Na návštěvě v Ohnivém draku: silné prožitky autenticity i podrazu

Nové náboženské hnutí Cesta světla (nebo též Život v srdci), které se prezentuje prostřednictvím svého mediálního projektu Ohnivý drak, je v české společnosti přijímáno velmi negativně. Příčinou jsou hlavně proslovy a výpady jeho zakladatele Lukáše Stančíka (*1978) v desítkách videí. Jeho projev je charakterizován verbální agresivitou, urážkami a ponižováním všech těch, kteří se mu z nějakého důvodu znelíbili. Způsob tohoto projevu je odůvodněn tím, že ze Stančíka promlouvá Bůh a sděluje lidem „pravdu“ a odhaluje „naučenosti“, kterými je podle něj společnost spoutána a které jsou příčinou zla a špatností. (O nauce společenství Cesta světla jsme krátce referovali zde.)

Do povědomí široké veřejnosti se společenství Lukáše Stančíka dostalo loni v září, po smrti paní Lindy. Tato členka společenství a partnerka pana Mariana zemřela po domácím porodu dcery Evelíny. Informace o příčině její smrti ani o případné trestní odpovědnosti za ni nebyly zveřejněny. Společenství odmítá i morální odpovědnost za fatální zhoršení zdravotního stavu dvaačtyřicetileté ženy po domácím porodu. Přijímá vysvětlení pana Stančíka, že paní Linda si za smrt může sama, protože si pustila do hlavy démona, tzv. bábu šedivou, a že pro ni smrt byla lepší než trápení od tohoto démona. Velmi špatnou pověst má skupina zvláště v Plasech, kde přebývá, – místní obyvatelé se jí bojí, nenávidí ji a o smrti paní Lindy mají podobně jasno: obviňují z ní ale naopak Stančíka, Mariana a celé společenství.

Na návštěvu do Cesty světla jsem se vypravil do Plas v pátek 3. ledna. Byl jsem očekáván a uveden do bývalé garáže, kterou si společenství upravilo na centrum Ohnivý drak. Slouží jako místo k setkávání a jako nahrávací studio. (Centrum stejného jména fungovalo několik měsíců v Plzni, ale – jak se dozvídám – vysoké náklady na provoz a malý počet návštěvníků zapříčinily jeho uzavření a přenesení na zahradu domku v Plasích, který společenství obývá.) Více než hodinu jsem v tomto zajímavě zařízeném prostředí hovořil s muži komunity: Lukášem Stančíkem (který se držel spíše v pozadí), Štěpánem Faunem, Marianem a místy i se šestnáctiletým Štěpánem, zvaným Mac. Lukáš Stančík vyjádřil přání, abychom měli ze setkání a ze společných chvil „prožitek“, tedy abychom byli v srdci, nikoli jen v hlavě. Na začátku rozhovoru jsem požádal o vypnutí nahrávání (moje návštěva byla v prvních minutách streamována) a byl jsem ujištěn, že náš rozhovor už nahráván není. Ještě týž večer se podle jednoho z diváků ovšem Lukáš Stančík chlubil, že rozhovor nahrál tajně a že ho dá k dispozici veřejnosti. To se potvrdilo již následujícího dne. Jedním z očekávatelných prožitků, které jsem si tak z Ohnivého draka odvezl, je tedy prožitek dalšího neseriózního jednání – lži, porušení slibu, oklamání.

Velkou část rozhovoru v Ohnivém draku tvořilo svědectví života Štěpána Fauna, do jehož rámce jsme nechali vstupovat i další témata. Štěpán Štochl (uměleckým jménem Faun) živě a barvitě vyprávěl svou cestu od pokusu o běžný život úředníka přes intenzivní cestování a hraní na kytaru k následnému ponoření do prostředí spirituality New Age. Dále prožil těžkou krizi s myšlenkami na sebevraždu, po níž se seznámil s Lukášem Stančíkem a vytvořil s ním umělecký tandem. Nyní je Lukášovým nejbližším následovníkem a spoluhlasatelem jeho nauky.

