Když byl rebe Jicchak Meir ještě chlapcem, přistoupil k němu dospělý chasid a blahosklonně mu řekl: „Dám ti zlaťák, když mi dovedeš říct, kde přebývá Bůh!“ Jicchak Meir vzhlédl k onomu muži a řekl: „A já ti dám dva zlaťáky, když mi dokážeš říct, kde Bůh nepřebývá!“
Na pultech knihkupců je nově k dostání další ze série publikací teologa a religionisty Pavla Hoška, které se věnují duchovním motivům v krásné literatuře. Po knihách mapujících duchovní rozměr díla literátů, jakými byli C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien, Jaroslav Foglar či Ernest Thompson Seton, věnoval Hošek nejnovější publikaci hned sedmi autorům z chasidského náboženského okruhu. Zdrojem inspirace se mu stali Nachman z Braclavi, Jiří Langer, Martin Buber, Abraham Joshua Heschel, Elie Wiesel, Chaim Potok a Isaac Bashevis Singer. Na základě jejich životních osudů, duchovních zápasů a literárních děl, které je odrážejí, Hošek svým zaníceným vypravěčským stylem maluje epický obraz chasidské mystiky, aniž by však slevil z nároků odborné práce se zdroji.
Východiskem se Hoškovi, podobně jako v knize Je to náš příběh, kterou vydal u příležitosti stého výročí vzniku samostatného československého státu, stává motiv předávání, sdílení a tmelení identity pomocí příběhů. Tím spíš, že židovská literatura a její duchovní rozměr, stejně jako češství, je i součástí příběhu o Pavlu Hoškovi. I chasidé, Židé hlásící se k pietistickému proudu radostné zbožnosti, za jejíhož zakladatele je označován rabín Jisra’el ben Eli’ezer (1700–1760) známější pod jménem Ba’al Šem Tov, sdělují hluboké duchovní a životní pravdy, nabádají, poučují a povzbuzují skrze příběhy. Jejich vyprávění, poslouchání, zaznamenávání a předávání pak spojuje chasidy napříč generacemi, staletími, kontinenty.
Jak ukazují životopisy a rozbory děl vybraných chasidských autorů v druhé polovině knihy (od s. 93), jejichž životy se začínaly a končily v rozmezí dvou set let a odehrávaly se v rozličných geografických i dějinných kulisách, navzájem je spojují právě ony příběhy, které jsou vyprávěny se stejnou aktuálností, jako by se týkaly nejbližších sousedů každého jednoho z nich. Díla osobností, jakými jsou například Elie Wiesel nebo Chaim Potok, navíc silně oslovovala čtenářstvo i mimo židovský kulturní okruh, a tak se jejich knižní hrdinové a s nimi generace jejich předků z masa a kostí staly skrze tyto příběhy i našimi sousedy, a to i navzdory tomu, že se chasidismus vlastně na české území nikdy tak úplně nerozšířil.
Právě nad tím se Hošek zamýšlí v první polovině svého pojednání. Úplně první kapitola (s. 15–26) je věnována vztahu chasidismu k českému prostoru. Hošek poukazuje na jejich blízkost i na rozpory, kvůli nimž trvalo českým Židům objevování kouzla chasidismu snad až příliš dlouho, než bylo zprostředkováno díky osobnostem, jakými byli Jiří Langer, Ivan Olbracht, Otto Muneles, Vladimír Sadek či Egon Hostovský. Druhá kapitola stručně nastiňuje základní rysy chasidismu a zasazuje ho do kontextu novověkých dějin židovství, aby pak byly následující čtyři kapitoly věnovány „klíčovým prvkům chasidského způsobu života a důležitým rysům chasidské duchovní tradice, jak je vyjádřena v chasidských příbězích.“ (s. 12) Názvy kapitol Život před Boží tváří (s. 38–55), Země je plná slávy (s. 55–64), Na počátku byl vztah (s. 64–79) a Světlo ukryté do příběhů (s. 79–93) vyjadřují ony klíčové prvky nové teologie, kterou chasidské hnutí judaismu přineslo, a sice „celistvý způsob života, založený na niterné zkušenosti, jejímž jádrem je vystupňovaná vnímavost vůči Boží přítomnosti prostupující veškeré stvoření,“ (s. 38) prožitek radosti z této zkušenosti a radostná spiritualita vzdorující sklíčenosti, asketismu, provinilosti či zákonictví, plná vděčnosti a obdivu vůči všemu krásnému, zejména přírodě, ale i všem dalším darům života. Intenzivní a láskyplný vztah Boha k člověku se má odrážet zejména ve vztazích mezi lidmi, v pospolitosti. Nejvyšší hodnotou se pak stává bytí pro druhé, které se realizuje především v osobnosti cadika, jenž je díky své znalosti Tóry tím, kdo přináší společenství Boží světlo. To se pak udržuje na Zemi skrze vyprávění o cadikových činech a výrocích.
Hoškova kniha ale není jen vyprávěním o chasidských příbězích a spisovatelích, mnoho příběhů zde přímo zaznívá. Autor sdílí chasidské přesvědčení, že není lepší způsob, jak přiblížit povahu příběhu, než vyprávět ho, a tak se de facto stává dalším vypravěčem v zástupu těch, o nichž sám píše. Stanovil-li si za svůj cíl to, aby jeho knihy o duchovním rozměru krásné literatury byly především pozváním k její četbě, pak ho i tentokrát jednoznačně splnil. Text je navíc doplněn o poznámkový aparát, bibliografii, jmenný rejstřík a slovník nejdůležitějších pojmů. Může tedy dobře posloužit také jako rozcestník pro podrobnější analýzy a zkoumání chasidské literatury.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 1/2001: Současný judaismus (plný text čísla je zde).
Související příspěvky:
