Petr Erbes, Boris Jedinák: Prokletí. Skutečný příběh českého magického odboje. Vzlet, Praha, premiéra: 28. 3. 2026.
Život patrně nejznámějšího českého hermetika Jana Kefera (1906–1941) je poměrně dobře znám (viz např. zde nebo zde), takže jenom krátce připomeňme: byl vysokoškolsky vzdělán v hudební estetice a filosofii, získal doktorát filosofie, pracoval jako knihovník a působil i jako skautský vedoucí. Jeho prvořadým zájmem ovšem byl hermetismus: praktikoval magii a astrologii a tradici západního ezoterismu včetně jeho hermetické větve veřejně propagoval. Činil to jako sekretář a od roku 1937 jako předseda Universalie, společnosti českých hermetiků. Redigoval časopis spolku Universalia Logos a překládal pro něj; ovládal údajně 12 jazyků. Kromě jiného přeložil roku 1934 knižní Dějiny magie Eliphase Léviho (1810–1875), k němuž se hlásil jako ke svému duchovnímu učiteli. Je autorem dosud vydávaných děl, jakými jsou Theurgie magické evokace (1937, 1991), Syntetická magie (1939, 1991), Theurgie (naposled 2011) nebo Praktická astrologie aneb umění předvídání a boje proti osudu (1939, naposled 2025).
Ačkoli jeho otcem byl Němec (zemřel ovšem v Janových šesti letech), byl vychován k vlastenectví a těžko se smiřoval se ztrátou československého území po Mnichovské dohodě. V říjnu 1938 údajně navštívil spolu s dalším hermetikem Františkem Kabelákem (1902–1969) prezidenta Edvarda Beneše ještě před jeho emigrací a nabídl mu spolupráci v zápase s německým fašismem formou astrálního útoku na Adolfa Hitlera. Prezident tuto nabídku údajně odmítl. Nezávisle na tom Kefer podnikl mezi lety 1938 a 1941 tři kabalistické evokace se záměrem Hitlera zneškodnit. Roku 1941 ovšem patrně doplatil na dobrodružství vysokého představitele německých národních socialistů a zároveň hermetika Rudolfa Hesse (1894–1987). Po Hessově zradě Hitlerova vedení byl Kefer při zátahu nacistů na okultisty a hermetiky zatčen, spolu s manželkou vyslýchán a vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg. Tam také zemřel. Keferova manželka Dagmar (rozená Moosová, 1916–1942) zemřela brzy po něm a jejich syna Reginalda (*1937) pak vychovávali jeho prarodiče.
Právě magický protinacistický odboj je na Keferově životě tím nejzajímavějším a stal i námětem divadelní hry v kulturním centru Vzlet v pražských Vršovicích. Vzlet sídlí v nedávno zrekonstruované budově původního biografu stejného jména, zřízeného roku 1921. Příběh Jana Kefera zpracovali do divadelní hry Prokletí. Skutečný příběh českého magického odboje scénáristé a režiséři Petr Erbes a Boris Jedinák, kmenoví pracovníci Vzletu. Drama obsahuje všechny klíčové skutečné či legendární scény z mágova života: jak otvírá hrobku a bojuje se zlem, jak hraje badminton s německým bratrancem a odmítá jeho peníze, jak řeční na schůzi spolku, jak hovoří s Benešem, jak se ukrývá ve sklepě nebo jak je zatýkán. Krátce se Kefer objeví i ve skautském kroji. Štěpán Lustyk hraje mága jako spíše plachého intelektuála, který ale v rozhodujících chvílích projeví odvahu a rozhodnost. Druhou hlavní postavou hry je Keferova manželka (hraje ji Nataša Bednářová), laskavá a jako Kefer také rozhodná a zároveň také zranitelná. Ukázáno je dokonce i to, že Dagmar nábožensky čerpala z tradice západního ezoterismu stejně jako její manžel. Scéna, při níž novinářce referuje o svém výslechu, na němž musel být přítomen i Reginald, je mimořádně silná.
Keferův příběh – a to se zdá jako velmi dobrý nápad – je v Erbesově a Jedinákově dramatu vyprávěn jako natáčení filmu o něm. To dává možnost zapojit do hry i diváky jako kompars zpívající Svatováclavský chorál nebo naslouchající na pódiu Keferově přelomové přednášce v Universalii. Ale natáčení filmu hlavně poskytuje možnost odlehčení a zařazení řady momentů s nápaditým a inteligentním humorem. K němu patří i lidově psychologický a lacině empatický až ezoterický newspeak režisérky (hraje ji Magdaléna Borová), v němž se objevují výrazy jako „nacítit“, „společná energie“, „prodýchat“, „přijít sám k sobě“, „zvnitřnit“, „být sám sebou“ apod. Falešnost jejího lehce ezoterického slovníku, která se projeví v závěru hry ve scéně telefonátu režisérky s matkou, ostře kontrastuje s opravdovostí Keferova ezoterického přesvědčení, jehož hodnota byla stvrzena mágovou smrtí a následnou tragédií jeho mladé rodiny.
Právě napětí mezi tragickým osudem Jana Kefera a jeho rodiny a vtipnými momenty filmového natáčení považuji za velmi působivé. Asi nikdy se mi v divadle nestalo, že by na mě v tak rychlém střídání intenzivně působil humor a tragika. Teoreticky bych neřekl, že to je možné, ale bylo to opravdu tak: humor tragickou linku nijak neshazoval, ale naopak posiloval. I proto se ve Vzletu stává ze zajímavého, ale nakonec celkem běžného odbojářského příběhu zajímavý a rozhodně ne-běžný zážitek.
Náhledová fotografie: Vzlet.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současnost hermetických řádů, Dingir 22 (4), 2019.
Související články:
