celý život, jsou v nápadném protikladu vůči atmosféře družné pospolitosti a bezprostřední mezilidské vzájemnosti, která dýchá z jeho vzpomínek na chasidské obce východní Evropy, vyjádřených v knize Devět bran. Zřejmě právě mezi chasidy a jenom mezi nimi dokázal Jiří Langer překonat svou vnitřní samotu.
Po přesídlení do Palestiny směřoval Langerův život ke smutnému a předčasnému konci. Jeho přítel Max Brod, který se rovněž přestěhoval do Svaté země, s rostoucím znepokojením sledoval, jak se jeho zdravotní stav, podlomený při strastiplné plavbě po Dunaji, trvale zhoršuje. Jiří Langer zemřel ve věku osmačtyřiceti let (v důsledku chronického zánětu ledvin) 12. března roku 1943. Pochován je v Tel Avivu.
Langerova kniha Devět bran, nedávno (v roce 2016) znovu vydaná nakladatelstvím Avatar, zůstává jedním z nejkrásnějších pokladů české literatury dvacátého století a také jedním z nejvěrnějších literárních zachycení chasidské duchovní tradice a chasidského vypravěčského umění.
Náhledová fotografie: Montáž dvou fotografií: Moderní dějiny, obě fotografie z prezentace František Langer.
Psali jsme v Dingiru:
Pavel Hošek, Po provaze mezi kopci. Rozhovor o chasidismu s rabínem Shumi Berkowitzem, Dingir 14 (4), 2011, str. 133–135.
Související články:
