Temná strana Indu
Než se od Jordánu ozval onen zlom a dějiny byly – podle jednoho z vlivných světových pohledů – nově vycentrovány, mohl poutník v poříčí Indu potkat své buddhistické a také neméně zajímavé džinistické poutnické kolegy bíle nebo větrem oděné. Zcela výjimečně lze větrem oděné džinisty v Pandžábu potkat ještě dnes, ale na samotném Indu by se tito nazí asketové dnes se zlou potázali. V Indii je ovšem stále možné prakticky všechno, což mi také připomíná tu méně lákavou tvář Indie – miliony chudáků se statutem žebráka. Na to, že prochází uličkou plnou lidí a najednou ho něco chytne za nohu, podívá se k zemi a zjistí, že ho svou jedinou rukou drží člověk bez nohou se zdeformovaným obličejem a všichni jej zcela samozřejmě překračují a velmi úspěšně ignorují, si našinec zkrátka nezvykne. Musel by přijmout karmický model a na ono živé torzo lidského těla, které v našem prostředí navzdory všem deformacím stále chápeme jako lidskou osobu s nesmírnou důstojností, jíž je nutné pomoci, se podívat jako na trest za předchozí zlo, které muselo být spácháno. Pokud se však pohledem do oněch zoufalých očí díváte na lidskou osobu, nutí vás to pomoci. Ale jak, když jsou jich miliony? Jako člověk z velmi rovnostářské české kotliny na to jednoduše nejsem stavěný. A nyní si představte, že jich na té špinavé zemi v odpadcích leží více a vy toho jednoho prostě musíte z té nohy nějak setřást, protože vám to je nepříjemné, přičemž se cítíte absolutně nepatřičně, skoro jako byste za jeho situaci mohli sami; chcete ho zvednout a někam odnést, ale vidíte ty nalité vředy a nechce se vám jich dotýkat, a hlavně nevíte kam byste jej odnesli. A co ti další? A co na to všichni ti lidé s velkými telefony, kteří jej překračují? A co na to Šiva, co na to Ghándí, co na to svět, proboha váš svět se teď zúžil jenom na to uvolnit se ze sevření toho člověka nebo se, halíkovsky řečeno, dotknout jeho ran. A zase ty dotěrné otázky: co je dobré, co je zlé, co je správně, co má a nemá být a proč? Indie nebyla, není a nebude jednoduchá. Co na to opodál sedící aghori? Prostě existuje o úroveň výš. Dobro a zlo pro něho není téma.
Potopa světa na Indu a obří mravenci těžící zlato
Nebyla by to pouť podél veletoku, kdyby si na ní lidé nevyprávěli o velké potopě světa. Také údolí Indu má svůj příběh o potopě, kde se role přeživšího ujal praotec lidstva Manu, jemuž malá rybka (snad avatar boha Višnua znamý jako Matsya) napověděla, že svět bude zatopen velkými dešti. Manu přichystal loď a rybku ochránil ve džbánu před většími rybami, později v rybníku. Ryba v rybníku dorostla obří velikosti a když přišla na svět potopa, ryba táhla Manuovo plavidlo k vysoké hoře, kde záplavu přečkali.
Pokud jsem v pořící Eufratu obsáhleji hovořil o kultu plodnosti, úplně se tomuto kultu nevyhnu ani v poříčí Indu: Védy hovoří o kněžích kultu plodnosti, kteří se nazývali vrátjové a tento kult byl explicitně nevédský; zajišťování úrody tedy také na Indu (patrně v podobné době jako na Eufratu) probíhalo mimo jiné formou kultického tělesného spojení, i když je pravdou, že doklady o tomto kultu jsou spíše z poříčí jiné slavné řeky, totiž Gangy. Uvádí se, že zasvěcenci kultu plodnosti chodili krajem s nevěstkou a hudebníkem, který zvukem podporoval jejich extatické tance. Náboženský směr kultu plodnosti byl přes svůj nevédský původ nakonec přijat pod téměř nekonečná křídla toho, čemu v simplifikující zkratce říkáme hinduismus.
Ne všichni poutníci Indii ve svých hlavách poberou (ona vlastně zcela pobrat nelze) a tak se v cestopisech o poříčí Indu objevovala častá překvapení, např. řecký cestovatel Megasthenés (přibližně 350–290 př. n. l.) údajně na horním toku Indu v Kašmíru viděl kmen lidí bez úst nebo také jak zlato ze země dolují obří mravenci velikosti psů. To je obraz, který se běžně nedostavuje ani po velmi intenzivním sdílení čilumu se sádhuy, nicméně přebírání historek z doslechu bylo v té době běžným zdrojem (o těchto mravencích na východě mluvil již Herodotos – že by tam skutečně byli?) a přestože jeho slavná Indika se v původní verzi nedochovala, vypovídají pasáže přejaté jinými autory, v nichž se fragmenty Indiky zrcadlí, mnohé věrohodné o tehdejším životě na Indu. Cestopisy z Indie zaplnily celé rozsáhlé knihovny a nemálo cestovatelů, které Indus mocně přitahoval, tam prostě netrefilo. Snad jen v Janově to bylo považováno za úspěch.
Jsme nyní v jižním Pákistánu na dolním toku Indu. Řeka Indus se nepropsala jen do názvu Indie, ale koneckonců také do názvu Pákistánu, vždyť název vznikl spojením počátečních písmen jeho oblastí Pandžáb, Afghánia, Kašmír, Sindhu (tedy řeka, původně míněno řeka Indus). Urdské pák také znamená čistý, zatímco stán je perské zakončení názvu zemí, historicky použité v pákistánském Balúčistánu. Pákistán tedy také znamená „čistá země“ nebo „země čistých“. Zatímco nahoře v Ladakhu je koryto Indu jen několik desítek metrů široké, v divokých kaňonech dokonce jen několik metrů, tady dole před samotnou deltu je koryto Indu až 2 km široké a v době pravidelných záplav se rozlévá do šíře místy až 7 km. Před svým ústím do Arabského moře Indus protéká významným městem Hyderabád.
V Pákistánu je velmi levná železniční doprava a k tomu dříve platila 50% sleva pro cizince a další 50% sleva ze zbylé částky pro studenty. Navíc je cesta vlakem určitou kulturně společenskou událostí, kdy se lidé seznamují, druží, vypráví si příběhy, společně popíjejí čaj a pokuřují. Problematická je ovšem skutečnost, že našinec se v Pákistánu při obvyklém stravování na ulicích nevyhne intenzivním střevním obtížím, což v přeplněném vlaku znamená nepěkné chvilky. V mnohých odlehlejších oblastech Pákistánu si v hospodách u cest dáte jen rýži s pálivou omáčkou a ta se jí (cizincům) rukama velmi obtížně. Obecně je kuchyně v Pákistánu pikantní a hodně se přidává koriandr. Zjednodušeně řečeno platí, že při pozemní cestě k Indu je kuchyně čím dál, tím pikantnější. To, co na poutníka čeká na ulicích indického Pandžábu za řekou Indus je potom vrchol, který vžene slzy do očí patrně každému. V gurmánské rovině může platit starořecká teze, že za řekou Indus je (gurmánský) konec světa. Celkově je cestování po Pákistánu jednoduché, levné a zajímavé.
Delta, nekonečnost a blažené zření
Rozlehlou deltou ústí Indus do Arabského moře, respektive Indického oceánu. Tady se příběh Indu vlévá do své další kapitoly, ve které své plachty napínají koráby, jejichž kapitáni směnili bezpečí sycené (s)vědomím hříchu za zodpovědné nebezpečí otevřené svobody, ze které se také může zvedat žaludek a kde je hříchem nenaplnit poslání, cestu srdce – tisíc přešlapů pro onen jeden krok proměny. Na nekonečné ploše oceánu se směňuje dar života za věčnost, Cestu k Jednotě. Dobro, zlo, to platí na řece. Tady se není čeho chytit, kategorie se hroutí, (s)vědomí mizí. Hic sunt moralis leones, zaznívá varování myslitelů odněkud z delty. Nikdy není pozdě vyplout. Splavit svůj Indus, vyplynout širokou deltou na znejišťující plochu oceánu, vyzvrátit hřích z šoku svobody a konečně rišijovsky zřít skutečný obzor… Je to krásné zření. Je to prosté zření. Je to blažené zření.
Náhledový obrázek: Na stojatých ramenech řeky Indus lze cestovat krásnými plavidly. Foto: Ondřej Havelka.
Související příspěvky:
Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 1/4
Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 2/4
Náboženství v oblasti řeky Indus – od buddhistických pramenů k islámské deltě 3/4