Jemelka, M., Štofaník, J., Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Náboženský život průmyslového dělnictva v českých zemích (1918-1938). Praha: Academia, Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2020, 496 s.
Není tak časté, že se autorům podaří zaplnit mezeru v oboru a současně i uvést na pravou míru některá mezioborová klišé korigováním výkladu statistik, okolností nebo charakteristik některých hnutí. Tady se to povedlo. Číst tuto knihu je jako dostávat dobře dávkované odpovědi na řadu dosud nezodpovězených otázek a k nim navíc ještě několik zacílených sond i přesahových úvah nad tématy, která se jimi dále otevírají.
Historik Martin Jemelka se historii dělnictva u nás věnuje dlouhodobě, mapoval zaniklé hornické a dělnické kolonie na Ostravsku, zabýval se továrnami koncernu Baťa, ale i obecně tématem dělnictva se zvláštním zřetelem k politickým, společenským a náboženským souvislostem. K řešení projektu, jehož výstupem je tato publikace, byl přizván i historik Jakub Štofaník, který se specializuje na sociální, kulturní a církevní dějiny Evropy v 19. a 20. století.
Téma je nahlíženo na příkladech čtyř českých průmyslových měst, která s sebou současně nesla i národnostní specifika – české Kladno a Zlín, převážně německý Jablonec nad Nisou a národnostně smíšená, částečně polská (Velká) Ostrava. Rozdíl je pak mezi těmito městy, resp. v nich žijícím dělnictvem a působícími náboženskými společnostmi, i z hlediska převážného zastoupení těžkého (Ostrava a Kladno) či lehkého průmyslu (Jablonec nad Nisou a Zlín). Pozornost autorů je soustředěná na náboženskou praxi průmyslových dělníků (nikoli na jejich náboženské představy či na specifickou spiritualitu této sociální skupiny – taková neexistuje). Do pojmu „dělnictvo“ zahrnují i širší rodinu dělníků, dělníky na penzi či dělníky momentálně nezaměstnané, čímž vzniká relativně ucelená sociální vícegenerační skupina. Časově je téma vymezeno dobou první republiky.
Kniha je strukturovaná do tří vzájemně se prolínajících částí. První z nich nazvaná „Instituce“ obsahuje popis historických a sociologických východisek. Nastiňuje prostředí průmyslových měst, postavení a role jednotlivých církví a náboženských společností a pečlivě připravuje čtenáře ke stěžejní, podrobně zpracované stodevadesátistránkové studii M. Jemelky „Religiozita“, na níž navazuje poslední část knihy „Sociální otázka“, zpracovaná J. Štofaníkem.
Dělnictvo bylo u nás tradičně považováno za nejvíce sekularizovanou sociální skupinu. Tento dojem se však po přečtení knihy spolehlivě vytratí. Autoři konstatují, že válečná zkušenost u dělnictva mohla vést jak k odmítnutí náboženství a religiozity, tak i k zintenzívnění náboženského prožívání. Dokládají masivní angažovanost průmyslového dělnictva ve výstupovém a přestupovém hnutí po vzniku ČSR. Všímají si, jak se dělnictvo, představitelé církví, náboženských společností či jednotliví aktéři náboženského života vyrovnávali se sociální otázkou své doby. Autoři identifikují, čím bylo ovlivněno směřování jejich misijních, vzdělávacích, pastoračních či charitních aktivit směrem k dělnictvu, jakou roli měli duchovní v moderní průmyslové společnosti, jak vstupovali do společenského diskursu, jakými konkrétními formami probíhala jejich práce. Z druhé strany zase ukazují, jak na ni reagovala cílová skupina, jak se tato „víra a nevíra“ prakticky projevovala v jejich životech.
Kromě tradičních církví u nás (Církev římskokatolická a nově vzniklá Českobratrská církev evangelická a Československá církev husitská) jsou podrobně reflektované další etablující se menší církve a náboženské společnosti přicházející ze zahraničí, kdy se často právě jejich modernizační tendence setkávaly s úspěchem hlavně u nižších vrstev. Zohledněno je samozřejmě i bezvěrecké organizované hnutí, které mělo na religiózní mapu poválečného Československa též významný vliv. Z popisovaných měst je nejvíc prostoru dáno Ostravě jako centru sociálně demokratického bezvěreckého hnutí, současně jednomu z ohnisek nově vznikající Církve československé husitské a ve 30. letech i důležitému centru spiritistického hnutí ve Slezsku. A právě toto osobně považuji za velký přínos do odborného diskursu, že totiž spiritistické hnutí je již chápáno jako neopomenutelná součást alternativní religiozity meziválečného Československa a že se s ním i v odborných kruzích počítá jako s relevantní, relativně široce zastoupenou skupinou po boku dalších heterodoxních náboženských skupin. Řečeno slovy autora: „Nelze ignorovat vliv spiritismu na duchovní život dělnictva.“ (s. 339).
Za touto knihou stojí obsáhlý, pečlivý archivní výzkum a množství zpracované naší i cizojazyčné literatury. Je to práce komplexní, kontextuální, uvádí do velmi širokých souvislostí a předkládá plastický obraz náboženské a dělnické scény včetně řady zajímavých podrobností a několika medailonků klíčových aktérů, i těch dosud téměř neznámých (zejména ve Slezsku). Doplněním jsou tabulky s dobovými statistikami náboženských vyznání a několik ilustrací.
Jak autoři konstatují v závěru, snažili se ukázat, že „pochopení náboženského života dělnictva je stejně důležité jako hledání vysvětlení jeho politické radikalizace, nacionalizace či účasti na stávkách.“ A to se jim rozhodně podařilo.