Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 2/4

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 2/4

Indus v Pákistánu: osmitisícovky, barevné náklaďáky a přátelští muslimové

Řeka Indus pokračuje z indického Kašmíru do pákistánského Kašmíru, konkrétně do oblasti Gilgit-Baltistán, kde mimo jiné přímo obtéká osmitisícovku Nanga Parbat (8125 m n. m.), v překladu Nahá hora. Západně od Nanga Parbatu Indus geograficky odděluje západní Himálaj od Karákorámu a Hindúkúše. Příroda je tady naprosto dechberoucí a přitahuje kromě dharmových poutníků a horolezců také milovníky divoké vody, které tu a tam uvidíte užívat si hrozivě hlučících peřejí. Cestování pestrobarevnými pákistánskými náklaďáky je pomalé a vzhledem k terénu ne právě uklidňující, ale přestávky na výborný mléčný čaj na tradičních pákistánských odpočívadlech, kde se cestovatel cítí jako v pohádce z tisíce a jedné noci, jsou kouzelné. Nebudeme si nalhávat, že se řidiči náklaďáků uklidňují před náročným terénem pouze čajem; pronikavá vůně hořícího pepře prozrazuje, co se ukrývá ve vodní dýmce a proč jsou všichni kolem v takové pohodě. Lidé jsou v Pákistánu k cestovateli většinou pohostinní a přátelští, a to zejména na venkově a tady vysoko v horách dvojnásob. Cestu často přerušují sesuvy půdy a jimi způsobené závaly přístupových cest, což může znamenat několikahodinové, ale i několikadenní zdržení.

V Pákistánu stopař cestuje povětšinou takovýmito krásnými nákláďáky. Foto: Wikimedia Commons.

Ve městech musí poutník počítat s tím, že se ho budou snažit ošidit, jak jen to půjde, ale je to šizení ze strany starousedlíků zcela morální (v souladu se svědomím), mravné (v souladu se společenskými pravidly) a z pohledu prodejce nanejvýš žádoucí, vždyť snaha prodat za co nejvyšší cenu je obchodníkův elementární imperativ, a pokud se kupující nenamáhá smlouvat, nemravně se chová právě on, tedy kupující.

Jsme nyní v pákistánském Kašmíru – v oblasti, kde dnes vládne islám, ale v 8. stol. sahala až sem Tibetská říše, což je stále patrné z obrazů Buddhy vytesaných ve skalách. V dějinách zde byl přítomný buddhismus i hinduismus a možná trochu nečekaně také řecký polyteismus a jejich vzájemné synkreze v rozličných podobách. Tibetská veleříše na konci 1. tisíciletí pokrývala také blízkou část dnešního Afghánistánu, kde tálibánští islamisté nedávno provedli světoznámé smutné odstřelení impozantních buddhistických soch. Odpověď na otázku „co je dobro“ se překročením hranice Indie a Pákistánu zásadně mění. To, co mohlo být dobré, je nyní zlé a naopak.

Mezi Gilgitem a Allaií se cestovatel cítí jako by byl v nedalekém Afghánistánu, zemi mému srdci rovněž blízké, kterou jsem ovšem navštívil jen krátce a okrajově. Indus dále padá dolů na jih směrem k hlavnímu pákistánskému městu Islámábádu. Dále jižněji v oblasti města Dera Ismail Khan může cestovatel navštívit starobylé ruiny hinduistických klášterů Kafir Kot ležící na březích Indu a připomenout si tak, že současná ryze islámská země má velmi rozmanité náboženské dějiny. Ještě dále jižním směrem se nachází most přes Indus u města Multan. Je to dřívější nejčastější místo setkání českých cestovatelů s řekou Indus obvykle při pozemní cestě do Indie. Také já jsem na tomto mostě poprvé spatřil Indus ve svých devatenácti letech z okénka stopnutého přeloženého barevného náklaďáku šinoucího se rychlostí, která dovolovala devadesátiletým cyklistům pohodlné předjíždění a mě umožňovala pořádně se pokochat krajinou a hltat kulturní rozdíly cestou do země poutníkům zaslíbené. (Těm cyklistům mohlo být i třicet, ale rozhodně vypadali na spokojených devadesát.)

V nádherném pákistánském Multanu. Foto: OH.

