Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem II.

V minulé části jsme cestovali po proudu Eufratu od jeho pramene pod biblickým Araratem až k hranicím Sýrie. Nyní již pokračujeme po proudu Eufratu syrským územím. Podél průměrně 10 m hlubokého toku Eufratu (v aramejštině Efrat, tedy „sladká voda“) v Sýrii lze vedle naprosto dominujícího islámu tu a tam potkat (a skutečně jen velmi zřídka) vyznavače víry bahá´í či mazdaismu. Křesťanská menšina je naproti tomu v Sýrii poměrně silná; podél řeky v syrské oblasti poutník uvidí nejen historické sakrální křesťanské budovy, ale rovněž funkční kláštery a kostely převážně pravoslavných církví. Tradičně si zde zakládají na malování krásných ikon a bohatých liturgických rituálech, kde se nešetří kadidlem. V Sýrii jsou ještě stále místa, kde si poslechnete i aramejštinu. Křesťanství se do oblasti Eufratu rozšířilo hned v prvních staletích své existence; o Eufratu také na více místech hovoří Starý i Nový zákon křesťanské Bible.

Eufrat protíná Sýrii jihovýchodním směrem. V době exodu Hebrejů z Egypta zde kvetl Baalův kult známý mimo jiné kultickou prostitucí. Baalův kult, nazývaný také kult plodnosti, se vyznačoval sexuálními orgiemi, které byly formou bohoslužby – v každé Baalově svatyni byla kněžka (prostitutka), která lákala k bohoslužbě formou sexu; sakrální prostituce měla tzv. napodobivou magií zajistit plodnost a úrodu. Níže se k ní ještě vrátíme, neboť byla důležitým náboženským prvkem dolní Mezopotámie po dlouhá tisíciletí.

Před hranicí Sýrie a Iráku najde poutník na březích Eufratu ruiny starobylého města Mari, kde ve starověku kvetla víra v rozličné bohy, jako byl např. bůh slunce Šamaš, bratr bohyně Ištar. Šamaš byl uctíván jako bůh světla, spravedlnosti, morálky a pravdy. Jeho hlavní chrámy stály ve městech Sippar a Larsa na Eufratu, jihovýchodně od Mari v dnešním Iráku. Sippar byl patrně hlavním městem boha Šamaše, ovšem poté co Eufrat prorazil nové koryto, ocitlo se město na suchu. Babylonský král Nabopolasar neváhal a převedl tok řeky do původního koryta. Šamaš byl v Sumeru původně znám jako Utu a v této podobě je jméno boha zaznamenáno na nejranějších sumerských tabulkách z doby samotného vznikání klínového písma. Dalšími významnými bohy v Mari byli Ištar, Adad a nejvyšší bůh Dágán. V Sýrii se (v době mimo válečné konflikty) velmi příjemně cestuje a lidé na venkově jsou velmi přátelští. Komplikací je skutečnost, že po měsíci se cestovatel musí každé dva dny hlásit na policii a uvést místo svého pobytu na následujících 48 hodin. Tato nařízení se ovšem stále mění.

Babylonsko-asyrská náboženství a sumerština jako kultický jazyk

Přibližně v polovině délky svého toku protíná Eufrat hranice Iráku, kterým plyne až ke svému cíli v Perském zálivu; posledních 200 km již po soutoku s řekou Tigris pod názvem Šatt al-Arab. Právě v dnešním Iráku napájely Eufrat (arabsky al-Furát) a Tigris nejslavnější města v oblasti Mezopotámie (meziříčí), města Eridu, Ur, Uruk, Nippur či Babylon. Dostali jsme se do dolního toku Eufratu na území dnešního Iráku. Možnosti cestování jsou tady značně nestabilní a proměnlivé. Pryč jsou časy, kdy bylo snem egyptských dělníků dostat se do Iráku za prací, která byla placena násobně více než v Egyptě. Je to pouhých 15 let, ovšem za tu dobu byla tato krásná země podrobena mnohým zkouškám.

V této oblasti se stavěly nejstarší zikkuraty, rodila se opevněná města a na tabulky se klínovým písmem zapisovaly prastaré mýty a později první zákoníky. Starší sumerské náboženské představy se významně lišily od náboženských představ později přicházejících Akkadů; jejich asimilací po nějakém čase vznikla babylonská, později babylonsko-asyrská náboženství, v nichž se jako kultický jazyk v chrámech dlouho uchovala sumerština. Vedle již zmíněných bohů Marduka či Adada se více prosadil též Mardukův syn, bůh Nabu. Řeka se asyrsky nazývala Purátu.

Jednou z biblických výzev, která láká cestovatele v této oblasti, je poloha dávné babylonské věže, o jejíž stavbě nás Starý zákon informuje po vyprávění o potopě světa. Z textu víme, že lidé našli pláň příhodnou ke stavbě v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii. Město, které spolu s věží budovali, se po Hospodinově zásahu (zmatení řeči) nazývalo Bábel (zmatek). Bábel je hebrejské jméno pro Babylon a zároveň slovní hříčka, neboť Báb El znamená brána Boží. Pozůstatky města Babylonu leží asi 90 kilometrů od současného hlavního města Iráku Bagdádu (s významem „Boží dar“, Bagh dád).

Existují dvě nejrozšířenější hypotézy, podle kterých se Babylonská věž nacházela právě ve městě Babylónu, anebo v Eridu, nejstarším městě Sumeru poblíž Perského zálivu, přičemž obě starověká města ležela na Eufratu. Většina badatelů se přiklání k názoru, že biblická Babylonská věž je totožná s Mardukovým chrámem (zikkuratem, tedy stupňovitou věží) v Babylónu, což odpovídá také informacím z eposu Enúma eliš. Marduk byl v jisté době nejvyšším akkadským bohem (povýšeným z původně málo známého bůžka právě v Babylónu), uctívaným coby dárce světla a moudrosti, pán bohů, ten, který zabil Tiamat, z jejíhož oka vytryskl Eufrat. V sumerském klínopisném literárním dědictví je velmi důrazně diferencováno období před potopou a po potopě; tabulky uvádí i města, která existovala před potopou – Eridu, Badtibiru, Larak, Sippar a Šuruppak.

Zikkuraty, vysoké stupňovité věže tvaru pyramidy, nebyly v tehdejší době ničím neobvyklým; podle historiků se stavěly v době od 3. tis. př. n. l. do 6. stol. př. n. l. Jejich pozůstatky, většinou pouze nejnižší patro, můžete navštívit v dnešním Íránu (např. poblíž Súsy) nebo Iráku (např. v Uru). Je to mimořádný cestovatelský zážitek. Archeologové postulují, že na plošině třetího poschodí urského zikkuratu měla být svatyně obložená modře glazurovanými cihlami s místností zasvěcenou bohu či bohům. Jednalo se o tzv. svatební komnatu, kde se král při významných svátcích rituálně tělesně spojoval s velekněžkou. Byla to řeka Eufrat (sumersky Bu-ra-nu-nu), která napájela kulturu, jenž vystavěla babylonský zikkurat, slavnou Babylonskou věž. V té době zde lidé ještě neznali chov velbloudů (dnešních typických zvířecích obyvatel břehů Eufratu) a patrně ještě neznali ani chov koní. Chov velbloudů se podle historiků rozšířil v oblasti až v 1. tis. př. n. l.

Právě zde byla ve starobylém Sumeru uctívána mimo dalších bohyně Inanna, jenž byla bohyní lásky, krásy a sexu, ale byla spojována také se spravedlností a politickou mocí. V pozdějším babylonském období byla známá jako bohyně Ištar (původně snad dvě různé bohyně, později ztotožněné) a centrum jejího kultu bylo ve městě Uruku na Eufratu, ovšem Ištařiny chrámy byly po celé oblasti Mezopotámie. Snad právě z názvu města Uruk pochází dnešní název země Irák. Kult plodnosti bohyně Ištar, známý pro své kultické sexuální obřady, ostře kritizují texty Starého zákona. Asyřané později povýšili bohyni Ištar na hlavní božstvo svého panteonu. Kult bohyně Ištar významně uvadl až s rozšířením křesťanství. Původní jméno Inanna podle některých asyrologů může být i předsumerského původu, snad z tzv. protoeufratského jazyka (což je ovšem nepotvrzená hypotéza).

Jak známo, nejstarší sumerské písmo z druhé pol. 4. tis. př. n. l., tehdy ještě obrázkové, používalo znak pro vyjádření božství. Ještě před vyvinutím klínového písma byl tímto znakem obrázek hvězdy, chápaný ve smyslu bůh a vyslovovaný sumersky dingir, zatímco akkadsky ilu. Je-li řeč o Eufratu, podle sumerské mytologie jej stvořil nejvyšší dingir Enki, bůh sladkých vod a moudrosti, když se pářil s řekou v podobě jalovice a naplnil Eufrat životadárnou vodou.

Patrně do oblasti tehdejšího Uruku a Uru putovali Hebrejové z tehdejšího Judska do tzv. babylonského exilu. Elita vyvoleného národa byla násilně umístěna jihovýchodně od hlavního města Babylonu v podstatě do míst, z nichž před více než tisíci lety dříve odešel praotec Abrahám. Babylonský exil na řece Eufrat trval od roku 586 př. n. l. do roku 538 př. n. l. Perský král Kýros v roce 539 př. n. l. porazil Babylón a založil nové světové impérium rozpínající se od Indie až po Řecko a Egypt, včetně území Palestiny, tedy bývalého Severního Izraele a Judska. Kýros byl tolerantní vůči lokálním kulturám a náboženským kultům, pokud lidé uznali jeho politickou nadvládu. Proto umožnil Židům návrat do zaslíbené země. Mnozí se ovšem na Eufratu zabydleli, stali se úspěšnými a řeku již neopustili; nad dolním tokem Eufratu se tak spolu z Židy zabydlel jejich dingir JHWH (Jahve). Řeka se hebrejsky nazývá P´rát.

Nutno také dodat, že Eufrat nejednou vlivem pevných náplav měnil své řečiště, a tak některá prastará města zanikla, když se „ocitla na suchu“. Pozdější pokles hladiny moře v Perském zálivu také znamenal, že původně pobřežní město Ur se dnes nachází poměrně daleko od pobřeží. Podle odborníků se řeka po soutoku s Tigridem před přibližně 16 000 lety nevlévala do Perského zálivu (byl ještě suchý), ale plynula mnohem dál a vlévala se až do zálivu ománského.

Třetí, tedy poslední, část cesty podél toku Eufratu prostorem a časem nás příště přivede do dob antických filosofů, římského impéria i do současnosti.

Náhledová fotografie: Reliéf bohyně Ištar. (Wikimedia Commons.)

Související příspěvky:

Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem I.

Náboženství v oblasti řeky Eufrat – po biblickém veletoku časem a prostorem III.