Donald A. Westbrook, Anticultism in France, Cambridge University Press 2024, 75 stran.
Donald Westbrook, religionista a informatik na kalifornské Státní univerzitě v San José, se vypracoval na uznávaného znalce scientologického hnutí (Among the Scientologists: History, Theology, and Praxis, 2018; L. Ron Hubbard and Scientology Studies, 2022). Situace tohoto hnutí ve Francii je specifická a je to dáno silným postavením tzv. antikultovního hnutí, tedy volného spojení organizací a jednotlivců, kteří na veřejnosti vystupují jako oponenti nových náboženství. Dává tedy smysl, že Westbrookova tenká kniha spojuje téma antikultovního hnutí ve Francii právě se scientologií (její podtitulem je Scientologie, náboženská svoboda a budoucnost nových a menšinových náboženství). Je součástí řady „Nová náboženská hnutí“ v edici „Cambridge Elements“. Několik těchto knih jsme už v Náboženském infoservisu i v tištěném Dingiru recenzovali (recenze jsou k dispozici zde, zde, zde a zde a v Dingiru 4/2025).
Kniha má dvě hlavní části, přičemž – jak je vysvětleno níže – zabývat se budeme hlavně tou první s tématem antikultovního hnutí. Nepřináší sice mnoho nových informací, ale dává možnost ujasnit si základy francouzského přístupu k novým náboženským hnutím. A to je dobré už jenom proto, že občas někdo veřejně navrhne, aby si z tohoto přístupu vzala česká společnost nebo česká vláda příklad.
Výklad o francouzském antikultovním hnutí Westbrook zcela logicky začíná u organizace MIVILUDES. Toto zkratkové slovo vzniklo z názvu, jejž je možno přibližně přeložit jako Mezirezortní komise pro ostražitost vůči sektářským odchylkám a boj proti nim.[i] Autor ji vidí jako plod francouzského sekularismu (laïcité), který má teoreticky chránit francouzskou společnost před rozpínavostí církví (především katolické) a zaručovat náboženskou svobodu. V praxi ovšem princip laïcité marginalizuje nové a alternativní náboženské skupiny (strana 10). MIVILUDES přitom reprezentuje extrémní a aktivistickou podobu laïcité. Je to sice vládní úřad, ale jeho represivní přístup často nepodporuje ani francouzská vláda ani svobodomyslná francouzská společnost (strana 3).
MIVILUDES dostává od státu na monitorování „sektářských deviací“ každý rok asi jeden milion euro (strana 7). Z těchto peněz pak dotuje i níže zmíněné občanské antikultovní aktivity UNADFI a CCMM (strana 6). Westbrook se dokonce domnívá, že bez podpory ze strany MIVILUDES by tyto organizace nemohly působit (strana 11). V době pandemie se ovšem působnost mezirezortní komise rozšířila na ochranu veřejného zdraví a MIVILUDES má zásluhu na vakcinaci Francie tím, že poukazovala na dezinformace (strana 7). Od té doby tedy vystupuje nejen proti novým náboženským hnutím, ale i proti kritikům vakcinace, a dokonce i proti alternativním léčitelům, včetně například praktikantů homeopatie (strana 11).
Existenci takového úřadu, jakým je MIVILUDES, nelze pochopit bez vědomí o ohromném traumatu, který francouzské společnosti způsobily hromadné vraždy a sebevraždy Řádu Slunečního chrámu v letech 1994, 1995 a 1997 ve Francii a ve frankofonních oblastech Švýcarska a Kanady. Westbrook by možná souhlasil s tím, že nejvíce traumatizující byla skutečnost, že po první vlně vražd a sebevražd nedokázal nikdo zabránit těm dalším. Asi i v této snaze vydalo v prosinci 1995 francouzské Národní shromáždění tzv. Guyardovu zprávu o sektách, k níž byl připojen seznam 173 „sektářských skupin“. Metodologie této práce a kategorizace náboženských společenství se stala předmětem ostré kritiky (Westbrook se o tom zmiňuje na straně 4). Na Guyardovu zprávu proto v květnu 1996 navázalo založení Mezirezortního centra pro monitorování sekt,[ii] které předseda francouzské vlády Alain Juppé roku 1998 vystřídal vládním úřadem s názvem Mezirezortní pracovní skupina pro boj proti sektám (MILS).[iii] Podle Westbrooka (strana 6) byl MILS ještě více militantní než současná MIVILUDES, která MILS roku 2002 nahradila.
Antikultovní hnutí má ovšem ve Francii stejně jako v jiných západních zemích ještě hlubší historii. Už roku 1974, tedy brzy po začátku boomu nových náboženských hnutí, bylo založeno Sdružení na ochranu rodin a jednotlivců (ADFI).[iv] Roku 1981 vzniklo Centrum proti psychickým manipulacím (CCMM)[v] a roku 1982 byla pro koordinaci místních skupin ADFI založena národní unie UNADFI.[vi] Westbrook se o těchto občanských organizacích zmiňuje na straně 5. Vezmeme-li v úvahu toto organizační a finanční zázemí, není divu, že Evropská federace výzkumných a informačních center o sektářství (FECRIS)[vii] vznikla v roce 1994 právě v Paříži (v současnosti má sídlo v Marseille). Westbrook tvrdí, že asi 90 % rozpočtu FECRIS přichází od francouzské vlády (strana 5).
Je divné, že Westbrookův přehled obsahuje jen krátkou zmínku (na straně 6) o zákoně Abouta a Picardové z roku 2001. Tento velmi problematický zákon 504/2001 „na podporu prevence a represe sektářských hnutí, která porušují lidská práva a základní svobody“ je pak připomenut aspoň v Příloze s tvrzením, že „vynalezl nový zločin ,zneužití slabosti prostřednictvím psychologického podmaněníʻ“ (strana 54). A ani zmínka není o ještě problematičtějším zákoně 420/2024, který zákon Abouta a Picardové zpřísnil a nahradil. Westbrookova kniha sice vyšla v témže roce, ale poslední události uvádí ze srpna 2024, zatímco zákon z dubna 2024 uveden není. Aspoň, že se Westbrook zmínil o tom, že od roku 2023 má francouzský stát možnost používat i „zvláštní vyšetřovací techniky“, včetně kontroly e-mailů, odposlouchávacích zařízení, nasazování operativců do „sekt“ a dalších způsobů, které podporují boj proti „sektářským deviacím“ (strana 11).
A kritikou toho, že Westbrook pomíjí nebo podceňuje důležitá fakta, se dostáváme k fundamentální výhradě: jeho kniha působí velmi nevyrovnaným dojmem. Zvláštní už je jenom to, že téměř šest stran (strany 12–17) hutného textu autor věnoval jedné osobě, a to současnému nejhlasitějšímu oponentovi scientologie ve Francii. Sonia Backèsová (*1976) je sice zajímavou osobností – vyrůstala s matkou, která je scientoložka, a sama byla před čtyřmi lety na vysokém vládním postu –, ale důvod, proč se jí autor věnoval tak detailně, mi jako čtenáři uniká a autora musím podezírat ze zaujatosti. A zvláštní je také to, že celá druhá část knihy je věnována pouze scientologickému hnutí. Tak zásadní události, jako třeba soud s Arnaudem Mussym, zakladatelem a vůdcem společenství Néo-Phare, nebo třeba současné mediálně atraktivní vyšetřování Gregoriana Bivolarua (zakladatele společenství MISA, resp. ATMAN) v knize o antikultovním hnutí ve Francii překvapivě zcela chybí.
To ovšem neznamená, že by druhá část, pojednávající o scientologickém hnutí ve Francii, nebyla zajímavá. Obsahuje základní informace o jeho vzniku, rozvoji a rozšíření, ale také zmiňuje případy násilných akcí proti jeho příslušníkům a případy jejich diskriminace. Francouzské scientology totiž postihly série různých útoků, např. bombový útok na Pařížské centrum celebrit roku 1984, při němž byl jeden scientolog zraněn a trvale postižen, nebo falešná výhrůžka bombou roku 1997 (strana 22). Počet násilných útoků, případů hrozeb násilí, policejních razií, zatčení, vazby nebo diskriminace jednotlivých scientologů je šokující (strany 25–26). Westbrook také připomíná, že jenom policejních razií napočítali Wright a Palmerová ve své slavné knize[viii] jedenadvacet jenom mezi lety 1971 až 2008 (strany 2 a 11). Scientologové a jejich organizace se stali cílem různých nepřátelských aktivit více než kterákoli jiná náboženská skupina (strana 2).
Tato skutečnost znovu vynikne při čtení Přílohy. Tvoří ji přehledná časová osa „antikultismu ve Francii se zvláštním zřetelem k historii scientologie“ a zabírá 23 stran (jedná se o strany 39–61). Už samotný rozsah je pozoruhodný, i když ne všechny události se týkají scientologie. Obsahuje také až kuriózní důsledky společenské paniky, kterou bezhlavý „boj proti sektám“ může vyvolat: například na lékařské fakultě v Lyonu bylo či možná ještě je možné studovat v programu „viktimologie související s újmou v sektě“ (strana 54).
Samozřejmě se určitá nevyrovnanost Westbrookovy knihy projevuje i zde. Autor na žádném místě své knihy neprojevil ani náznak empatie vůči těm, jimž scientologie nešťastně vstoupila do života. Některé případy antikultovních akcí by pak jistě byly pochopitelnější a lidštější, i když to ještě neznamená, že by je bylo možné en bloc omluvit. Důvody akcí proti scientologům nejsou uvedeny a jejich oprávněnost není diskutována. A také s diskriminací to není tak jednoduché. Westbrook například zmiňuje na straně 26 případ školitele, který při manažerském školení propagoval organizaci scientologických firem WISE,[ix] a byl proto vyhozen. Pokud je ale badatel obeznámen (a to by Westbrook měl být) s agresivitou scientologů při zavádění manažerských metod podle zakladatele scientologie L. R. Hubbarda a se strategií ovládnutí firem scientology, pak by pro propuštění takového pracovníka měl jistě pochopení a těžko by ho nazval diskriminací.
I když nemůžeme brát práci Donalda A. Westbrooka za vyváženou a zcela objektivní, je z ní nad slunce jasné, že vztah francouzské vlády a společnosti k novým náboženstvím jako příklad pro demokratickou zemi (třeba Českou republiku) rozhodně sloužit nemůže. A čtenář se také bude těžko divit, že se třeba Rusko při naprosto extrémním omezování náboženské svobody vymlouvá právě na přístup Francie (více o tom viz zde).
Poznámky:
[i] Mission interministérielle de vigilance et de lutte contre les dérives sectaires.
[ii] Observatoire interministériel sur les sectes.
[iii] Mission interministérielle de lutte contre les sectes.
[iv] Association de défense des familles et de lʼindivudu.
[v] Centre contre les manipulations mentales.
[vi] Union nationale des associations de défense des familles et de lʼindivudu.
[vii] Fédération Européenne des Centres de Recherche et dʼInformation sur de Sectarisme.
[viii] WRIGHT, Stuart A. – PALMER, Susan, Storming Zion. Government Raids on Religious Communities, Oxford University Press 2016. Údaj citovaný Westbrookem, je na straně 177.
[ix] World Institute of Scientology Enterprises.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Scientologické církev“, Dingir 3 (4), 2000.
Související články:
