Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 1/4

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 1/4
Mapa toku více než 3000 km dlouhého Indu. (Foto: Wikimedia Commons ).

Bönští mágové, buddhističtí meditační mistři, hinduističtí svatí muži, jógini, muslimští mystikové, ale (možná překvapivě) také řečtí filozofové nebo Moravští bratři – ti všichni nazírali propastné hlubiny duchovního světa ze břehů řeky Indus; řeky, jež dala jméno zemi z hlediska náboženských tradic zcela výjimečné – Indii. Indus napájel historická sídliště tak zvučných jmen jako Mohedžodáro a stál tak u samých počátků zrodu fascinujících indických náboženských tradic. Přestože později převzala sociálně strukturotvornou taktovku řeka Ganga, nejstarší kulturní a náboženskou historii Indie jednoznačně formoval Indus. Cestování podél této řeky je krásné, dobrodružné a mnohde také náročné – cestovatel je ovšem odměněn tolika náboženskými, kulturními a přírodními poklady, že pouť podél 3180 km dlouhé řeky násobně převáží všechny nástrahy v podobě nečekaných (a častých) závalů cest v Himálaji, výškové (akutní horské) nemoci u pramenů řeky, nebezpečí v konflikty zmítaném Kašmíru, nevyhnutelných intenzivních střevních a žaludečních obtíží i horečky v Pákistánu a mnoho dalšího.

Pramen výjimečného Indu pod posvátnou horou Kailás

Posvátná hora Kailás. (Foto: Wikimedia Commons )

Řeka Indus pramení pod posvátnou horou Kailás (6638 m n. m.) v Tibetu ve výšce přibližně 5600 m n. m. a své delty v Pákistánu dosáhne po více než třech tisících kilometrech. Už samotný pramen řeky se tak nachází na jednom z nejposvátnějších míst pro mnoho duchovních škol. Pramenných přítoků Indu je ovšem více a lze tedy říci, že řeka pramení v západním Himálaji, v oblasti nazývané také Transhimálaj. Hora Kailás je posvátným poutním místem pro bönisty, buddhisty, džinisty a hinduisty a mocně přitahuje rovněž poutníky ostatních vyznání a v nemalé míře také duchovní hledače (jak se poeticky kerouacovsky říkávalo: dharmové poutníky). Pro tibetské buddhisty je Kailás náboženským středem světa, pro hinduisty je vrchol hory dokonce domovem boha Šivy, a tedy pro šivaismus je Kailás nejposvátnějším místem, z něhož nemůže pramenit nic jiného než řeka tak výjimečná, jakou Indus nesporně je, což dokládá jeho odkaz v nejstarší indické, perské i čínské literatuře, ale i v literárním dědictví vzdálenější provenience, např. řecké, a dokonce i akkadské. Mnozí duchovní poutníci vykonávali a stále vykonávají známou náboženskou pouť kolem Kailásu. Z tohoto mysticky jiskřivého místa protkaného množstvím náboženských mýtů vyvěrá (chtělo by se říci emanuje) Indus, aby ve své vodě života rozdával vitalitu obrovskému území ze střechy světa až k Indickému oceánu. Pramen Indu v Tibetu v současné době střeží „rudý drak“, který nevykazuje přílišné pochopení pro toulky duchovním světem, ba zdá se, že ho duchovní svět silně dráždí. Řeka v Tibetu začíná svou pouť pod názvem Sênggê Zangbo, v překladu Lví řeka.

Z Tibetu Indus pokračuje do Indie, konkrétně do cestovatelsky mimořádně oblíbené oblasti: buddhistického Ladakhu, kde se dharmový poutník téměř dotýká nebe, kde nejeden dharmový poutník natrvalo zakotvil, kde jsou – ottovsky řečeno – „brány do nebe“ tak krásné a syrové, že zrak přechází. Název Indus pramení ze sanskrtského Sindhu s významem řeka nebo také hraniční řeka. Peršané název vyslovovali Hindu a řeku vnímali jako velmi důležitou hranici, Řekové název převzali jako Indós, Římané později jako Indus. Odtud pramení název Indie, země Indů neboli Hindů, země, jenž znamená řeku, a to řeku hraniční, a každý cestovatel putující z Evropy na indický subkontinent bez váhání potvrdí, že překročením řeky Indu skutečně překonal onu hranici, otevřel bránu jiné úrovně (nejen náboženského) dobrodružství a vstoupil do země, o jejíž výjimečnosti lze jen těžko pochybovat.

Buddhistický Ladakh: hluboká meditace i slaný čaj s máslem a tsampou

Klášter Stakna se tyčí nad Indem. (Foto: Wikimedia Commons).

Jsme nyní vysoko v horách Ladakhu na nejvyšším toku Indu, který se klikatí v úzkém divokém korytě hluboko pod námi obklopen zeleným pásem vegetace a právě tady, v Malém Tibetu, jak se Ladakhu přezdívá, lze stále zakusit originální tibetskou kulturu a náboženskou tradici, která je v samotném Tibetu tvrdě modifikována směrem k čínské uniformitě. V Ladakhu přežívá Tibet a mnoho jeho kulturních, náboženských, jazykových i etnických pokladů díky tomu, že spadá pod Indii (přestože dlí vysoko nad Indií přinejmenším v trojím smyslu). Když jsem tady podél Indu cestoval poprvé, rozplýval jsem se v naprosté extázi – vysoko v buddhistických klášterech vystavěných na úpatích šestitisícovek s dechberoucími výhledy na údolí Indu jsem se cítil, jako bych se po tisíci letech vrátil domů. Racionálně nesmyslný pocit byl tak jasný, že jsem jej prostě přijal a nesváděl s ním jakýkoli boj, neboť jak říká Pascal: srdce má své důvody, které rozum nepoznává. Pokud poutník cestuje sám, většina odlehlejších buddhistických klášterů mu své zdobné brány vždy otevře dokořán a může zdarma pobýt, jak dlouho jen chce.

Jakmile se v Ladakhu ocitnete v klášteře, pohostí vás mniši v temně rudých oděvech čajem, který může na první ochutnání vyvolat silný gurmánský šok. Jedná se o velmi silný černý čaj, připravovaný v mléce s jačím máslem, tsampou a solí. Aby jej cestovatel vypil, což je zvyková povinnost, musí zapomenout na všechno, co od čaje čeká; a stejný postoj je užitečné zaujmout i vzhledem k duchovní rovině návštěvy kláštera. V Indii jsem si zvykl na mnohé, ale na chuť tohoto tibetského čaje jsem si nezvykl ani po mnoha pokusech. Na rozdíl od Nilu a Eufratu, kde jsem poutníkům vřele doporučoval degustaci vynikající kávy, povodí Indu vévodí čaj v rozličných způsobech přípravy. Tady na severu do čaje nepřidávají chilli jako jižněji v Pandžábu, ale jeho slaná chuť je pro našince nemalou výzvou. Zkuste si představit řídkou, velmi mastnou, slanou krupicovou kaši se silným čajem dohromady a jste celkem blízko chuti čaje v buddhistickém klášteře. Dole v údolí na březích Indu ale dostanete klasický indický čaj, tedy černý čaj v horkém velmi sladkém mléce, který při dlouhých pěších pochodech vždy spolehlivě dodá energii. Kdo by si chtěl vychutnat jemné chutě čajů z rozličných indických plantáží připravených ve vodě bez sladidla, ten není v Indii na správném místě.

Mnich nalévá slaný mléčný čaj s máslem a tsampou. (Foto OH).

Tady na střeše světa je Indus divoký a čistý, stejně jako vzduch, příroda a koneckonců i lidé. Přijal jsem mnoho pozvání nejen do klášterů, ale i do venkovských domácností vždy usměvavých Tibeťanů. Kdo by chtěl na nějakou dobu opustit svůj život a spočinout na čas o úroveň výše, jeden z odlehlejších klášterů v Ladakhu nad Indem je velmi dobrou volbou. Zima je tady dlouhá a tuhá, ale množství sněhu zaručí klid, když klášter odřízne od veškerého světa tam dole. Dole se řeší dobro a zlo, žádoucí a nežádoucí, mravné a nemravné a stále dokola. Tady nahoře je to jen ozvěna z údolí. Tady se lidská osoba táže sebe sama na víc. Ticho, myšlení, hodiny nemyšlení. A zima, strašná zima. Kontrastem jsou potom letní (původně však zimní) slavnosti, kdy některé kláštery organizují tradiční buddhistické festivaly s maskami démonů a božstev, které přivábí do jindy klidných klášterů množství venkovanů ze širokého okolí i turistů z celého světa a v klášteře je tři dny neobyčejně živo.

Nebe nad Kašmírem: bohové a rakety

Indus se klikatí buddhistickým Ladakhem skrze zelené údolí obklopené suchými hnědými skalnatými horami; bílé vrcholky mají v létě jen nejvyšší hory. Barva, která nad údolím vládne, je sytá hněď bez života. Řeka plyne k hlavnímu ladakhskému městu Leh, kde lze kromě buddhistických klášterů navštívit také svatyně hinduistické, muslimské, křesťanské a sikhské. Nejstarší zdejší náboženská tradice je hinduistická a také islám je zde přítomen už 1000 let, na první pohled ovšem dominuje tradice buddhistická. V Léhu může cestovatel navštívit zajímavou mešitu, ale ty nejpohádkovější mešity, které jsem na cestách v oblasti Indu viděl, jsou kousek dál v kašmírském Šrínagaru. V Léhu také poměrně dlouho působí Moravští bratři, nevelká křesťanská komunita zde má i svůj kostel. Ve městě lze výjimečně natrefit i na hinduistického svatého muže – sádhua –, jimž se ale budu blíže věnovat na středním toku Indu, respektive na jeho významných přítocích v Pandžábu a zde jen dodám, že mimořádná koncentrace sádhuú je hlavně u pramenů Gangy a podél celého jejího toku. Tady v Léhu je také nemálo sikhů a v minulosti zde kvetly rozličné synkreze, ovšem přes tuto náboženskou rozmanitost Léhu zde jasně vévodí tibetský buddhismus, vždyť v době největšího rozmachu Tibetské říše v 8. stol.  byl celý Ladakh tibetským územím a dodnes to je na první pohled zjevné.

Ladakhská žena. (Foto OH).

Buddhistický Ladakh se zdá být oázou míru a místem hluboké meditace, ale není to vždy celá pravda: Ladakh je součástí Kašmíru a ten je dlouhodobě zmítán mocenskými boji, a tak se na nebi nad Kašmírem vedle množství bohů přetahují o vliv také indické a pákistánské rakety, které si obě země pravidelně vyměňují. Obě strany tvrdí, že stojí na straně dobra, zlí jsou ti druzí a jsme opět u toho. Otázka „co je dobro“ se v Kašmíru zase vtírá na mysl. V Léhu v posledních desetiletích bohužel dochází také k nábožensky motivovaným útokům. Tvrdit, že mnohá náboženství v Léhu existují harmonicky pospolu, jak to někteří turisté po kratičké návštěvě s oblibou činí, není přesné. Náboženství zde nežijí spolu, ale vedle sebe, čas od času proti sobě.

V době mé první návštěvy tohoto města ležícího v průměrné nadmořské výšce 3500 m n. m. byl z důvodu probíhajícího konfliktu v Kašmíru noční zákaz vycházení. Pokud se cestovatel nestihl do setmění vrátit do své ubytovny, musel absolvovat cestu od jednoho vojáka k druhému, přibližně po sto metrech. Vojáci si jej předávali za stále namířené ostře nabité zbraně. Ve Šrínagaru a v Kargilu bylo ale podstatně hůře: Poté, co v Kargilu protesty přerostly ve střelbu do lidí, byl vyhlášen celodenní zákaz vycházení ve městech a zrušena byla veškerá přeprava osob; podél Indu a jeho přítoků jsem proto cestoval stopem díky zásobovacím kamionům, a hlavně vojenským konvojům, kde mě vždy jedno z desítek vojenských aut vzalo. Sikhští vojáci si ovšem občas neodpustili vtípek a jednou mě zcela škodolibě bez jiného důvodu vysadili v nejvyšším místě silnice podél Indu ve výšce 5300 m n. m. uprostřed ničeho. Stopl jsem naštěstí hned další jedoucí náklaďák, ze kterého pro samé ozdoby, barevné nálepky Šivů a Ganéšů, kouře vonných tyčinek, cigarety řidiče a přenosné vodní dýmky závozníka, nebylo prakticky nic vidět, což je v himálajských serpentinách značná nevýhoda. (V Indii jsem říkával, že řidiči obvykle pro samého Šivu nevidí na cestu a bylo v tom jen málo nadsázky.) Na druhou stranu stopnout cokoli ve výše nad pět kilometrů a poté se odevzdat do Šivovy náruče v rytmu udávaném kapkami krve z nosu za konstantního hučení v hlavě z výškové nemoci je přesně ten zážitek, který nabídne jen málokterá cesta podél světového veletoku.

Pokud se cestovatel z Léhu vydá stopem na sever (což byla jeden čas cestovatelská móda), přejede po chvíli sedlo ve výši 5 600 m n. m., a to je patrně nejvyšší bod, do kterého je schopen dostat se stopem bez jediného kroku pěšky na celém světě (tedy alespoň o žádném vyšším nevím). Jedním dechem musím dodat, že i ve výškách nad pět kilometrů pracují silničáři z kasty nedotknutelných v naprosto otřesných pracovních podmínkách. Tito novodobí fakíři, jak se je ve vší úctě hraničící s obdivem nezdráhám nazvat, nechodí bosí po žhavém uhlí, tito pánové a rovněž dámy chodí bosí po právě položeném žhavém asfaltu. Kdo by se divil, že tvrdou práci silničářů vykonávají rovněž ženy, měl by vědět, že tvrdá fyzická práce (např. na stavbách) je v Indii spíše ženskou záležitostí.

Na buddhistickém festivalu vysoko v Himálaji nad menším přítokem Indu. (Foto OH).

Dlouhé (a náročné) tůry mezi buddhistickými kláštery cestou podél Indu jsou patrně tím nejkrásnějším, co putování podél řeky nabízí; namátkou zmíním např. kláštery Chemrey jen několik kilometrů od řečiště Indu, nebo Hemis, který bývá ovšem plný turistů. Přímo nad Indem se tyčí klášter Tikse, což je jakási menší (ovšem i tak úctyhodně velká) kopie lhaské Potaly, ukrývající velmi cennou a důležitou knihovnu tibetských textů, rovněž klášter Spituk ční přímo nad Indem, stejně jako klášter Stakna a mnohé další. Některé pěkné buddhistické kláštery neleží přímo nad Indem, ale nad jeho menšími přítoky; za návštěvu rozhodně stojí např. Lamayuru cestou ze Šrínagaru. Pánové Hanzelka a Zikmund říkali „je-li kde na světě ráj, je to ve Šrínagaru“ a s tím nemohu nesouhlasit, ale za sebe přidávám k hlavnímu kašmírskému městu celý Ladakh, království doslova nebeské. Šrínagar ovšem neleží přímo na Indu a jeho krásné zdobené dřevěné mešity a přepychové houseboaty, kde se ubytujete za pár korun ponechám na jinou cestu. Na každý pád, klášterů je na střeše světa nespočet a nejhlubšího ponoru do duchovního světa se cestovateli dostane zejména v těch nejodlehlejších, neboť ty jednoduše přístupně jsou silně poznamenány masovým turismem.

 

Náhledový obrázek: Nad zeleným údolím klikatícího se životadárného Indu se tyčí Himálaj s mnoha úchvatnými buddhistickými kláštery. (Foto OH).

 

Psali jsme v Dingiru:

Téma Dingiru 4/2004: Tibetský buddhismus (plný text čísla zde)

Téma Dingiru 3/2020: Tibet v české společnosti (obsah a vybrané texty zde)

Rozhovor se Zuzanou Ondomišiovou: To poslední, co si Čína nepodmanila.

 

Související příspěvky:

Buddhistický festival v himalájském klášteře Lamayuru.

Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem I.

Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem II.

Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem III.

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 2/4

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 3/4

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 4/4

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments