Děti Synanonu: proměnlivá Hra bez pravidel (1/2)

Sedmý a osmý příspěvek v průběžné sérii „Nová náboženská hnutí a děti“ je věnován dětem a mladistvým vychovávaným v hnutí Synanon. 

Jak již popsal Zdeněk Vojtíšek v článku zde, „vznik Církve Synanon byl pravděpodobně zcela účelovým procesem, který nastartovala hrozba ztráty daňového zvýhodnění. Ale není pochyb o tom, že Dederichovo společenství bylo skrytě, nepřiznaně a nereflektovaně náboženské od samého počátku. Jako jiné podoby tzv. implicitních náboženství hrál Synanon v životech jednotlivých členů srovnatelnou úlohu, jakou hrají tzv. explicitní náboženství (křesťanství, buddhismus apod.) u svých stoupenců.“ Skutečná náboženskost Synanonu spočívala především v neochvějné úctě a důvěře k zakladateli Chucku Dederichovi, utopické ideji harmonické, dokonale soběstačné a prosperující komunity a převratnosti metody tzv. synanonské hry (The Synanon Game, dále jen „Hra“).

Vojtíškův dvoudílný text, na nějž nyní navazujeme, uvedl čtenáře do historie celého hnutí a okrajově se několikrát zmínil také o dětech, které byly v Synanonu vychovávány a v určité etapě též převychovávány. Jakkoli by se na první pohled mohlo zdát, že děti byly v Synanonu zcela okrajovým elementem, při bližším pohledu shledáváme, že měly roli sice skutečně tragickou, ale nakonec poměrně zásadní – můžeme je vnímat jako lakmusový papírek vývoje společenství, jako jeden ze zásadních sociálních projektů, jimiž se Synanon v určité době prezentoval, i jako katalyzátor konfliktů a vyšetřování, které nakonec vedlo až k rozpadu Synanonu. A tak se na něj chceme také v tomto (rovněž dvoudílném) článku podívat. První část shrnuje předně okolnosti vstupu dětí do Synanonu, první desetiletí jejich experimentální výchovy a počátky synanonské školy. Druhá pak rozvoj synanonského vzdělávacího systému a jeho proměnu v závislosti na transformaci celého hnutí a konfliktech s většinovou společností.   

Dějiny Synanonu se oficiálně začínají roku 1958, kdy ho Charles „Chuck“ Dederich (1913–1997) ustanovil jako organizaci svépomocné léčby drogově závislých. Děti zde v této fázi ještě neměly žádné místo. Komunita byla určena pouze dospělým, kteří zde měli v ročním (ale postupně až tříletém) pobytu dosáhnout dlouhodobé abstinence. Prostředkem k tomu byl přísný zákaz užívání návykových látek (s výjimkou kouření cigaret) a fyzického násilí, izolace od rodiny a vnějšího prostředí, dobrovolnická práce a tzv. „Hra“ – skupinová terapeutická sezení, v níž účastníci komunikovali své postoje řízenou verbální agresí.

Dederichova experimentální metoda přinášela na jedné straně vynikající výsledky z hlediska schopnosti klientů dlouhodobě abstinovat, ale pouze v chráněném prostoru bez přítomnosti spouštěčů závislostního chování a drog. Navíc zde dříve bezprizorní lidé z okraje společnosti nalezli podporující prostředí, uplatnění, radost z pomoci ostatním a další benefity, které vedly k proměně Synanonu z pobytového zařízení v komunitu lidí, kteří chtějí společně žít a pracovat trvale. A to byl také klíčový moment, který otevřel cestu do Synanonu dětem. Nejprve hned v počátku 60. let těm, které se do Synanonu přistěhovaly za svými abstinujícími rodiči, později i dětem v komunitě narozeným. V dalších fázích vývoje do Synanonu přicházely také děti sympatizantů alternativních životních stylů, „Hry“ a synanonských hodnot (tzv. life-stylerů), a nakonec mladiství delikventi, jimž byl pobyt v Synanonu nařízen.

Svědectví o vyrůstání v Synanonu nacházíme v řadě publikací a studií (výběr je uveden na konci článku), na internetových stránkách „It´s Time for Morning Meeting“ zřízených pro sdílení vzpomínek na dobu strávenou v Synanonu, novinových článcích a televizních reportážích, několika dokumentárních filmech a nově také ve čtyřdílné dokumentární sérii Rory Kennedyové (2024) dostupné ve službě HBO Max. Z nich vyplývá, že děti byly v Synanonu vždy na okraji skutečného zájmu. Tím byl dán i způsob péče o ně zarámovaný nesystematičností a absencí jakýchkoli jistot, možnosti orientace v dění či vlivu na vlastní život.  

V 60. letech šlo v Synanonu především o závislé dospělé. Z výpovědí vyplývá, že mnozí z nich se necítili být kompetentní a zralí k výchově vlastních dětí, postrádali dospělé sebevědomí, pocit vazby ke svým potomkům a zájem o ně. Častokrát sami neměli vzory a rodinné zázemí, z nichž by ve výchově svých dětí mohli čerpat. Na prvním místě jejich zájmu byla abstinence, „Hra“, práce a prosperita Synanonu. Děti tedy sice bydlely společně s dospělými, ale trávily svůj čas bez větší kontroly hrami, zapojovaly se spolu s dospělými do manuálních prací či pomáhaly závislým při procesu střízlivění. A tak se postupně ve společenství rozvinul model kolektivní výchovy, kdy se nebral zřetel na biologické rodičovství, ale péče se ujímali členové společenství, kteří byli zrovna v dosahu nebo měli k dětem blízko. Zaznamenaná svědectví tehdejších dětí hodnotí toto období většinou pozitivně: jako období svobody i dostatku zájmu ze strany dospělých, kterých bylo kolem vždy dost bez ohledu na to, zda šlo o vlastní rodiče. 

Jak společenství rostlo a plnily se ubytovací kapacity, zaznamenáváme první ucelenější záměr cílené kolektivní výchovy. V polovině 60. let s ním přišli manželé Nina a Al Baumanovi. Dali impuls k založení Synanonské školy (Synanon School) v jednom z objektů společenství v Santa Monice mimo hlavní budovu. Zpočátku tam děti školního věku docházely a trávily část dne, ale záhy zde byly ubytovány, a tím odděleny od rodičů a předány do péče vybraných „pečovatelů“. Rodiče je zde pouze navštěvovali.

Ve škole mohly děti rozvíjet praktické dovednosti a učit se tomu, co je právě zajímalo, ale centrem výuky, jak ji Al Bauman zamýšlel, nemělo být primárně předávání akademických znalostí, ale hlavně „Hra“ (stejně jako u dospělých) jako prostředek utváření sebevědomí a regulace emocí.

„Chci kolem Hry vystavět celou školu. Používat Hru v hodinách a vymyslet celý vzdělávací systém. Tak moc je dle mého Hra důležitá.“ (Al Bauman)

To, co sám považoval za prostředek záchrany vlastního života před smrtí v drogové závislosti, nástroj budování sebevědomí a udržení střízlivosti, chtěl děti učit jako běžnou součást životního stylu. Avšak to, co pro dospělého znamenalo ventilování ohrožujících, agresivních emocí v uzavřeném, bezpečném prostředí, které umožnilo od nich získat odstup bez užití drogy, bylo pro děti zcela neuchopitelné. Bauman nevzal v úvahu dynamiku dětské psychiky, která neumí oddělovat situace, získat nadhled, být neosobní, a tak se „Hra“ ve škole stávala nemilosrdným prostředkem získávání sociální kontroly, vytváření spojenectví, ponižování a ubližování dětem mladším, menším, citlivějším, méně oblíbeným apod. Bill Goodson, který přišel do Synanonu za matkou ve věku tří let spolu se sedmiletou sestrou vyjádřil své vzpomínky na počátky školy „Hrou“ v dokumentu takto:

„Naučil jsem se Hru hrát a dělal jsem všechno proto, aby se neobrátila proti mně. Bolelo mě ale, že moji nejlepší kamarádi nevěděli, jak Hru hrát. Báli se jí. Chtěl jsem je chránit, ale jde to těžko, protože když ty dveře otevřete, je to smršť. Najednou se pozornost obrátí proti vám, proč se snažíte ochránit svého sourozence nebo kamaráda. Hodně mladších kamarádů nedokázalo přijít na to, jak hrát podle pravidel. Pravidel místa, které žádná pravidla nemělo, nebo pravidel, která se pořád měnila. Představte si situaci, kde vás můžou supové rozcupovat, pokud se nebráníte. Některé děti se neuměly bránit. Kvůli rodičům jsme trpěli i my.“

Dokončení článku je zde.

Náhledový obrázek: Chuck Dederich s vnučkou Leidou.

Zdroje:

CASRIEL, Daniel, So Fair a House: the Story of Synanon. Book co. of America, 1963. 

CRAWFORD, Bill. The World Through the Eyes of Children. [online] NMI Publishers, 2008.

OFSHE Richard, et. al. “Social Structure and Social Control in Synanon.” Journal of Voluntary Action Research, 1974,  p. 67-76.

OFSHE, Richard, “The Social Development of the Synanon Cult: The Managerial Strategy of Organizational Transformation”, Sociological Analysis 41, 1980, p. 109–120.

JANZEN, Rod, The Rise nad Fall of Synanon: A California Utopia. The John Hopkins University Press, 2001. 

NGUYEN, Teresa, “Synanon”, World Religions & Spirituality Project [online], 24. 7. 2001.

YABLONSKY, Lewis. Synanon: The Tunnel Back. Macmilan, 1965.

WILSON, Jennifer. “Traveling on The Edge”. [online] It´s Time for Morning Meeting: Sharing our Synanon Stories. 

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 4/2010: Náboženství a děti (plný text čísla zde)

Dingir 4/2011: Pedagogika a náboženství (plný text čísla zde) + příloha: studie Svobodné waldorfské školy na miskách vah (lze zakoupit i samostatně zde).

Související příspěvky:

Subscribe
Upozornit na
guest

2 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
větší zlo jsou stará náboženská hnutí
větší zlo jsou stará náboženská hnutí
30. 1. 2025 4:31

V Iráku byl tento týden přijat zákon, který legalizuje dětské sňatky. V případě sunnitů jsou možné od patnácti, v případě šíitů dokonce od devíti let.