CHU, Jolene – PELTONEN, Ollimatti, Jehovahʼs Witnesses, Cambridge Elements, Cambridge University Press 2024.
Svědkové Jehovovi jsou jednou ze současných 37 již zveřejněných publikací řady „Nová náboženská hnutí“ v edici „Náboženství“ rozsáhlého projektu „Cambridge Elements“. Náboženský infoservis přinesl dosud recenze na dva tituly této řady (zde a zde). Zatímco oba tituly (i třetí, recenzovaný v tištěném Dingiru 4/2025) jsou psány akademiky, této publikace se chopili sami akademicky vzdělaní svědkové Jehovovi. Jolene Chu je autorka už několika veřejně dostupných textů o svém náboženském společenství a je představena jako pracovnice světového ústředí organizace svědků Jehovových. Naproti tomu Ollimatti Peltonen z Evropské asociace svědků Jehovových za sebou zatím žádnou dohledatelnou textovou „stopu“ nezanechal.
Text o rozsahu 85 stran velkého formátu je rozdělen do Úvodu, pěti kapitol a Závěru. V Úvodu je zajímavý komentovaný přehled literatury o svědcích Jehovových, který dává najevo, že v odborné literatuře se autoři orientují, i když například velmi slavné kritické práce bývalého člena vedoucího sboru Raymonda Franze nebo standardní práci historika Jamese A. Pentona neuvádějí. Dávají tím najevo to, co se bohužel projevuje v celém jejich díle: že před principy akademické práce dávají jednoznačně přednost zásadám, převzatým ze společenství svědků Jehovových. V tomto případě zásadě ignorovat tzv. „odpadlickou literaturu“, tedy vše, co zveřejnili bývalí členové, a to bez ohledu na kvalitu informací.
První kapitola věnovaná historii společenství badatelů Bible (pozdějších svědků Jehovových) je velmi dobrým přehledem. Vytknout by mu bylo možné jen nejasnost v popisu kořenů společenství. Jmenováno je sice několik samorostlých kazatelů, kteří – podle nezávislých historiků – zásadně ovlivnili zakladatele Charlese T. Russella (1852–1916), ale jejich vliv autoři oslabují tvrzením, že už raní badatelé Bible necítili na tyto kazatele žádnou vazbu. Autoři tak hájí doktrínu současných svědků, že společenství vzniklo díky pouhému studiu Bible (s. 12) a nikoliv jako pozdní plod široce rozvětveného adventního hnutí. Historická kapitola končí smrtí druhého prezidenta Společnosti Strážná věž, Josepha Franklina Rutherforda (1869–1942).
V druhé kapitole s názvem „Nauka“ už autoři bohužel zcela opouštějí akademický přístup. Mnoho pasáží této kapitoly by klidně mohlo být součástí časopisu Strážná věž nebo jiné publikace svědků Jehovových. Na jednom místě (s. 30) dokonce nazývají apoštolské vedení prvních křesťanských společenství „vedoucím sborem“, a po vzoru Strážné věže tak promítají současné organizační schéma svědků Jehovových do dvou tisíc let staré historie. Od akademických autorů by bylo možné očekávat reflexi jednotlivých doktrín svědků Jehovových, tedy alespoň náznak dějin dogmatu. Nic takového se v kapitole ovšem nenachází: všechny doktríny jsou předkládány jako jednoznačná čistá biblická pravda zcela v duchu Strážné věže a ostatních publikací svědků, bez jakéhokoli kontextu a reflexe.
V této kapitole se ovšem objevuje i další rys, charakteristický pro texty svědků Jehovových: jemná manipulace s fakty. Například je sice pravda, že vedoucí sbor není považován za neomylný (s. 23), ale autoři už neříkají, že každý jednotlivý svědek je pod hrozbou vyloučení povinen se stanoviskem vedoucího sboru souhlasit a jednat podle něj. Z mnoha dokladů můžeme uvést například tento citát ze Strážné věže z 1. dubna 2007:
Všichni členové sboru proto považují za svou svatou povinnost, aby se ochotně řídili pokyny věrného otroka a jeho vedoucího sboru.
Povinnost přesně poslouchat vedoucí sbor, i když už přiznal, že se mýlil, se v Česku jasně ukázala roku 1995. Vedoucí sbor tehdy překvapivě došel k poznání, že civilní služba jako náhrada vojenské služby je pro svědky Jehovovy přijatelná, zatímco do té doby byla „nepřijatelným kompromisem“. Ovšem ti svědkové, kteří třeba o týden dříve na civilní službu nastoupili, a byli proto vyloučeni, nebyli do organizace znovu přijati, pokud nečinili důkladné pokání z toho, že vedoucí sbor neposlechli.
Podobná manipulace s fakty se skrývá i za líčením těžkého zklamání z neuskutečněného konce světa (Armageddonu) v roce 1975. Chu a Peltonen se toto zklamání snaží zlehčit tvrzením, že „svědkové nepovažují své interpretace biblických proroctví za neomylné“ (s. 24). To jistě platí dnes při pohledu nazpět, ale z tehdejší literatury svědků i z mnoha svědectví je zcela jednoznačné, že před rokem 1975 (a dokonce i krátce po něm) tato interpretace za neomylnou považována byla.
Typické zacházení s nepříjemnými fakty pokračuje i v následující kapitole s názvem „Identita“. Autoři se v ní dotýkají kromě jiného i problému sexuálního zneužívání dětí, s nímž se svědkové Jehovovi začali vyrovnávat roku 2019 (a zdá se, že skutečně poctivě, patrně lépe než některé jiné křesťanské církve). Pasáž o zneužívání začínají Chu a Peltonen slovy: „V souladu se zvýšeným povědomím veřejnosti o zločinu sexuálního zneužívání dětí…“ To vypadá jistě hezky, ale blíží se to lži: k důkladné reflexi nepřivedlo společenství svědků Jehovových „povědomí veřejnosti“, ale odhalení nečekaného množství pedofilních afér ve vlastních sborech (viz např. článek Mlčící pastýři zde). – Další veřejností diskutovanou záležitost, doktrínu o stranění se (vyhýbání se, více viz např. zde), za autory částečně vyřešilo oslabení jejích důsledků, k němuž vedoucí sbor přistoupil v srpnu 2024 (více o změnách zde). Pojednání na s. 42–44 tak může skutečně vyznívat v podstatě smířlivě.
Čtvrtá kapitola „Organizace“ nemá podle autorů působit jako „sebepropagace“ (s. 46), ale řada údajů o celosvětovém společenství 8,8 milionu svědků je velmi zajímavých, až obdivuhodných, například fakt, že internetová prezentace svědků Jehovových obsahuje texty v 1 090 jazycích (s. 55) nebo že organizace poskytla internetové připojení 1,4 milionům svědků (s. 57). Poslední kapitola je nazvána „Vzájemné působení“ („Interaction“) a diskutuje se v ní několik žhavých veřejně známých otázek: odmítání transfundované krve, nauka o politické neutralitě, pronásledování svědků Jehovových v Rusku (viz např. zde) a soudní spory svědků a jejich odpůrců (některé jsou vyjmenovány např. zde či zde).
Můžeme shrnout: tomu, kdo sleduje společenství svědků Jehovových, nepřinese kniha Chu a Peltonena mnoho nového. Může ale ušetřit čtení časopisů Strážná věž a dalších publikací těm, kdo je neznají. Ovšem zatímco uhlazování faktů a zlehčování nepříjemných skutečností je pochopitelné v církevních a propagačních publikacích (nejen svědků Jehovových), méně pochopitelné je zařadit text psaný v tomto apologetickém a propagačním žánru mezi akademické práce. Je tak pravděpodobné, že akademici budou tento text považovat za spolehlivý a budou ho citovat bez hlubšího ověření. Je tak třeba bohužel říct, že Rebecca Moorová, která je vedoucí editorkou úžasné řady „nová náboženská hnutí“ edice Cambridge Elements, udělala vydáním této publikace chybu. S výše zmíněnými skutečně akademickými pracemi Richardsona, Harveyové nebo Nilssonové se tento text nedá srovnat a kvalitu řady jen zpochybňuje.
Související téma v časopise Dingir:
téma Svědkové Jehovovi a vývoj jejich společenství, Dingir 12 (3), 2009.
Související články:
Považuju za velmi přínosné, že byl takový text napsán a publikován a souhlasím s výtkami vůči tomu, kde byl publikován.
Více bych ale důvěřoval citační etice akademiků i přes nespornou roli reputace vydavatelů.
Oni akademici považují text za spolehlivý, když vyjde mezi akademickými pracemi a citují ho bez hlubšího ověření? To se tedy vlastně nijak neliší od svědků Jehovových, kteří považují texty společnosti Strážná věž za spolehlivé a citují je bez hlubšího ověření.
Takové tvrzení mě také velmi zarazilo. Je pravda, že někteří se opravdu spokojí s reputací vydavatele, ale v takový postup je ledabylou prací se zdroji a neodpovídá akademickým standardům.