Dávka kultu Synanon: Stal se z léku kult? (The Synanon Fix), režie: Rory Kennedy, scénář: Mark Bailey, USA 2024, HBO, čtyřdílný seriál (po 78 minutách).
První část recenze vyšla 28. 12. 2024 a je dostupná zde.
V 70. letech bylo společenství Synanon na vrcholu prosperity. Značný podíl na tom měli lidé, kteří do Synanonu přicházeli na Hru, případně později na další podobné terapeutické aktivity, a účastnili se práce jako dobrovolníci. Nebyli alkoholici ani drogově závislí, ale chtěli zažít komunitu a jejím prostřednictvím obohatit svůj způsob života (life-style).
Tito tzv. life-styleři proměnili společenství Synanon i jinak než materiálním bohatstvím. Jejich touha po experimentech se svými životy se spojila s Chuckovými povahovými rysy. Chuck Dederich jistě nebyl velkým myslitelem, nýbrž jednal spontánně, intuitivně a impulzivně. Ani jeho terapeutické přístupy se nezdály příliš promyšlené a řídily se spíše metodou pokusu a omylu. To samozřejmě nijak nebránilo tomu, aby ho life-styleři zbožňovali a přisuzovali mu charisma (mimořádné, nebo dokonce až nadpřirozené schopnosti). Tato charismatizace ho přivedla k sebepojetí jako vzoru pro ostatní. Když mu tedy například lékař sdělil, že má nález na plicích, přestal kouřit nejen Chuck, ale spolu s ním i celý Synanon (kromě několika stovek těch, kteří mu charisma nepřisuzovali a na protest proti zákazu kouření odešli). Podobná situace nastala roku 1975, kdy byl v Synanonu zaveden i zákaz cukru a začalo být vyžadováno hubnutí a fyzické cvičení. V následujícím roce se v Synanonu prosadila idea bezdětnosti, v jejímž důsledku byly ženy povzbuzovány k potratům a muži k podstoupení vasektomie. Vrchol této tendence nastal po smrti Chuckovy manželky Betty roku 1977: Chuck se brzy znovu oženil a v roli vzoru pro ostatní doporučil i členům Synanonu, aby opustili svá manželství. Odpor proti výměně partnerů byl stejně jako odpor proti předchozím novinkám chápán jako projev neloajality vůči Synanonu, a stal se tedy důvodem k dobrovolnému odchodu nebo k vyloučení ze společenství.
Experimenty, vycházející z Chuckovy charismatické autority, ovšem nebyly jediné a název druhého dílu seriálu televize HBO „Válka proti konvencím“ je zcela oprávněný. Chuck nebránil spontánně vzniklým experimentům jako například hromadné oholení hlav členů Synanonu, k němuž došlo roku 1975. Holení hlavy pak vysvětlil jako projev osvobození a také jako znak příslušnosti ke společenství. Do stejné doby poloviny 70. let spadá i experiment s výchovou dětí, založený na myšlence, že to jsou rodiče, kteří dítěti způsobují nejvíce traumat, s nimiž se pak jako dospělý musí vyrovnávat. Děti byly proto ve věku šesti měsíců rodičům odebírány a nadále vychovávány kolektivně. Byla pro ně založena experimentální soukromá škola. Vznikly i další terapie, založené například na potravinové nebo spánkové deprivaci.
Proměna svépomocné skupiny závislých na rozsáhlý výdělečný podnik zpochybnila daňové zvýhodnění Synanonu jako organizace, poskytující sociální služby. Pravděpodobně kvůli tomuto zvýhodnění se v Synanonu začalo roku 1974 hovořit o transformaci do církve a následujícího roku byly změněny dokumenty Nadace Synanon tak, že se jedná o organizaci, jejímž prostřednictvím působí Církev Synanon. Transformační proces byl dokončen roku 1980, kdy Církev Synanon získala právní subjektivitu. Mezitím se z členů výkonného výboru stali duchovní, z Hry se stal církevní obřad apod. V prezentaci společenství se do popředí dostávaly prvky náboženských tradic Východu (především buddhismu a taoismu) nebo myšlenky Ralpha Waldo Emersona či Aldouse Huxleyho,[1] které do Synanonu přinesli life-styleři z prostředí hnutí Nového věku (New Age).
Vznik Církve Synanon byl pravděpodobně zcela účelovým procesem, který nastartovala hrozba ztráty daňového zvýhodnění. Ale není pochyb o tom, že Dederichovo společenství bylo skrytě, nepřiznaně a nereflektovaně náboženské od samého počátku. Jako jiné podoby tzv. implicitních náboženství hrál Synanon v životech jednotlivých členů srovnatelnou úlohu, jakou hrají tzv. explicitní náboženství (křesťanství, buddhismus apod.) u svých stoupenců. Ostatně, Synanon je v tomto smyslu velmi podobný scientologickému hnutí,[2] které také bylo od svého alternativního psychoterapeutického počátku v roce 1950 implicitně náboženské a o své explicitní církevní podobě přesvědčovalo daňový úřad 39 let (mezi lety 1954 a 1993), než Scientologické církvi bylo daňové zvýhodnění přiznáno.
Stejný účel zachovat Synanon jako neziskovou organizaci poskytující sociální služby měl i projekt, v jehož rámci byli do Synanonu přijímáni těžko zvladatelní chlapci a vychováváni spolu se „synanonskými“ dětmi. Projekt krachoval na nedostatku kvalitních vychovatelů i výchovných metod, takže namísto výchovy byl zvolen tvrdý vojenský dril s citelnými, i fyzickými tresty a ponižováním. Odpor těchto nedobrovolných chovanců a jejich útěky způsobily první závažná porušení zásady nenásilí: násilně se členové Synanonu chovali nejen k nim, ale i k těm, kdo je na útěku podporovali. Jedno ze středisek Synanonu se dostalo do takového konfliktu se svými sousedy, že vytvořilo ozbrojenou jednotku „Imperial Marine“.
Výše zmíněná charismatizace měla pro Chucka Dederiche ve druhé polovině 70. let ještě jiný vážný důsledek než volnou ruku k experimentům a „válce proti konvencím“. Podílela se na rozvoji jeho megalomanie a později i paranoie. Na základě své charismatické autority si zvykl potlačovat kritiku a příležitostně vstupovat do životů jednotlivých členů komunity svými impulzivními rozhodnutími například o jejich partnerských či manželských vztazích. Pomocí rozhlasové sítě sděloval svoje myšlenky i během běžných denních situací, takže byl v životech členů komunity „přítomen“ téměř neustále. Čím byla jeho sdělení banálnější, tím více trval na tom, aby byla nahrávána a zapisována. Mnoho úsilí věnoval upevňování své moci, a to i za cenu porušení pravidel (například při Hře), která sám stanovil. Stále naléhavěji pociťoval ohrožení „své“ komunity i sebe samého.
A toto ohrožení skutečně přišlo. Nejcitelněji se projevilo ve spojenectví, které roku 1977 vytvořila novinářka Los Angeles Times Narda Zacchinová s právníkem a „bojovníkem proti sektám“ Paulem Morantzem. V době, kdy v americké společnosti byla již přítomna morální panika kvůli „sektám“, byl Synanon snadno přiřazen k munistům, scientologům, Dětem božím a dalším novým náboženským hnutím. Po reportáži v Los Angeles Times se začali médiím i policii hlásit lidé kvůli poškozením, které jim způsobil Synanon, a roku 1978 tak bylo zahájeno policejní vyšetřování. Aby se mu vyhnuli, odjeli manželé Dederichovi a jejich nejbližší spolupracovníci na dlouhou dovolenou do Itálie; tam se ovšem Chuck vrátil k alkoholismu. Ve stresu, způsobeném tím, co chápal jako projevy zrady a nepřátelství a jako své pronásledování, se Synanon začal připravovat i na ozbrojené střetnutí. Dederich ve svých proslovech spílal a vyhrožoval nepřátelům, zvláště Morantzovi, který zastupoval žalující stranu v mediálně sledovaném soudním procesu proti členům Synanonu. Dva členové Synononu se pokusili o vraždu Morantze tím, že nastražili chřestýše do jeho poštovní schránky. Díky rychlé pomoci sousedů právník přežil a Synanonu se ještě roku 1978 dostalo ohromné a negativní mediální pozornosti.
Obžalováno bylo nakonec více než 40 členů Synanonu, ale kromě pachatelů atentátu na Morantze a kromě Dedericha byla vyšetřování zastavena pro nedostatek důkazů. Dederich byl za podněcování ke zločinu odsouzen k podmíněnému trestu. V procesu vyšel najevo jeho špatný zdravotní stav včetně alkoholismu a psychotického onemocnění. Synanon pokračoval pod formálním vedením Dederichovy dcery Jady, ale Hra a další aktivity postupně upadaly do role nástrojů frustrace a vyřizování účtů. Rozhodující ránu pak tomuto společenství zasadil Federální daňový úřad, když roku 1982 zpochybnil daňové zvýhodnění Synanonu a doměřil mu daně. Dlouhou právní bitvu Synanon prohrál; jeho majetek byl zkonfiskován a prodán. Komunita se roku 1991 rozpustila a Chuck Dederich zemřel v ústraní roku 1997.
Fascinující příběh Synanonu byl ve čtyřdílné sérii televize HBO zpracován velmi dobře a tato revokace událostí před přibližně půlstoletím určitě stojí za shlédnutí. Dokumentární metoda řazení prostých výpovědí tehdejších aktérů a použití dobových filmových materiálů je opravdu působivá. Mezi hovořícími vyniká zvláště Jady Dederichová Montgomeryová, dcera Chucka a v závěrečné fázi i vedoucí komunity, a to svou schopností nadhledu a – zdá se – celkem spravedlivé reflexe celého příběhu. Ale samotné výpovědi aktérů mají své limity v tom, že nemohou sdělit všechno podstatné. V dokumentární sérii tak chybí alespoň malý podíl odborných „mluvících hlav“. Například někdo z oboru adiktologie se mohl vyjádřit k účinnosti a neúčinnosti Dederichových metod práce se závislostí a vložit Synanon do kontextu počátků svého oboru, historik nebo historička kultury zase mohli připomenout bouřlivá 60. léta minulého století ve Spojených státech a dalších západních zemích, a tím i prostředí, z něhož přicházeli life-styleři, a způsob, jímž Synanon zásadně ovlivnili. Z hlediska sociologie (a zvláště sociologie náboženství) mohl být vysvětlen fenomén Dederichovy charismatizace a jejích důsledků, sociální psychologie by měla co říct ke skupinové dynamice Synanonu a religionistika by zase mohla pomoci odkrýt implicitně náboženskou povahu společenství. Bez tohoto náboženského kontextu vlastně není úplně jasné, proč přesně je resocializační společenství v seriálu nazýváno „sektou“ či „kultem“, zvlášť když se ani tvůrci dokumentárního seriálu netají pochybnostmi o autenticitě přeměny Synanonu na náboženství.
Bez slov těchto odborníků se jednotlivé části příběhu Synanonu mohou zdát jen jako bizarní, náhodně vzniklé „úlety“, a mohou přispět k posílení populárního, ale velmi povrchního obrazu „sekty“ jako panoptika podivných lidí, mezi nimiž se pod vlivem šíleného vůdce může stát úplně cokoli. Jistě, kuriozit, mezi nimiž vyniká pokus o vraždu chřestýšem, nabízel Synanon několik, ale hledět na toto společenství jenom jako na pověstné „dvouhlavé tele“ je trochu málo. A hlavně je to škoda, protože příběh Synanonu je i v současnosti velmi poučný a v naší době, kdy řada lidí bez rozpaků vkládá důvěru do rukou charismatických influencerů a dalších autorit, vlastně stále aktuální.
Poznámky:
[1] MELTON, Melton’s Encyclopedia…
[2] Clarke řadí obě společenství do tzv. hnutí lidského potenciálu. Více: CLARKE, Peter B., New Religions in Global Perspective. A study of religious change in the modern world, Routledge, 2006, s. 28–29.
Psali jsme v Dingiru:
téma Náboženství a psychoterapie, Dingir 26 (4), 2023.
Hana Hamáčková, S nejistou budoucností. Protidrogové iniciativy scientologického hnutí, Dingir 27 (4), 2024.
Související články:
