Rozhovor s rabínem Shumim Berkowitzem o chasidské duchovní cestě a současné kultuře

Rozhovor s rabínem Shumim Berkowitzem o chasidské duchovní cestě a současné kultuře

Židovský filosof a rabín Shumi Berkowitz působí jako předseda Konzervativní židovské obce v Praze.

Pane rabíne, jak byste charakterizoval osobitý přínos chasidského učení?

Chasidismus není náboženství, je to způsob života. Baal Šem Tov, zakladatel chasidismu, nepřinesl novou podobu náboženství. Inicioval hnutí duchovní obrody. Toto hnutí pak ovlivnilo velkou část východoevropského židovstva. Lidem utrápeným chudobou a pronásledováním přinesl útěchu a ujištění, že každý člověk je před Bohem jedinečný a nepostradatelný. Není třeba stát se učencem, aby člověk dosáhl Boží přízně. I ten nejobyčejnější, nejchudší a nejprostší člověk je volán k radostné službě Bohu. A sice tam, kde je, ať je to pekař, krejčí nebo nosič vody. Každý má najít svůj úkol, ano, každý má najít sám sebe, spojit se se svým vlastním nitrem. Baal Šem Tov protestoval proti vystupňované askezi, která byla tehdy mezi náboženskými horlivci obvyklá. Boj proti vlastnímu tělu považoval za velký omyl. Tělo je stejně jako duše velkým Božím darem. Je třeba vděčně přijmout lidskou tělesnost i lidskou duchovnost. Tělesné potřeby je třeba posvětit, ne potlačit. Duchovní cesta, kterou Baal Šem Tov hlásal, je cestou „života před Boží tváří“. Přikázání Tóry nejsou pokyny k asketickému odříkání. Učí člověka rovnováze, ukazují mu, jak se vyhnout krajnostem, jak „chodit po Božích cestách“. Ani askeze, ani poživačnost, ale rovnováha.

Domníváte se, že chasidská duchovní cesta může být inspirující v dnešní době?

Rabín Shumi Berkowitz při oslavě chanuky se studenty a přáteli.

Rozhodně. Začal bych tím, že chasidismus učí přijetí sebe sama. Jde o to, aby člověk vděčně přijal svou jedinečnost. V dnešní době máme tendenci se pořád s někým srovnávat, jsme nešťastní z toho, že nejsme tak bohatí nebo tak štíhlí nebo tak krásní jako někdo jiný. Chasidské pojetí člověka učí, že každý je vzácný ve své jedinečnosti a že nikdo se nemá snažit stát někým jiným. Rebbe Zusja z Hanipole říkal, že až bude stát před nebeským soudem, nezeptají se ho, proč nebyl Mojžíšem nebo Abrahamem, zeptají se ho, proč nebyl Zusjou z Hanipole. Je důležité připomenout, že chasidismus není jen určitou formou židovské mystiky. Je pravda, že chasidské učení vychází z luriánské kabaly, ale tato nauka je v něm přetvořena a přetavena v celistvé pojetí života a ve svébytné pojetí člověka a smyslu lidského života. Chasidé trvají na tom, že člověk je ve své podstatě dobrý a že ten, kdo se dopouští zlých činů, se vlastně mýlí a sám sobě nerozumí. Je třeba mu pomoci, aby porozuměl sám sobě, aby našel spojení s vlastním základem, který je dobrý, protože je dílem Božím. To se samozřejmě týká každého člověka, nejen židovského národa.

Rabín Berkowitz.

V českém prostředí jsou širší veřejnosti známy především chasidské příběhy, v podání Martina Bubera, Jiřího Langera nebo Elieho Wiesela. Proč se v chasidismu klade takový důraz na vyprávění příběhů?

Protože podle židovské tradice Bůh vložil své světlo do Tóry a Hospodinovi spravedliví (zvaní cadikové) jsou natolik ponořeni do světla Tóry, že se jím stávají. Stávají se chodící Tórou. Takže cadik – nejenom tím, co říká a co vyučuje, ale i tím, co dělá, jak žije – vyzařuje světlo Tóry. A protože ne všichni chasidé mohou cadika na vlastní oči pozorovat při jeho každodenním životě, ti, kdo to štěstí mají, vyprávějí o tom těm, kdo to na vlastní oči neviděli. Podle chasidské nauky září světlo, vycházející z cadikova života, i z příběhů, které se o něm vyprávějí. Výhodou vyprávění je také to, že i člověk, který nerozumí Tóře nebo ani neumí číst, určitě dokáže naslouchat příběhu. I ten nejobyčejnější a nejprostší člověk si dokáže něco vzít z příběhu, který slyší. A vezme si právě to, na co je připraven. A možná po letech zaslechne v tomtéž příběhu něco nového a přinese mu to duchovní užitek, na který by dřív nebyl připraven. Podstata chasidismu se takto předává v příbězích o těch, kdo byli ztělesněním Tóry. Právě v tomto smyslu chasidismus vlastně není nějaký zvláštní druh náboženské praxe, ale „umění žít“. Je to určitá filosofie života, přístupná více méně každému. Chasidismus učí rozumět sobě samému a rozumět druhým lidem, nesoudit přísně ani sám sebe, ani druhé lidi. Protože každá lidská duše je jedinečná a nikdo nemá právo soudit druhého člověka.

