Dnes, 23. července 2022, je tomu dvacet let od smrti jednoho z nejvýznamnějších amerických židovských spisovatelů, Chaima Potoka (1929–2002). Narodil se v newyorském Bronxu, čtvrti s velmi početnou židovskou komunitou. Oba jeho rodiče pocházeli z polských chasidských rodin. Do Spojených států se přestěhovali, aby unikli evropskému antisemitismu. Dostalo se mu tradičního ortodoxního vzdělání a židovská náboženská tradice byla jeho celoživotní láskou.
Zároveň se od mládí intenzivně zajímal o krásnou literaturu. Oslovili ho spisovatelé jako Evelyn Waugh, James Joyce, Fjodor M. Dostojevskij a Ernest Hemingway. Na základě neobyčejně silných čtenářských zážitků dospěl k rozhodnutí stát se spisovatelem a psát o životě věřících Židů v americké společnosti.
Ve svých románech se zabýval výzvami, kterým čelí člověk vychovaný v tradičním židovském prostředí tváří v tvář moderní době. Potokovi hrdinové hledají způsob, jak se čestně vypořádat s výzvami moderní doby, a přitom zachovat úctu a věrnost vůči vlastní tradici, jakkoli to znamená její přehodnocení. Potok líčí s porozuměním a empatií jak ty, kteří bojují proti svazujícím omezením tradice, tak ty, kteří se jí věrně drží za cenu vytváření izolované subkultury.
Sám Potok se názorově posunul z ortodoxních pozic svých rodičů ke konzervativnímu judaismu. Studoval na Jewish Theological Seminary, kde později také přednášel. Po úspěšném završení studia byl ordinován na rabína.
Jako ordinovaný rabín sloužil v letech 1955 až 1957 v Koreji v roli vojenského kaplana. Po návratu krátce přednášel na univerzitě v Los Angeles. Působil také jako organizátor židovských letních táborů a jako editor rozsáhlých publikačních projektů Jewish Publication Society. V roce 1958 se oženil s Adenou Mosevitzky. Od roku 1959 v Philadelphii pracoval na disertaci, věnované židovskému mysliteli Solomonu Maimonovi. Doktorát získal roku 1965.
V roce 1963 odcestovali Potokovi do Izraele, v následujícím roce se přestěhovali do Brooklynu, tedy do newyorské čtvrti s největší koncentrací chasidských komunit v Americe. Právě tam čerpal Potok inspiraci ke svým slavným románům z chasidského prostředí. V roce 1967 vyšel první a neslavnější z nich, nazvaný Vyvolení. Tento román se stal bestsellerem a byl také úspěšně zfilmován. O dva roky později vyšlo pokračování tohoto románu zvané Slib. V roce 1972 pak vyšel další Potokův bestseller z chasidského prostředí Jmenuji se Ašer Lev. I tento román se dočkal pokračování, které vyšlo v roce 1995 pod názvem Dar Ašera Leva.
Všechny čtyři zmíněné romány se věnují životu chasidských komunit v New Yorku a týkají se složité interakce mezi newyorskými chasidy, ostatními Židy a sekulární společností. Tato interakce a dilemata s ní spojená tvoří jeden z nejdůležitějších motivů Potokovy literární tvorby.
V širším smyslu jde v těchto románech o výzvu, kterou pro tradiční židovskou komunitu představuje kulturní klima sekulární a nežidovské společnosti, konkrétně například sekulární psychologie a současné výtvarné umění (hrdina Vyvolených a Slibu Danny Saunders má po otci převzít roli vůdce chasidské komunity, ale on touží po studiu freudovské psychologie, v případě Ašera Leva jde o geniálního židovského malíře, který naráží na odmítnutí ze strany zbožných rodičů a chasidské komunity, ve které vyrůstá). Stejně jako další Potokovy prózy mají tyto romány silné autobiografické prvky.
V sedmdesátých letech rodina Potokových znovu přesídlila do Izraele, kde tentokrát strávili několik let. V roce 1975 vyšel Potokův nejsilněji autobiografický román Na počátku, ve kterém líčí vnitřní zápas chlapce z tradiční židovské rodiny, který se potýká s výzvou historicko-kritického přístupu ke studiu Hebrejské bible. V roce 1978 vydal osobité, populárně naučné převyprávění dějin židovského národa, nazvané Putování.
V roce 1981 vychází Potokův román Kniha světel, jehož hlavní hrdina (opět silně inspirovaný Potokovým vlastním životním příběhem) působí jako vojenský kaplan v Koreji a zároveň se intenzivně zabývá židovskou mystikou (luriánskou kabalou).
V roce 1985 vyšla Potokova ojedinělá kniha Davitina harfa, pozoruhodná tím, že děj vypráví dívka. Tato forma umožnila Potokovi vylíčit dilemata, se kterými se v tradičním prostředí židovských komunit potýkají dívky a ženy. V roce 1992 pak vyšla Potokova kniha Já hlína jsem, volně navazující na Knihu světel. Tato kniha je mezi Potokovými díly výjimečná v tom, že vůbec není zasazena do židovských reálií. Líčí strastiplné putování skupiny korejských válečných uprchlíků.
Poslední Potokovou knihou, vydanou v roce 2001, je soubor tří rozsáhlých povídek Staří muži o půlnoci. Tato kniha je volně spojena s Potokovým románem Davitina harfa, protože hlavní hrdinka Davitiny harfy je posluchačkou tří životních příběhů, vyprávěných hrdiny povídek, shromážděných v tomto souboru.
Vedle zmíněných děl Potok věnoval jednu obsáhlou knihu dějinám skutečné židovské rodiny. Tato práce je psána v žánru literatury faktu a je nazvána Brány listopadu. Líčí životní peripetie konkrétní židovské rodiny, žijící v situaci politických bouří východní Evropy v průběhu dvacátého století.
Chaim Potok je také autorem několika divadelních her a věnoval se též literatuře pro děti a mládež, v českém jazyce vyšel soubor povídek pro děti a mládež Zebra a jiné povídky.
Všechny výše zmíněné Potokovy knihy vyšly v českých překladech. Jeho romány a povídkové soubory patří k tomu nejlepšímu, co se v posledních desetiletích na českém knižním trhu objevilo. Jako rabín, který je zároveň spisovatelem, nabízí Potok zasvěcený pohled do vnitřních zápasů lidí, vychovaných v náboženské tradici a hledajících smysluplné směřování vlastní životní pouti v podmínkách moderní doby. Milovníci krásné literatury s duchovním přesahem by neměli Potokovo výtečné literární dílo přehlédnout.
Související články:
