Zlatý chrám v Amritsaru a sikhové v Pandžábu
V Pandžábu leží také město Amritsar se Zlatým chrámem sikhů. Sikhové jsou k poutníkům nesmírně vlídní a pohostinní; nejen v Pandžábu najde poutník v každém městě jejich gurudváru, kde může zdarma přespat. Zlatý chrám na jezeře nektaru nesmrtelnosti je výjimečným pokladem Pandžábu a pokud by cestovatel věnoval svou cestu pouze Pákistánu, vyplatí se z krásného pákistánského Lahore zajet alespoň na skok do indického Amritsaru podívat se na nejsvětější místo sikhů. Není to daleko, ale zážitek je to zcela výjimečný.
V Pandžábu se cestovatel při odpočinku posilní klasickým sladkým mléčným čajem, ale setká se také s tímtéž čajem kořeněným velmi ostrým chilli. Na pákistánské straně Pandžábu je v čajovně pohled na pána připravujícího čaj téměř pohádkový; muž v dlouhé dželábii se zdobnou čepičkou a dlouhým vousem přelévá horký mléčný čaj z výšky přes sítko, obklopen párou a kouřem za doprovodu tklivé silně emotivně laděné pákistánské hudby, mezi starými muži v bílých dželábiích a velkých turbanech s dlouhými bílými bradkami, obklopen obrazy významných mešit z okolí, jimž samozřejmě vévodí obraz centrální mešity v Mekce. Ten pohled jsem si zamiloval a v Pákistánu jsem těchto venkovních (špinavých, hlučných, ale krásných) čajoven navštívil desítky.
Unikátní prastará harappská civilizace
Jsme nyní v pákistánském Pandžábu přibližně v polovině toku majestátného Indu. Na jeho přítoku, řece Ravi, vzniklo slavné město s neznámým názvem, dnes pojmenované Harappa a právě tady se formovalo nejstarší indické náboženství. Harappská kultura v údolí Indu byla vůbec nejstarší městskou kulturou na území Indie (dnes Pákistánu) s počátky v 2. pol. 4. tis. př. n. l. s hlavními centry v Mohedžodáru (což je rovněž teprve soudobý název naleziště) na Indu a v Harappě na řece Ravi. Největšího rozkvětu a slávy dosáhla tato velkolepá města před příchodem Indoevropanů.
Města Mohendžodáro a Harappa vzdálená 600 km, avšak propojená řekou, dosáhla na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. vysoké kulturní úrovně a dodnes obdivovaného pečlivého urbanistického řešení. Uprostřed rozlehlého návrší (později opevněné citadely) v Mohendžodáru byl velký bazén určený ke kultické očistě, který je dnes možné obdivovat mezi fragmenty půdorysů někdejších budov z pálených cihel. Nábožensky motivované rituální očišťování má v Indii velmi dlouhou a silnou tradici. Zdá se, že v době náboženského užívání této nádrže v Mohendžonáru nebyl ve městě žadný větší významný chrám. Jedna z hypotéz ohledně názvu říká, že město Mohendžodáro se mohlo jmenovat Kukkutarma, v překladu město kohouta, neboť kohoutí zápasy snad měly pro město náboženský význam. Rozličných hypotéz je ovšem mnoho. Odborníci postulují, že se v údolí Indu v době rozkvětu Harrapy, Mohendžodára a mnoha dalších měst pěstoval kult bohyně Matky, což podepírají mimo jiné množstvím nalezených figurek ženy v tamějších obydlích i mimo ně. Tato bohyně plodnosti snad byla uctívána přímo v domácnostech městské harappské civilizace. Vedle bohyně plodnosti a kultu rituálního očišťování se pro období před příchodem Indoevropanů hovoří také o kultu ohně. Další významná postava – tentokrát vyobrazená na nalezených pečetidlech v Mohendžodáru – je považována za tzv. Proto-Šivu, předchůdce boha Šivy později sídlícího na hoře Kailás při prameni Indu. Proto-Šiva mohl vládnout nebi nad Indem před přílivovou vlnou Árjů, která podle jedné z vlivných hypotéz kvetoucí městskou kulturu na Indu spláchla ve směru po proudu řeky. Prameny k hlubší znalosti tzv. Proto-Šivy ovšem stále chybí.
Města na Indu rovněž čile obchodovala se soudobými městskými státy na Eufratu. Svou rozlohou je civilizace údolí Indu rozsáhlejší než civilizace staroegyptská, a dokonce i mezopotámská. Chybějící dochovaná literatura nám ovšem neumožňuje nahlédnout do světa náboženství harappské kultury tak velkoryse jako v případě Egypta a Mezopotámie. Další z archeologických lokalit na Indu je možné navštívit v oblasti Kot Diji, kde se nad vykopávkami tyčí rozlehlá (mladší) kamenná pevnost. Geograficky jsme nyní v poslední čtvrtině délky Indu v jeho dolním toku.
Védská náboženství na Indu a rodící se kastovní systém
Až s příchodem Indoevropanů se začíná v oblasti Indu rodit kastovní členění společnosti, přičemž původní obyvatelstvo bylo patrně vytlačeno do nejnižší kasty nedotykatelných (nedotknutelných), u které je sporné, zda je nejnižší kastou, nebo je tak nízko, že kastou ani není. Někdy ve druhé polovině 2. tis. př. n. l. ovládli nebe nad Indem védští bohové v čele s Indrou. Rgvéd podle jedné z badatelských teorií v nejasných narážkách hovoří o hrázích na řece Indus, které snad stavěly původní obyvatelé měst harappské kultury před příchodem Árjů, když představuje hromovládce boha Indru jako osvoboditele vod, jenž byly zajaty hrázemi. Poutníci na Indu ve védské době doufali v ochranu bohem Pušanem, (mimo jiné) ochráncem cest a cestovatelů. Chceme-li védy lokalizovat, můžeme za védské území považovat právě rozlehlé poříčí Indu. Původní „harappští“ obyvatelé poříčí Indu snad také uctívali falický symbol, jenž po jisté době odsuzovaní nakonec pronikl také do náboženství Indoevropanů. Z původně zlého symbolu se stal symbol dobrý.
Z tří desítek védských bohů se v pozdější transformaci v to, čemu říkáme hinduismus (nebo spíše indická náboženství), na nebi nad Indem prosadili zejména Šiva a Višnu. Zdá se, že Šiva měl přinejmenším do příchodu islámu na řece Indu výjimečné postavení a jeho sídlo nad pramenem řeky to stále potvrzuje.
Po řece Indu postupně připlulo a do širokého okolí se rozlilo přesvědčení, že lidský život je utrpení a duchovní cesta má člověka z tohoto utrpení vyvést. Zatímco na Jordánu se kladl velký důraz na osobní identitu, na ono „já“ vzhledem k Bohu, na Indu byl důraz postaven přesně obráceně, Cesta vedla skrze nezájem o „já“, a tím k Bohu, respektive do Boha.
Bhagavadgíta k poutníkovi kráčejícímu podél Indu promlouvá: „Nyní si všímej i Cesty, abys zpřetrhal osudová pouta svých činů. … Ten, kdo ovládá sebe, kráčeje světem se smysly zkrocenými, odpoután jsa od protiv náklonnosti a odporu, ten vskutku dochází klidu.“ Ani v Královci by to neřekli lépe.
Stejně jako v podobné době na Eufratu, také na Indu se ve společnosti o slovo hlásilo vědomí hříchu, jak později dokládá Bhagavadgíta: „Co to vlastně nutká člověka k tomu, aby spáchal hřích? Co je to, Krišne, co k němu pobízí jakoby silou a proti vlastní vůli? Vznešený odpověděl. Je to touha – je to hněv, zplozený povahou domáhající se moci, zplozený velkou chtivostí a temnou nevědomostí, která je nepřítelem lidí.“ Ani v Tarsu by to neřekli lépe.
S pravidelnými záplavami se rovněž do údolí Indu rozlila myšlenka nesmrtelnosti lidské duše a opakovaného znovuzrození. Otázkou zůstává, zda je myšlenkový model samsáry původu Indoevropského, nebo zda již existoval na Indu v době jejich příchodu. Upanišady vlastně nahlížejí lidský život jako jedno velké soudní líčení, které nakonec rozhodne a další existenci souzeného, jenž sklidí přesně to, co zasel. Ani ve Stuttgartu by to neřekli lépe.
Co se hříchu týče, staří Indové se zabývali nejen hříchem záměrným, ale rovněž nevědomě spáchaným, což je pro západní chápání mimořádně zajímavé, neboť chápání hříchu pramenící v Jordánu zná hřích pouze jako vědomé rozhodnutí se pro zlé nebo vědomé přestoupení dobrého řádu. Védští Indové znali např. prosbu adresovanou Varunovi, aby z člověka smyl také nevědomě spáchaný hřích. Ršijové dobře věděli, že je to také dlouhá a pomalá pouť, která člověka očišťuje zevnitř, ladí jej na božské, a umožňuje zřít; a právě nesnadná pouť proti proudu Indu z delty až k prameni na střeše světa (nebo opačně) se ke smývání bláta karmanu hodí jako málokterá jiná. Ani podél Gangy by cesta nepůsobila lépe.
A když už zmiňuji Gangu, bylo ta právě ona, která stovky let před přelomem námi chápaného letopočtu převzala v Indii vůdčí roli a z původně zcela dominujícího poříčí Indu se stala mnohem méně významná okrajová oblast, což řece v celkovém kontextu dějin nic neubralo na její výjimečnosti. Dokonce ani majestátný Mekong (z výkladu Ma Ganga – tedy matka řek) nesehrál svou roli lépe.
Náhledový obrázek: Indický příběh o potopě světa: Višnu v podobě ryby (Wikimedia Commons).
Související příspěvky:
Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 1/4
Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 2/4
Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 4/4
Nepřátelství navzdory: tisíce sikhů putují přes pákistánskou hranici