Ačkoliv hlavní centra chasidismu byla v době jeho největšího rozkvětu nedaleko od České republiky, nedá se říct, že by třeba pražská židovská obec byla nějak výrazně ovlivněna chasidským učením. A to i přesto, že chasidé mají pražského Maharala, rabi Löwa ve velké úctě a navštěvují jeho hrob na starém pražském židovském hřbitově. Proč se podle vás chasidské učení v Praze neuchytilo?

Hlavní překážkou šíření chasidismu bylo mínění mnohých obyvatel velkých měst, že jim chasidská nauka nemá co nabídnout. Zejména vzdělaní lidé se domnívali, že chasidismus je pro prosťáčky, pro hloupé venkovany. To je jeden z klíčových důvodů, proč bylo chasidské učení odmítnuto vzdělanými lidmi v této části Evropy. I moji rodiče, kteří pocházeli ze Zakarpatské Rusi (dříve součásti Československa) a mluvili jidiš, se setkali s pohrdáním a posmíváním. Jejich řeč byla vnímána jako jazyk venkovských primitivů. Pražští židé mluvili spisovnou němčinou, případně češtinou, ale jidiš byla pro ně jazykem buranů. Židovské osvícenství se vůči chasidismu stavělo velmi kriticky a odmítavě, a protože mělo velký vliv na místní poměry, chasidská nauka se tady příliš nerozšířila.

Domníváte se, že se to ještě může změnit? Že chasidské učení má co nabídnout současnému člověku? I v této zemi?

Ano. Zaprvé: chasidské učení není jenom pro židy. Vlastně v něm není nic, co by se hodilo jen pro nábožensky založené povahy. Chasidské učení vychází z určitého porozumění smyslu lidského života. Trvá na tom, že závist je vězením duše, že pomáhat lidem je lepší než jim škodit nebo na ně kašlat. Že člověk je šťastnější, když dává, než když bere. Chasidismus povzbuzuje k vděčnosti a k radosti ze života, k přijímání všedních dnů jako příležitosti k setkání, k rozhovoru, k přátelství. Dá se říct, že chasidismus má co nabídnout i lidem, kteří se nepovažují za věřící. Protože chasidské učení nabízí cestu ke spojení s vlastním nitrem. Chasidští mistři upozorňují na to, že jako lidé často žijeme na povrchu a nejsme v kontaktu s vlastní duší, s tím, kým v hloubi srdce jsme. To nás zavléká do všelijakých problémů, které nám berou štěstí a svobodu. Chasidismus zároveň vychází z bytostné propojenosti všech lidí. Slavný rebbe Šmelke z Mikulova říkával, že člověk se má na druhé lidi a jejich odlišnost i jejich nedostatky dívat tak, jako že jsme všichni končetiny jednoho těla. Když pravá ruka nechtěně udeří do levé nohy, nebude přece levá ruka pravou ruku trestat, odmítat nebo zatracovat. Naopak, pokud jsme všichni součástí jednoho celku, je třeba hledat způsoby, jak pro každého najít jeho vlastní úkol, jeho vlastní cestu, aby mohl najít sám sebe, aby mohl uskutečňovat svoje životní poslání a v tom najít štěstí a radost ze života.

Všechny fotografie: archiv Shumiho Berkowitze.

Psali jsme v Dingiru:

Pavel Hošek, Po provaze mezi kopci. Rozhovor o chasidismu s rabínem Shumi Berkowitzem, Dingir 14 (4), 2011, str. 133–135.

Související články:

Satmarský chasidismus v podání Netflixu

Panna z Ludmiru: jediná žena, která se těšila postavení chasidského cadika

Chanuka 5781 – svátek naděje a zázraku

Ezkera: Nejdelší známý nigun slaví 110. výročí

Pochybnosti kolem smrti Šlomo Helbranse



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments