Profesor Pavel Hošek (*1973), vedoucí religionistického pracoviště na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, se dlouhodobě věnuje dvojici anglicky píšících autorů dvacátého století. První, na nějž se doposud zaměřil ve třech monografiích (2004, 2013, 2014), byl Clive Staples Lewis (1898–1963). Teď obrátil pozornost na Johna Ronalda Reuela Tokiena (1892–1973). V těchto textech nemůže samozřejmě chybět jejich propojení, jejich kritické souznění.
K těmto dvěma autorům, kteří patří celosvětově k nejčtenějším, bývá řazen Owen Barfield (1898–1997), jemuž Hošek zatím nevěnuje tolik pozornosti, v poslední publikaci jen poznámku pod čarou v kapitole sledující vlivy na Tokiena. V češtině doposud vyšly dva texty tohoto podle některých významného inspirátora Lewise a Tolkiena ve spolku Inklings. Barfieldův spis spíše literárněvědný Básnická řeč: studie o významu (Praha: Malvern, 2015) v překladu Adama Borziče a Milana Horáka následoval spíše filozofující text Záchrana jevů: studie o idolech v myšlení (tamtéž, 2018) též v překladu Milana Horáka a s ním Antona Markoše. Studii o Barfieldovi a Lewisovi napsal Matěj Hájek (Pojetí imaginace u Owena Barfielda a C. S. Lewise, Praha: Dingir 2013, zde).
Tyto tři postavy spojuje objev imaginace, terminologicky sice někdy zaměněné ke škodě věci za fantazii, ale odlišný od ní tím, že nejde o libovolnou hru představ, nýbrž o ukázněnou, i když kreativní práci s obrazy, zejména takovými, které zprostředkovává jazyk. Je to obrazotvornost jako cesta poznání přinejmenším rovnocenná pojmové, manipulativní racionalitě. Barfieldův inspirační zdroj, tedy svobodně, nedogmaticky, nesektářsky uplatněná antroposofie, vidí cestu k očištění a oživení myšlení kroky po stupních imaginace, inspirace a intuice.
Všichni tři, každý jinak, prožívali křesťanství ve dvacátém století západní společností spíše opouštěné. J. R. R. Tolkien v dětství objevil pro sebe jeho katolickou podobu. Občas připouští, že jeho literární tvorba sice není jinotajným převyprávěním křesťanských témat, ale že prameny víry, křesťanská kultura a spiritualita, tato spíš zkušenost než příslušnost a poslušnost se v jeho beletristické tvorbě promítá. Hošek pečlivě a podrobně dokládá nejednoznačné, ale v jistém smyslu snad ústřední místo víry a svátostného života rozhodně v jeho biografii a nějak i v jeho tvorbě.
Tolkienova imaginace (podobně jako Lewisova v Letopisech Narnie) je svébytná a spíše připomíná předkřesťanské („pohanské“) motivy anglické prehistorie. Hošek si všímá, že tradičně pojaté katolictví tak, jak je vyjádřeno například u Tomáše Akvinského, předpokládá o přirozeném náboženství, že ho „nadpřirozený“ řád milosti a přítomnost Ducha svatého v životě neničí, nýbrž spíše zdokonaluje. Je to pojetí, v němž si člověk i se svým náboženským hledáním a náboženskou mýtotvorbou zachovává důstojnost. Mezi člověkem a mocí Evangelia není konflikt. Evangelium uzdravuje a osvobozuje to, co bylo stvořeno.
U Hoška je nutno si všimnout, že mistrně naplňuje požadavky metody humanitní vědecké práce. Opírá se o spolehlivé prameny, pečlivě je dokládá, nepouští se do zavazujících tvrzení bez důkladného prověření předpokladů. Tímto způsobem probírá Tolkienovo životní téma Středozemě, jen částečně rozvinuté v literárních textech, a Tolkienovo pojetí zdrojů umění a jeho role.
Hošek neřadí tolikrát interpretovaného Tolkiena do binárních schémat. Spíše si v závěrečné shrnující části všímá paradoxů v jeho životě a tvorbě. Měl poslání a byl si ho vědom? Má Tolkienovo dílo poselství, ba je fundamentálně náboženské, nebo (podle některých vyjádření) vnitřní smysl nemá? Je autorem smutku, nebo naděje? Léčí naděje smutek, nebo smutek dává naději hloubku? Jistě ne jen jedno z toho. Obojí, ale nic z toho bez druhého a jednoduše.
Hošek, aniž by opouštěl badatelský přístup, se sledovaným autorem souzní. Lze vyslovit podezření, že i on slouží Tajnému ohni, který je i není božský, je transcendentní i imanentní, rozkošatěle pohanský i žhavě křesťanský. Hoškova monografie o Tolkienovi je pokračováním a snad ne uzavřením série monografií na volně navazující témata. Bude snad, ať v rámci univerzitního badatelského projektu Teologická antropologie v ekumenické perspektivě nebo nezávisle na něm, dál zvát k četbě autorů, které český čtenář ještě nezná, anebo je dávat do širších souvislostí těm čtenářům, kteří si je už do svého čtenářského portfolia zařadili.
Pavel Hošek, Sloužím tajnému ohni: Duchovní zdroje literární tvorby J. R. R. Tolkiena, Brno: CDK 2020.
Související příspěvek:
Matěj Hájek, Navštívit Středozemí je duchovní zkušenost, recenze, Dingir 23 (2), 2020, s. 70–71.