Další část rozhovoru se týkala pana Mariana a malé Evelíny, která byla dočasně svěřena do pěstounské péče. Marian a Lukáš v jednom z nedávných videí skandalizovali paní, která by se mohla stát trvalou pěstounkou, zveřejnili její osobní citlivé informace a vysmívali se jí. O dalších vychovatelích dítěte má ještě v tomto měsíci rozhodnout soud; ve zmíněném videu je také soudci naznačena výhrůžka. Sdělil jsem své mínění, že neserióznost a provokace ze strany společenství se mohou obrátit proti němu a mohou pana Mariana připravit o možnost prožívat naplno své otcovství i v době, kdy třeba společenství už opustí nebo kdy se společenství rozpadne. Byl jsem ujištěn, že to, čemu říkám „provokace“, je projev pravdy a upřímnosti. Zdálo se mi to jako začarovaný kruh: úředníci, policisté, pečovatelé a další se (snad) chovají komisně a jednají – stančíkovsky řečeno – podle své „naučenosti“, protože se (zcela právem) obávají odsouzení a skandalizace ze strany pana Stančíka, a pan Stančík a jeho společenství je odsuzují za to, že se chovají bezcitně a málo lidsky… a tak pořád dokola… Muži v Ohnivém draku se ale zmiňují také o sympatizantech, kteří vyjadřují jejich postojům a projevům podporu a věnují skupině finanční prostředky.

Mluvilo se také o slově „sekta“, o religionistickém přístupu k náboženství a o dalších tématech.

Z Ohnivého draka jsem se přesunul k dalšímu rozhovoru do domku s nápisem „Cesta světla“, kde byly převážně ženy, patřící do společenství. Spolu s Macem a ženami jsme seděli v kuchyni s krbem v příjemné atmosféře. Hned na začátku jsem doporučil paní Báře, matce novorozené Leontýnky, aby nevylučovala odbornou lékařskou pomoc v nakládání se svými úzkostmi. V jednom z nedávných videí totiž mluvila o úzkosti i o nutkání ublížit sobě i svému dítěti. Paní Bára odbornou pomoc ovšem striktně odmítla; poukázala na to, že problém byl vyřešen obnovou jejího prožívání v srdci.

Další svědectví o životní cestě jsem vyslechl od paní Martiny – vyprávěla, jak ji sobectví zbavilo jejích kamarádek a jak se po konverzi do Cesty světla změnil její charakter. O sobě a o svých vrstevnících vyprávěl i Mac. Nacházel mezi nimi mnoho nešťastných mladých lidí; naopak on se v Cestě světla našel a získal sebejistotu a sociální dovednosti.

Rozhovor v kuchyni se dále týkal slova „náboženství“ (společenství ho nesnáší, protože si ho spojuje s „naučeností“ a sebe považuje za skupinu upřímných lidí žijících srdcem a láskou). Ani výraz „komunita“ prý nesedí; obyvatelé domku se považují jen za přátele, kteří žijí spolu v lásce. A lásky se týkala jedna z mých námitek: je mi divné, že by se jednotliví členové mohli k sobě vztahovat s láskou, a přitom současně urážet lidi vně společenství a různými způsoby je obtěžovat a škodit jim. Dostávám podobnou odpověď jako v „garáži“ – okolní lidé si za to mohou sami, protože Lukáš Stančík odhaluje falešnost jejich ega.

Po více než dvou hodinách se ve velmi přátelské atmosféře loučím a přijímám pozvání k budoucí další návštěvě. Než jsem se v hustém sněžení vydal na cestu domů, svůj „prožitek“ s jedenácti členy komunity jsem si asi dvě hodiny rekapituloval v plaské hospodě U Rudolfa. Zapsal jsem si poznámky o návštěvě a získal od ní trochu odstup. Uvědomil jsem si, že návštěva velmi obohatila moje dosavadní vnímání společenství a zároveň mě vlastně v ničem nepřekvapila. Můj prožitek je ten, že jsem stejně jako v mnoha jiných náboženských společenstvích našel i v Cestě světla velmi sympatické, inteligentní, citlivé a autentické lidi, jimž jejich nová víra mnoho dala a jimž hodně jde o proměnu mezilidských vztahů v celé společnosti. Zdají se být upřímní a ochotni pro tuto proměnu něco udělat. Jejich způsob života je spojen s idejemi pana Stančíka, který je ve společenství nezpochybnitelnou autoritou a jehož nauku i postoje členové společenství bezvýhradně přijímají a přejímají. Několikrát jsem měl ale v rozhovoru z gest a výrazů tváří dojem, že tak úplně bezvýhradné přijímání to není a že i některým členům už vadí Stančíkova agresivita, nepřátelský vztah k okolí i takové lži a podrazy, jaké připravil třeba na mě. Jako u jiných nových náboženských hnutí se i Cesta světla bude možná rychle měnit, a tedy uvidíme, jaké „prožitky“ ještě přinese. Jen aby nebyly násilné; Stančíkova rétorika a bohužel také některé činy tuto obavu připouštějí.