Multan je pozoruhodné město v pákistánském Pandžábu, kde najdete množství súfijských svatyní, starobylých chrámů a zdobných hrobek. V Multanu stával Chrám slunečního boha Aditya, který byl centrem historicky velmi významného města, jež při svém tažení obsadil také Alexandr Veliký. Sluneční kult mohl být odvozen od Mithrova náboženství. Čínský buddhistický mnich a velký cestovatel Hsuen Tsang místo patrně navštívil v roce 641 n. l. a popsal obraz boha slunce v multanském chrámu v podobě sochy z ryzího zlata s očima z velkých červených rubínů. Chrám byl srovnán se zemí muslimy o několik století později. Nevešel se do (tehdejšího) islámského pohledu na svět, a zatímco původně symbolizoval dobro, tehdy začal symbolizovat zlo. Musím říci, že běžní muslimové jsou k poutníkům jinověrcům povětšinou velmi tolerantní, ale islám obecně – přestože se bráním zobecňování, nyní si jej zkratkovitě dovolím – poměrně rád maže náboženské dějiny vypovídající o době před jeho příchodem do oblasti. Ono to nakonec není tak nepochopitelné, protože na tu vtíravou otázku „co je dobro“ (která se mi prolomila do článku a nemohu se jí zbavit) lze v konečném důsledku položit jen nábožensky zakotvenou odpověď, anebo nekonečno vzájemně si odporujících odpovědí filozofických (aniž bych tím chtěl obhajovat ničení náboženských památek, ba právě naopak).

 

Řekové na řece Indus

Za řekou Indus je konec světa. Tak se předpokládalo ve starověkém Řecku snad ještě za Sókrata. Výrok dráždil mnohé myslitele včetně Platóna, který se – rozhodně nikoli jako první Řek – vypravil až za Indus, kde nenašel konec světa, ani svět ideí představený v jeho impozantním díle, ale zemi unikátních náboženských tradic. V té době již kultury v oblasti toku Indu pevně stály na tisícileté vyspělé tradici a hledajícímu cestovateli mohly nabídnout rozvinuté náboženské systémy. Platón na Indu a za ním objevil fascinující svět, jehož náboženské představy se nesmazatelně vtiskly do jeho učení, aby později (skrze Klementa, Origena, Augustina a další) významně ovlivnily – nebo spíše přímo formovaly – naše „západní“ myšlení. Domnívám se, že naše myšlení (mohu-li si opět dovolit takové hrubé zobecnění) je napájené řekou Indus mnohem více než Jordánem. Zatímco Platón a mnozí další významní řečtí filozofové přinesli indické náboženské a filozofické představy ke Středozemnímu moři, opačným směrem se rozlévaly představy řecké, které v oblasti řeky Indus nemálo oplodňovaly východní myšlenkové systémy.

Vytesané buddhistické reliéfy jsou snad pozůstatkem řeckého vlivu na náboženskou symboliku. Foto: OH.

Alexandr Veliký (kterého v Indii nechovají v oblibě) nedlouho po Platónově působení oblast Indu připojil ke své veleříši a později byl horní tok Indu hlavní žilou Indo-řeckého království, v němž na jevišti dějin odehrály své spíše vedlejší role unikátní synkreze indického buddhismu a hellénského polyteismu nebo také pozdější synkreze hinduismu, zoroastrismu a hellénského polyteismu. Snad právě v této době – před přelomem námi nahlíženého letopočtu – hellénští králové Indo-řeckého království (v oblasti Pandžábu) vysílali až ke Středozemnímu moři buddhistické misionáře. Rozhovor buddhistického mnicha z Pandžábu s jedním z prvních hlasatelů Krista kdesi v (dnešní turecké) Kappadokii vedený v lidovém řeckém dialektu koiné je zajímavá představa a vůbec není nereálná; rozhodně bych takové disputaci – patrně o podstatě dobra – rád naslouchal. Mimochodem, když vidím malby křesťanských asketů na východních kostelech, např. v Rumunských horách, nemohu se ubránit dojmu, že se dívám spíše na indické jóginy, a ne na křesťanské askety. Na fasádě pravoslavného kostela taková malba vždy spolehlivě překvapí. Byla to právě řecko-buddhistická kultura z povodí Indu, která patrně mohla za rozšíření antropomorfního zobrazování v pozdějším buddhismu. Před příchodem řeckého vlivu do Indie byly běžné spíše symboly (kolo dharmy, strom bódhi, prázdný trůn, stopa Buddhy…), ale nikoli vyobrazení meditujícího člověka. Tento typ prezentace přijal pozdější buddhismus snad právě od Řeků.

 

Nábožensky bohatý Pandžáb a hinduističtí sádhuové

Jsme nyní přibližně za třetinou délky toku Indu, v pahorkatině pod velehorami, kde Indus přijímá velký a významný přítok ze západu, afghánskou řeku Kábul. Jak Indus padá z velehor jižním směrem do pákistánské nížiny, vlévá se do oblasti, která dala vzniknout unikátní harappské kultuře, jež by nebyla myslitelná bez životadárného Indu a jeho pravidelných oživujících záplav. Než se dostaneme do Harappy, je třeba zmínit pět dalších řek – Jhelum, Chenab, Ravi, Sutlej a Beas – které rovněž pramení v Himálaji a plynou směrem k Indu, do něhož se ve společném soutoku vlévají a vytvářejí oblast známou jako Pandžáb, v překladu Pětiříčí. Jiný model (ke kterému se osobně přikláním) počítá Indus přímo mezi pět řek Pandžábu a vypouští řeku Sutlej jako méně významný přítok. Indická strana Pandžábu cestovateli nabízí ryzí nížinnou Indii se vším náboženským bohatstvím, jemuž dnes dominují rozličné hinduistické linie. Přestože největší koncentrace jóginů a sádhuú (hinduistických svatých mužů) je bezpochyby podél toku Gangy, potká poutník mnoho z nich i v Pětiříčí.

Sádhu. Foto: OH.

Prakticky v celé Indii – nejen u Gangy či Indu – se cestovatel dříve či později setká s ostentativně vyhlížejícími hinduistickými (v menší míře také džinistickými) askety, kterým se říká sádhu (साधु) – doslova „ten, který praktikuje sádhanu“, tedy přísnou duchovní cestu. Slovo sádhu bývá volně překládáno jako svatý muž, zatímco původní význam sanskrtského slova je přímý, pravý, správný. Sádhu je putující či osaměle žijící asketa vycházející z hinduistické ortodoxie (nejčastěji šivaismu a višnuismu), který se vzdal světského života, tedy smyslového potěšení (káma), bohatství a fyzické síly (artha) a všech vnějších náboženských zákonů a povinností (dharma), aby se nerušeně věnoval ortopraxi a směřoval k dosažení vysvobození (mókša), prostřednictvím meditace a kontemplace často umocňované rituálním kouřením silné marihuany a ručně připravovaného hašiše. Užívání kanabinoidů v praktické spiritualitě sádhuů není pouhým epifenoménem; u mnohých se naopak jedná o elementární nástroj pro dosahování mystického sjednocení (vědomého zakušení jednoty átman–brahma) a duchovního růstu. Marihuana tedy v duchovním úsilí sádhuů není cestou, ale nástrojem, který zintenzivňuje duchovní úsilí na cestě ke konečnému vysvobození z koloběhu reinkarnací.

Sádhu bývá obvykle hinduista, který vedl běžný život, pracoval, vychoval děti, a jakmile se děti osamostatnily, opustil ženu, opustil veškerou světskou motivaci lidského bytí a vyhledal svého učitele – gurua. V tuto chvíli sádhu zemřel pro běžný svět, na znamení čehož mu byla oholena hlava i tvář a přijal jednoduché oblečení. Období následování učitele obvykle trvá několik let – od proměny z „normálního“ indického muže v sádhua si asketa přestane stříhat vlasy a vousy. Staří sádhuové mají až třímetrové dredy a velmi dlouhé vousy, bývají velmi hubení (stravu přijímají často jen v minimálním množství) a obvykle mají na obličeji rituální malby, které také prozrazují, jaký směr v mimořádně pestrém hinduismu vyznávají. Sádhuové jsou velmi často (nikoli však výlučně) jógini, ovšem ne všichni indičtí jógini jsou zároveň sádhuové.

Cestovatel se může setkat se sádhuy provozujícími extrémní cvičení své vůle velmi zvláštními metodami: dlouhodobé stání na jedné noze, svírání ruky v pěst tak dlouho, až nehty zarostou do dlaně, držení ruky nad hlavou, až ruka de facto odumře, chození dokola na jednom místě nebo plazení se po břiše stovky kilometrů. Drtivá většina z několika milionů indických a nepálských sádhuú však tyto praktiky neprovozuje.

Indický sádhu kouří marihuanu ze svého čilumu pokrytý popelem z ohniště. Foto: OH.

Inhalací spalovaného sušeného konopí dochází k ovlivnění funkce mozku zejména účinnou látkou THC (tetrahydrokanabinol), což subjektivně umocňuje jakýkoli prožitek. To platí také o prožitku duchovním. Zatímco střídmější kouření vede k mírně intenzivnějšímu prožitku a snazšímu odpoutání se od problému všedního dne, silnější až velmi silná konzumace zajistí částečné až úplné subjektivní odpoutání se od smyslového světa a ponoření se do plné přítomnosti „ustavičného nyní“. Prožívání ryzí přítomnosti je natolik intenzivní, že je obtížné (při silné intoxikaci dokonce nemožné) vzpomenout si na předchozí myšlenku či téma rozhovoru. Čas také subjektivně plyne jinou rychlostí. Otázka „co je dobro“ se v tomto stavu může zdát být triviální nebo přímo vyřešená, případně směšná a naprosto nepodstatná. Meditace či vztahování se k Bohu je prožíváno velmi intenzivně a může docházet až ke stavům mystického sjednocení s Bohem, případně s celkem skutečnosti či pocitu souladu s vesmírem. Ovšem účinná látka THC pouze zesiluje prožitek, a tedy záleží na každém jedinci a jeho duchovní cestě i úsilí, jaký výsledný prožitek přinese. Pokud bude člověk pouze projikovat své fantazie do nadsvěta, budou ony fantazie intenzivnější a krásnější a člověk si je – lidově řečeno – „více užije“, ale budou to stále jen fantazie. Proto je při užívání kanabinoidů jako duchovního nástroje (v jakémkoli náboženství) nezbytné vědět, kam kráčíme a nepodlehnout jen vlastnímu příjemnému snění, které by bylo pouhým pobavením se, krátkým únikem z tíživé reality, ale nikoli skutečnou duchovní cestou.

Při silném opojení kanabinoidy může člověk prožívat pocit porozumění, či velmi opojný pocit skutečnosti, že vše do posledního detailu dává perfektní smysl. V tomto směru bývá zakoušen ještě intenzivnější pocit pochopení celkového kontextu existence po požití lysohlávek, dobře známých v našem prostředí, ovšem to jsem od indických sádhuú odbočil velmi daleko. Mystický pocit jednoty lze připodobnit rozpuštění prožívání dichotomie subjekt–objekt, kdy sádhu svým tetrahydrokanabinolem rozšířeným vědomím opustí své já a zakusí blaženou jednotu s celkem skutečnosti. Jde o splynutí átmanu (vnitřní individuální podstaty lidské bytosti) a brahma (transcendentálního božského zdroje a podstaty celé skutečnosti), překonání separace jedince od věčného původu. Kde není žádné já, tam také není žádné utrpení, žádná osobní nepřízeň, žádná žádostivost, žádná budoucnost, žádné obavy, žádná osobní vůle. Někteří sádhuové hovoří o stavu jednoty, který provází pocit, že všechny otázky jsou vyjasněny, neboť není-li žádné já, nejsou žádné otázky. Ve stavu mystického sjednocení duchovní mistr nazírá nestvořené a nekonečné božství a je tedy logicky nemožné jej popsat stvořenými, konečnými a značně omezenými slovy.

Příště se podíváme na harappskou civilizaci na středním toku Indu a s ní související vznik védských náboženství.
Náhledová fotografie: Autor článku mezi sikhskými vojáky na indické straně hranice Pákistán–Indie v Kašmíru. Fotografie je 20 let stará, autor je dnes – podle vlastních slov – více podobný kterémukoli jinému muži z fotografie více než sám sobě.

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 4/2020: Psychedelická spiritualita (obsah a vybrané texty zde):

Ondřej Havelka: Sádhuové a marihuana. Tetrahydrokanabinolem k Šivovi a konečnému vysvobození. Dingir 24 (4), 2020. s. 118–120.

 

Související příspěvky:

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 1/4

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 3/4

Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 4/4

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments