Sedmý a osmý příspěvek v průběžné sérii „Nová náboženská hnutí a děti“ je věnován dětem a mladistvým vychovávaným v hnutí Synanon. V prvním z článků jsme shrnuli předně okolnosti vstupu dětí do Synanonu, první desetiletí jejich experimentální výchovy a počátky Synanonské školy. Nyní sledujme rozvoj synanonského vzdělávacího a výchovného systému a jeho proměnu v závislosti na transformaci celého hnutí a konfliktech s většinovou společností. Navazujeme při tom na dvoudílný článek Zdeňka Vojtíška vztažený k dokumentární sérii „Dávka kultu Synanon“, který obsahuje širší rámec vývoje tohoto společenství.
Atmosféra konce 60. a počátku 70. let 20. století, kde jsme minulý text zakončili, přála rozvoji nejrůznějších experimentálních komunit, které usilovaly o společenskou proměnu nebo alespoň vytvoření společenství lidí, které by stálo na jiných hodnotách než zbytek americké společnosti. Tak i Synanon lákal čím dál více vyznavačů alternativních životních stylů – tzv. life-stylerů či styláků. Ti nebyli závislí na drogách ani alkoholu, ale toužili po životě právě v takové komunitě, po změně pro sebe i své rodiny, po jiné budoucnosti pro své děti. Jednalo se často o významné osobnosti společenského života, které Synanon mohly podpořit finančně svými dary, ale třeba také kontakty. Tím umožňovali další rozvoj synanonských podnikatelských aktivit, ale především ho ještě více popularizovali a pomáhali jeho pozitivnímu mediálnímu obrazu. Chuck Dederich, zakladatel Synanonu, a jeho následovníci byli neochvějně přesvědčeni, že „Hra“ a synanonský způsob života jsou lékem nejen na závislosti, ale i na další sociální problémy. Z terapeutické komunity se stávalo progresivní společenské hnutí.
Synanon stvořil rozsáhlou utopickou komunitu s řadou poboček. Celé společenství bylo charakteristické obrovskou mírou nadšení, obětavostí členů ve prospěch společného projektu a obratem proti konvencím. Do hnutí rychle přibývaly také děti. Děti školního věku byly již od poloviny 60. let trvale ubytovány odděleně od rodičů a také pro malé děti vznikla komunitní školka po vzoru izraelských kibuců. O motivaci pro společnou výchovu dětí, která dala vzniknout instituci známé jako Synanonská škola, jsme se již zmínili v předchozím textu. Učiteli se ale nestávali jen profesionální učitelé, ale spíše ti, kdo neměli jiné uplatnění, kterým by mohli přispět rozvoji obchodních projektů. Kvalita výuky tak byla velmi nestabilní stejně jako její náplň. Vše bylo experimentální a proměnlivé. Velmi záleželo na učitelích, jejich zájmech a znalostech, čemu se budou žáci učit a jakým způsobem. V centru sociálních dovedností vždy stála „Hra“.
Chuck Dederich zformuloval vysvětlení, které racionalizovalo oddělení dětí od biologických rodičů dokonce už od 7. měsíce po narození. Můžeme v něm registrovat laickou dezinterpretaci myšlenek Sigmunda Freuda, které měly ve Spojených státech značný vliv na výklad zákonitostí psychiky nejen na přelomu 60. a 70. let, ale v menší míře i dnes. Podle synanonské filosofie výchovy nemá dítě v prvním půlroce života ještě vytvořenou pevnou vazbu ke své matce. Mezi 7. a 18. měsícem života si však dítě začíná uvědomovat rozdíl mezi cizím a známým člověkem a v nepřítomnosti matky[1] pociťuje úzkost, která by mohla být v dospělosti zdrojem úzkostného prožívání, slabosti a drogové závislosti. Včasným odebráním měly být děti ušetřeny jednak přenosu transgeneračních traumat a neuróz rodičů, ale hlavně prožitků traumatu separačního. Navíc, rodiče v nukleární rodině jsou pouze dva (po většinu dne obvykle jen jeden), při komunitní výchově je dítě vystaveno vlivu velkého množství vychovatelů a také starších dětí, a tak má k dispozici velkou základnu vzorů a stimulujících podnětů. Díky tomu může rychle rozvíjet široké spektrum dovedností.
„Děti, které vychovává třicet, čtyřicet dospělých, místo jen dvou rodičů, umí lépe mluvit, lépe chodit a jsou mnohem chytřejší.“ (Ch. Dederich)
„Měli jsme být dětmi komunity a její budoucností. Myslím, že moje máma si myslela, že mi dává ten nejlepší možný život. Život, v němž mě nebude vychovávat. A možná měla pravdu. Myslím, že moje máma nikdy neměla vlohy k mateřství.“ (Rebeca C., dítě narozené v Synanonu)
Podobně jako v případech dalších společenství, která vytvořila vlastní modely společné výchovy dětí zcela oddělených od biologických rodičů (např. hnutí Haré Kršna, Oshovy komunity nebo částečně i scientologové), i zde na sebe však narážejí dobré úmysly a víra rodičů na jedné straně se skutečnými potřebami dětí na straně druhé. Významným faktorem je též postavení učitelů a vychovatelů, kteří péči o děti nezřídka vykonávají jako přidělené povolání, k němuž nemusejí mít vlohy, nebo ho dokonce vnímají jako podřadné, případně jako nějakou formu trestu. Výsledkem tedy byla ve skutečnosti dlouhodobá emoční deprivace a strádání dětí, které oproti záměru Chucka Dedericha trpěly nedostatkem stabilní citové vazby a zájmu vlastních rodičů.
Ta se ještě prohloubila, když Synanon zakoupil usedlost v hornaté a poněkud odlehlé kalifornské oblasti Tomales Bay, kde jednak nově vzniklo hlavní sídlo Chucka Dedericha a nejvyššího vedení, ale také centrální Synanonská škola pro přibližně dvě stovky dětí. Byly sem svezeny ze všech poboček. Vytržení ze známého prostředí a život zcela mimo kontakt s rodiči ještě prohloubil intenzivní vztahovou dynamiku mezi dětmi a jejich izolaci od dospělých.
Náhlé zvraty, které vycházely z událostí v životě Chucka Dedericha, jimž se děti musely bezvýhradně podřídit, aniž by znaly vysvětlení (stěhování, oholení vlasů, plošný zákaz cukru a nařízení o každodenním těžkém fyzickém cvičení a záhy také povolení fyzického násilí a alkoholu v Synanonu), posilovaly u dětí pocity bezmoci a bezhraničnosti. U některých ještě více prohloubily agresivní chování vůči jiným dětem, ale hlavně vůči těm dospělým, jimž se už v té době některé z dospívajících dětí mohly postavit – učitelkám.
Dederich proto dovolil ze školy vyřadit děti, které vykazovaly vyšší míru agrese. (Sama škola fungovala pro běžné synanonské děti až do roku 1985). Jako vhodný nápravný prostředek se Dederichovi jevila vojenská disciplína. Zformovalo se tak něco na způsob výcvikového tábora, kde problémoví dospívající čelili nemilosrdnému drilu a celodenní fyzické zátěži při tréninku nebo manuální práci v jakýchkoli podmínkách a počasí. Trestem za sebemenší prohřešek mohlo být hrubé tělesné násilí, odepření jídla a spánku, ponižování, zesměšňování apod. Pro tuto skupinu se vžil název Punkerstvo („Punk Squad“).
Zásadním problémem Synanonu se stávala negativní pozornost, jíž se mu začalo dostávat v médiích. Nemohl se nadále prohlašovat terapeutickou komunitou, zato byly patrné obrovské nedaněné zisky podniků a excentrická nařízení, o nichž již byla řeč. Tyto události na jedné straně posilovaly oddanost těch, kteří zůstávali, ale generovaly také množství kritiků usilujících Synanonu odebrat status společensky prospěšné náboženské organizace, a tím i daňové úlevy. Punkerstvo se ukázalo jako možné východisko, a tak z něj oficiálně vzniklo nápravné zařízení pro mladistvé delikventy ve věku od 10 do 18 let v rámci státního sociálního systému. Hromadnou sterilizaci členů Synanonu pak rámovalo vysvětlení, že členové Synanonu nebudou na tento svět již přivádět nové děti, ale budou napravovat zkažené děti světa tak, jako to dříve dělali s drogově závislými dospělými.
Děti z celých Spojených států, jež se v 2. polovině 70. let opakovaně dopouštěly násilností, potýkaly se s drogami či jinými problematickými formami chování, a které jejich rodiče a učitelé považovali za nezvládnutelné, měly najít novou životní orientaci právě při pobytu v některém synanonském zařízení. Jejich charakter byl mezi soukromou školou a armádním výcvikem přežití v divočině. (O podobném, Synanonem inspirovaném zařízení Ivy Ridge referoval jiný dokumentární pořad dostupný na Netflixu). Nesmírně tvrdé podmínky, o nichž vně společenství neměl nikdo tušení, způsobovaly, že se odtud umístění mladiství snažili uniknout. Někteří úspěšně.
Také jejich útěky a svědectví budily pozornost médií a úřadů, které Synanon začaly podezírat z týrání a zneužívání svěřených dětí a mladistvých a nařídily oficiální vyšetřování. Snaha umlčet oponenty a angažované kritiky, jakým byl například právník Paul Morantz, vedla také dvacetiletého Lance Kentona (v Synanonu vyrůstal od 11 let) k nastražení chřestýše do Morantzovy poštovní schránky. Událost však měla opačný efekt. Spolu se zhoršujícím se zdravotním i psychickým zdravím Chucka Dedericha, u nějž kolem roku 1977 opět naplno propukl alkoholismus, se tak nakonec právě děti staly začátkem konce organizace Synanon. Oficiálně zanikla v roce 1991.
Dění v Synanonu zde předkládáme poněkud zhuštěně, ale zaměřujeme se na jeden paradox: na významnou, ba dokonce zásadní roli, kterou v jeho historii sehráli ti, kdo byli vlastně po celou dobu na úplném okraji zájmu a kteří o sobě referují jako o bezmocných – děti jako skupina, ale také jako jednotlivci. Spektrum příběhů totiž sahá od těch, kteří byli ochotni Synanon hájit i za cenu kriminálního jednání, přes jeho kritiky a žalobce, až po ty, kteří v něm našli jak traumatické, tak i pozitivní zkušenosti. Na nich je patrné, že děti v nových náboženských hnutích nejsou pouhými pasivními oběťmi sociálního experimentu. I příběh Synanonu ilustruje, jak mnohovrstevnatý a ambivalentní může být vztah mezi komunitními utopiemi a jejich nejmladšími členy.

Poznámka:
[1] Ne nutně biologické. Může jít o jakoukoli osobu, na jejíž nepřetržitou péči a přítomnost je dítě zvyklé.
Náhledový obrázek: Chuck Dederich s vnučkou Leidou.
Zdroje:
CASRIEL, Daniel, So Fair a House: the Story of Synanon. Book co. of America, 1963.
CRAWFORD, Bill. The World Through the Eyes of Children. [online] NMI Publishers, 2008.
OFSHE Richard, et. al. “Social Structure and Social Control in Synanon.” Journal of Voluntary Action Research, 1974, p. 67-76.
OFSHE, Richard, “The Social Development of the Synanon Cult: The Managerial Strategy of Organizational Transformation”, Sociological Analysis 41, 1980, p. 109–120.
JANZEN, Rod, The Rise nad Fall of Synanon: A California Utopia. The John Hopkins University Press, 2001.
NGUYEN, Teresa, “Synanon”, World Religions & Spirituality Project [online], 24. 7. 2001.
YABLONSKY, Lewis. Synanon: The Tunnel Back. Macmilan, 1965.
WILSON, Jennifer. “Traveling on The Edge”. [online] It´s Time for Morning Meeting: Sharing our Synanon Stories.
Dingir 4/2010: Náboženství a děti (plný text čísla zde)
Dingir 4/2011: Pedagogika a náboženství (plný text čísla zde) + příloha: studie Svobodné waldorfské školy na miskách vah (lze zakoupit i samostatně zde).
Související příspěvky: