James T. Richardson, Minority Religions, the Law, and the Courts. Cases and Consequences, published online by Cambridge University Press: 17 November 2025.
James T. Richardson (*1941), emeritní profesor na Nevadské univerzitě v Renu, patří ke světové špičce v oboru sociologie nových náboženských hnutí. Tento obor ho přivedl k večernímu studiu práva a tato jeho druhá specializace z něj činí uznávaného experta na poli náboženské svobody, právního postavení náboženských společenství a při soudních jednáních, v nichž tato společenství figurují. Není tedy vůbec překvapivé, že další díl edice Cambridge Elements v řadě nových náboženských hnutí s názvem Menšinová náboženství, zákon a soudy napsal právě on.
A jedná se o opravdu výborný přehled. Jeho šest kapitol se věnuje dvěma dílčím tématům. Ve čtyřech prvních kapitolách je popsána právní situace menšinových náboženských společenství ve třech skupinách států a v Evropském soudu pro lidská práva (ECHR). V páté a šesté kapitole autor zkoumá dopad právního postavení a soudních jednání na náboženská společenství, resp. opačný proces, a to vliv soudních jednání s náboženskými menšinami na soudy samé.
První kapitola se soustředí na země s vládou práva („rule of law“), ale „se smíšenými zprávami o náboženské svobodě“ (s. 8). Mezi nimi a na prvním místě jsou překvapivě jmenovány Spojené státy, protože jejich prezident ve svém druhém volebním období oslabuje nebo ignoruje demokratické instituce. Jako znepokojivé Richardson chápe omezování těch společenství, která používají k rituálním účelům psychedelické látky. Méně překvapivá je Richardsonova kritika Německa, v jehož úřadech panuje tradiční nedůvěra k „náboženstvím mládeže“, tedy k novým náboženským hnutím. Richardson poukazuje na to, že s německými úřady často spolupracují lidé, které je možné zařadit do tzv. antikultovního hnutí, a že pod jejich vlivem může vypuknout „protisektářská“ morální panika. Vláda práva se ale nakonec přesvědčivě prosadila například i v případě řady soudních procesů, v nichž byl nakonec ve všech zemích Německa přiznán svědkům Jehovovým statut veřejné korporace.
Podíl antikultovního hnutí ve veřejném životě Francie je ještě daleko větší, protože stát takto zaměřené organizace přímo financuje. Tato situace je důsledkem morální paniky ve druhé polovině 90. let, která vypukla hlavně kvůli hromadným vraždám a sebevraždám Řádu Slunečního chrámu ve frankofonních oblastech. Zvláště diskutabilní je francouzský zákon Abouta a Picardové z roku 2001 (viz např. zde) a seznam více než 170 náboženských organizací, jež je třeba sledovat, anebo dokonce postihovat kvůli jejich „mentální manipulaci“ s mladými lidmi. Předpoklad takové manipulace se dostal i do jmenovaného zákona ve vyjádření „podvodné zneužití stavu nevědomosti či slabosti“. Zákon dosud nebyl uplatněn na známá kontroverzní nová náboženství, ale „jen“ na několik spíše okrajových skupin vycházejících z hnutí Nového věku (New Age). Situace v poslední ze zemí v této kapitole, Belgii, je podobná Francii. Richardson si všímá hlavně ostře sledovaného soudního procesu s organizací svědků Jehovových kvůli její praxi „stranění se“ bývalých členů (v nové terminologii: „vyhýbání se“ bývalým členům). Roku 2022 zaznamenali svědkové v této kauze velké vítězství (více viz zde).
Druhá kapitola pojednává o náboženské svobodě v dalších čtyřech zemích „vlády práva“ – Itálii, Dánsku, Nizozemsku a Velké Británii, – v nichž se podařilo „protisektářskou“ morální paniku zvládnout. Ve třetí kapitole jde o Evropský soud pro lidská práva; Richardson ho chválí, že „významně přispěl k sociální konstrukci náboženské svobody v současném světě“ (s. 27). A čtvrtá kapitola naopak pojednává o zemích, v nichž právo nevládne („non-rule of law countries“). V oddílech o Číně zmiňuje například hnutí Fa-lun-kung, jehož stoupence se vládě podařilo zabít, zavřít nebo zatlačit do podzemí (více o hnutí např. zde), v odstavcích o Rusku se píše o roli Ruské pravoslavné církve moskevského patriarchátu při potlačování menšinových náboženství a při podpoře autokratického politického systému (více např. zde či zde) a v oddílu o Íránu například o pronásledování baháʼích (viz např. zde).
Dosavadní Richardsonův výklad je výborný, ale snad nejzajímavější je následující, pátá kapitola: v ní píše o „deformacích“, které minoritním náboženstvím způsobily zákony a soudní procesy. Deformací přitom autor myslí „změnu způsobů organizace a fungování stejně jako změnu přesvědčení v protikladu k tomu, co sloužilo jako základ původní skupiny“ (s. 35). Příkladem mohou být třeba žaloby, které scientologické hnutí podává v obraně před kritikou a které se staly charakteristickým rysem hnutí. Jmenovány jsou i změny v hnutí munistů (Církvi sjednocení), ve společenství Dětí božích (Rodiny) nebo – ve snad nejvýraznějším příkladu – v hnutí Hare Krišna. Tzv. hinduizaci hnutí, tedy úsilí oslovit stále se rozrůstající indickou menšinu ve Spojených státech, dal Richardson do souvislosti s potřebou pokrýt výdaje ve výši 9,5 milionu dolarů, které hnutí vyplatilo obětem zneužívání dětí v gurukulách (viz např. zde). Autor pak popisuje změny v dalších třech společenstvích včetně svědků Jehovových. Při té příležitosti jedinkrát zmiňuje Česko jako jednu ze zemí, v níž se udály koordinované právní útoky na svědky (pravděpodobně má na mysli spor svědků s českým ministerstvem kultury, popsaným např. zde). Poslední, šestá kapitola Richardsonovy práce pak uvádí příklady toho, že soudy využily kauzy spojené s novými a menšinovými náboženskými společnostmi k tomu, aby rozšířily svůj rámec kompetencí a působnosti.
Ohromný Richardsonův přehled má svou odvrácenou tvář v přehlížení menších, ale pro celkové vyznění důležitých faktů. Tak například o praxi svědků Jehovových „stranění se“ Richardson píše, že je „někdy uplatňována proti členům, kteří porušují důležité zásady a postupy svědků“. To ovšem není pravda. Jak dokládá[1] Petr Velechovský v článku zde, až do ledna 2024 (tedy v době skutkových podstat všech soudních případů, které Richardson zmiňuje), platilo například toto vyjádření ze závazné literatury svědků: „Občas situace vyžaduje, abychom se s některým členem sboru přestali stýkat. Bývá to tehdy, když křesťan nekajícně porušuje Boží zákony, a je proto vyloučen, nebo když odmítá víru tím, že vyučuje falešné nauky, nebo tím, že sám opustí společenství.“ I v současném vydání této publikace (dostupném zde) je výslovně uvedeno, že „biblické zásady týkající se vyloučených se vztahují i na ty, kdo opustili společenství“. Tvrdé sankce „vyhýbat se někomu, s kým jsme se přátelili nebo kdo je naším příbuzným“ (tamtéž) byly tedy do roku 2024 uplatňovány zdaleka ne jen „někdy“ při porušování „důležitých zásad a postupů“, ale vždy, a to i v případech prostého opuštění společenství.
Podobné zjednodušení až na hranici nepravdy se týká třeba i odsudku dánského misiologa Johannese Aagaarda (1928–2007). Richardson mu sice právem vyčítá jeho silně kritické zaujetí proti scientologickému hnutí, ale nezmiňuje to, že to bylo v Aagaardově době zcela pochopitelné, protože doznívala šokující odhalení o tajné kriminální operaci Sněhurka, za niž byli čelní scientologové v letech 1979 a 1980 odsouzeni. A naopak: Richardson neuvádí Aagaardovo pozitivní působení například v tom, že díky jeho organizaci křesťansko-buddhistického dialogu (ABCD) se v Dánsku lépe etablovala nová náboženská hnutí v tradici buddhismu, například včetně společenství Buddhismus Diamantové cesty, které bylo v jeho době i později i na jiných místech viděno jako kontroverzní. Podobně jednostranná je Richardsonova charakteristika scientologické organizace OSA (Office of Special Affairs), která se podle Richardsona zabývá stykem s veřejností, vládními záležitostmi a sociálními programy. Zamlčena je ovšem ta agenda OSA, jejíž součástí je utajené sledování osob, označených jako SP („suppressive person“), a popřípadě promyšlená pomlouvačná kampaň – autor recenze oboje zažil a s Richardsonovým jednostranným představením OSA těžko může souhlasit. Podobně by bylo možné pochybovat nad vhodností slova „tolerance“, které Richardson v textu několikrát použil při posuzování postoje jednotlivých států k novým náboženstvím. Jako by si neuvědomoval, že mezi faktory, které tyto postoje vytvářejí, není jen míra vlivu nepřátel nových náboženství na státní byrokracie, ale i skutečné problémy, které jsou s jednotlivými náboženskými společenstvími spojeny.
James T. Richardson se v celém textu (a v celém svém odborném působení) právem vymezuje vůči tzv. antikultovnímu hnutí, které bezhlavě přisuzuje netradičním náboženským společenstvím nejhorší záměry i praktiky. Ale právě taková zkreslení, jakých se sám dopouští například při povrchních a zavádějících zmínkách o doktríně „stranění se“, dráždí informované čtenáře (například bývalé svědky Jehovovy, kteří literaturu dobře znají a zakusili její aplikaci i na vlastní kůži). Znevěrohodňuje tak v jejich očích odbornou sociologii náboženství a religionistiku a otevírá jim cestu k antikultovním aktivistům, kteří odvrácenou tvář nových náboženských hnutí nezamlčují (nýbrž bohužel absolutizují). Nám čtenářům tak Richardson připomíná, že ani skvělá životní práce nemusí být zcela bez chyby.
Poznámka:
[1] Odkazuje na publikaci Zachovávejte se v Boží lásce, vydání 2008 (aktuálně z listopadu 2017), kapitola Kdy přátelství ukončit, s. 34–35.
Související články:
