Rozhovor s Filipem Sedlákem, spirituálem Husitské teologické fakulty UK a duchovním Husova sboru CČSH na Vinohradech.
Jak ses dostal ke křesťanské víře? A jak a proč konkrétně k Církvi československé husitské?
Já jsem konvertita. Nejsem z tradičně věřící rodiny. Ale přesto jsem byl hlavně svým tátou ovlivněn ve směru spíše alternativní spirituality – šamanismu, pohanství, buddhismu a začal jsem poměrně brzo číst všelikou duchovní literaturu – Alana Wattse, různé zenové příběhy, Racka, Eddu, Osha a další. Takže ve mně bylo hodně to hledání a vyloženě duchovní hlad. S církví jako takovou jsem měl ale obvyklé předsudečné problémy, kterým se v české kotlině obzvlášť daří, ale které ovšem mají na sobě bohužel často dost pravdy. K vyloženě křesťanské víře a církvi jsem se dostal přes svého třídního na gymnáziu, kterým byl husitský farář Martin Chadima. V té době byl mimo službu, teď už zase působí jako farář v Přelouči. Byl jsem, skromně řečeno, velmi problematický student, ale Martin nade mnou nelámal hůl, protože byl přesvědčen, že mé rebelování není bez příčiny. A skutečně to asi byl ten nenasycený duchovní hlad, který jsem si vybíjel jakousi neřízenou sebedestrukcí. Když jsem se rozhodoval z čeho maturovat, tak volba padla na biologii a chemii, které mi šly, a umožnily by mi studovat toxikologii, a tak své destruktivní záliby sledovat i z jiné strany. Nakonec ale zvítězila lenost a já dal přednost filosofii a dějinám umění, přičemž obojí mi přišlo, že jde vždycky nějak okecat. A tak jsme v maturitním ročníku chodili na bytové semináře k Martinovi, který nás právě učil filosofii a religionistiku. A po večerech taky na pivo se spřátelenými vyučujícími z Husitské teologické fakulty. Ze všech zmíním alespoň nezapomenutelného Jiřího Vogela, který nám gymnazistům U Dandů nad pivem vysvětloval Kanta k maturitě. A všechna ta setkání a otevřenost nakonec uzrála k rozhodnutí jít studovat po gymnáziu na HTF. Já to ovšem bral hlavně jako dobrou zašívárnu, a přitom studium obzvláště religionistické metodologie a jazyků bylo dost náročné. Tak jsem si po roce řekl, že to nemám zapotřebí, z fakulty odešel a na tři roky se ztratil. Vrátil jsem se už s rozhodnutím studovat jednooborovou teologii a stát se farářem. V té době jsem však pořád nebyl konvenčně věřící. Jen mi to, protože jsem o tom nic nevěděl, připadalo jako snadný způsob obživy. Nastoupil jsem hned na praxe, abych zjistil, jestli je to pro mě a kdyžtak včas utekl. Tady se ale stalo něco zvláštního. Zjistil jsem, že to je práce těžká, někdy otravná, špatně placená atd., ale v té službě si mě Bůh našel a už mě nechtěl pustit. Postupně, pomalu a zlehka mě uvařil jak žábu ve vodě. A zatímco když jsem začínal a říkal jsem si, že to s tím křesťanstvím prostě zkusím, že to nemůže být tak hrozné, tak dnes si vůbec neumím představit, že bych žil bez Boha, bez Krista, ale dokonce i bez té církve, a ač se mi na ní nelíbí stohy věcí, tak je to můj domov. Cestou jsem měl taky štěstí na další dobré a otevřené lidi na fakultě i v církvi, kteří mě nezavrhli ani pro moji počáteční velkou neortodoxnost, ani přes nejen počáteční, ale stále trvající reptání a nespokojenost.
A proč zrovna CČSH? To je jednoduché. Martin mě seznámil s husity a HTF, a i když jsem z počátku pokukoval po jiných církvích, hlavně kvůli té naší liturgii, které jsem po celý první rok kostela nemohl přijít na jméno, tak jsem se hned z kraje cítil jako mezi svými. Ten pocit domova, svobody, otevřenosti a přijetí, jsem nikde jinde nezakusil.
Působíš jako duchovní v Husově sboru CČSH na pražských Vinohradech. Jak dlouho už ve sboru působíš? Co je to nejlepší, co ti farářská služba přináší? A kde naopak pociťuješ největší úskalí tohoto povolání?
Na Vinohradech jsem letos 10. rok. Celkově jsem ve službě o rok déle. Původně jsem sem přišel jako kazatel během studia, s tím, že pak půjdu na nějakou venkovskou faru. Ale pak se stalo, že jsem tady už zůstal, asi i díky mému působení na fakultě, které se prostě lépe dělá z Prahy. Zároveň je to velký sbor a je tu hodně práce a Dan Majer, místní farář je zároveň vikářem (zástupcem biskupa) pro Prahu východ, a tak má taky práce nad hlavu. Takže ani ve dvou se tady opravdu nenudíme.
Nejradši mám na celé službě lidi. Což je zvláštní, protože bych se spíš popsal jako introvertní asociál. Možná je ale vlastně dobře, že mě ta služba nutí ke kontaktu s lidmi. Skvělé je, že potkávám spoustu hrozně zajímavých lidí, se kterými bych se normálně nesetkal. Nebo minimálně nevedl tak hluboké a silné hovory. Častokrát mám pocit, že ze všech těch osobních setkání a rozhovorů odcházím víc posilněn než ti lidé, kteří právě s touhle potřebou za mnou přicházejí. Ale koneckonců to nejsem já, za kým jdou, ale Bůh. A věřím, že to je právě Bůh, a nikoli lidé, kdo v tom setkání působí útěchu, občerstvení, posilu atd. Specifickým je pak setkávání s mladými lidmi, které mám jako spirituál na starost, s mladými budoucími či začínajícími duchovními, ale i se všemi ostatními, ať už jsou věřící, hledající či nevěřící. Hrozně moc čerpám z jejich entusiasmu a idealismu, z touhy po spravedlnosti a smyslu. Sám bych možná už ležel někde ve škarpě cynického nihilismu, nebýt všech těch lidí, kteří mi dodávají nový životní elán. Jen doufám, že si z těch našich setkání odnáší aspoň něco málo i oni.
Úskalí duchovenské práce je rozhodně moře. Sám subjektivně ale pociťuji jako nejzávažnější riziko vzdálení se právě lidem. Že se člověk dostane na takový až komický piedestal zbožnosti, svatosti, výjimečnosti. To hnutí vystoupat do těchhle nesmyslných a falešných výšin v sobě má člověk sám, ale také ti lidé, se kterými se setkáváš tě do toho tlačí. Do té svatosti a výjimečnosti. Ale každý duchovní by se měl stále pevně držet při zemi na rovině se všemi ostatními. Žádné vzdělání, čas strávený na modlitbách a v Bibli či snad domnělá moudrost, nebo účast na charitě nečiní z člověka lepšího nebo nějak podstatně jiného, než jsou ostatní. Je myslím důležité se proti tomuhle pokušení rozhodně stavět a růst ve skutečné pokoře. Nikoli v takové, která mě činí pokornějším, a proto lepším, než je ten druhý, ale právě, která mi opravdu dává pocítit, že jsme na tom úplně stejně. Že před Bohem jsme všichni ubozí a nazí a zároveň milovaní a svatí.
Druhá věc je riziko nakládání s časem. Velmi snadno se stane, že člověk pracuje vlastně úplně nepřetržitě. Zaprvé totiž není tak snadno vymezitelná ta náplň práce, co tam ještě patří a co ne. A ani čas. Tak se nakonec stane, že se člověk pouští do tisíců projektů, udržuje kontakty s obrovským množstvím lidí, je stále na telefonu, mailu, stále v akci a hovoru. Jenže nakonec tě to sežere. Člověk musí někde taky brát a nejen dávat. Je potřeba si udělat čas na modlitbu, na osobní četbu Písma, na studium, na ticho, klid a v neposlední řadě na vlastní rodinu. A těžko se to balancuje s tím, když se na tebe stále někdo obrací. Tak si vždycky vzpomenu na Ježíše, který taky před lidmi utíkal do osamělosti, ale oni ho nakonec vždycky našli a jemu jich bylo líto, a tak jim zase pomáhal a učil je, nehledě na své vyčerpání. Problém je taky v tom, že toho pak v určitém bodě člověk dělá tolik, že už to nemůže dělat pořádně a dodržet všechny závazky. A to je špatně. Ale souvisí to právě s tím předchozím. Že z tebe lidé udělají světce. Prostě ti někdy až vyloženě vnutí, že je musíš vyslechnout, pomoci jim, podpořit je. To vymezení hranic vlastní omezené lidskosti, a prostoru pro obnovu je třeba činit pokojně a s rozvahou. A to je hodně těžký.
Husův sbor na Vinohradech oslavil letos v říjnu 90 let své existence. Řekl bys, čím je zajímavý a výjimečný?
Ten náš kostel je skutečně velmi specifický. Je postaven ve funkcionalisticky-konstruktivistickém stylu, takže z venku, nebýt té naší věže, by člověk ani nepoznal, že jde o kostel. Je to taková velká bílá krabice. Ta jednoduchost a nenápadnost je ostatně typická pro hodně našich kostelů, které se stavěli za první republiky. Tady je ale spousta dalších věcí jinak. Celý prostor je řešený na šířku místo podélně a lavice jsou umístěné ve sklonu, takže to vyvolává takový amfiteatrální dojem, případně to evokuje vysokoškolskou posluchárnu. Stejně i kněžiště je vyvýšené. V praxi to znamená, že je odevšad dobře vidět i slyšet. Kostel má mimo jiné báječnou akustiku. Taky proto se tady dělá spousta koncertů. Zvláštní je také umístění varhan, které jsou jakoby synagogálně nad kněžištěm a nikoli naproti němu. Zajímavá je také světelnost. Hlavním zdrojem světla je strop, který je tvořen takovými továrními světlíky po celé jeho ploše. Dřív byla malá okna i po stranách a nad kněžištěm, ale série úprav, jako rozšíření kostelního kolumbária a přidání výzdoby je zakrylo. Ze starých fotek je vidět, že ten prostor byl ještě mnohem více a asi i zajímavěji prosvětlený. Samotná výzdoba pak je taky poměrně specifická. Původně zde byl pouze namalovaný jednoduchý kříž s evangelijním citátem a jinak nic. Dnes jsou zde hliněné plastiky na obou čelních stěnách představující starozákonní proroky a církevní osobnosti českých dějin, uprostřed pak je takový až antický Kristus. Zajímavostí je, že autorem soch je sochař Jan Znoj, což je shodou okolností dědeček našeho současného patriarchy.
Součástí výzdoby byly do nedávna také plastiky od Františka Bílka. Bohužel byly ve vlastnictví Národní galerie, protože je kdysi Bílkovi dědicové dali galerii, jelikož očekávali, že se o ně nejlépe postará. Ale Bílkovy věci dál zůstávaly v kostelích církve, ke které patřil a pro kterou tvořil. Dnes se ale galerie rozhodla, že si svůj majetek vyžádá zpět pro trvalou výstavu Bílkových děl. V současnosti tak naši kostelní předsíň zdobí obrazy od našeho farníka Vladimíra Wagnera, který nám maluje i sérii obrazů, měnících se v závislosti na liturgické době, které máme u stolu Páně. Je myslím moc fajn, že náš společný prostor esteticky dotváří umění někoho, kdo je součástí našeho společenství, kdo do toho prostoru skutečně chodí a modlí se tam.
Takovým specifikem je určitě i naše kolumbárium, které je prý snad jedním z úplně největších v Evropě. Je to dáno tím, že původně to bylo divadlo. Ale již po pár letech bylo přebudováno na kolumbárium. Jednak divadlo bylo ztrátové a obec byla po stavbě sboru ve velké finanční tísni a také bylo třeba řešit, kam se budou ukládat zesnulí jedné z největších obcí naší církve, když poměrně malé kolumbárium v kostele nestačilo.
Poslední, co bych zmínil, ale určitě nikoli co do významu, je role našeho sboru za 2. světové války. Z našeho sboru vysílal rozhlas během Pražského povstání, když byla budova rozhlasu obsazena nacisty. Byl zde zřízen provizorní stan revolučního vysílání. Někteří z členů obce se také velmi účastnili odbojové činnosti během času protektorátu. Před rokem 1948 tady byla ohromná sociální činnost zvlášť sester z našeho sboru. Měli jsme dětské domovy a domovy pro seniory a taky sbor přímé pomoci potřebným v našem okolí. To fungovalo dokonce i za protektorátu a ty sestry v té době udělaly hrozně moc záslužné práce.
Už dlouhá léta působíš i mezi studenty na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Jak vypadá duchovní život studentů fakulty v současnosti? Jak se proměnil od doby, co jsi na fakultu nastoupil?
Pomáhám s péčí o studenty, bohoslovce i všechny ostatní na fakultě, co jsem na Vinohradech těch 10 let, s postupně zvyšující se intenzitou. Dříve totiž měli tuto moji práci na starosti Pavel Kolář, dnes vedoucí Katedry praktické teologie, který se staral o studenty na fakultě a vedl fakultní modlitby a Dan Majer, který je na Vinohradech hlavním farářem, který působil hlavně mezi studenty na koleji, ale také měl na starost péči o bohoslovce, kteří se právě u nás na Vinohradech scházeli k cvičným bohoslužbám. Tím, že jsem se ocitl na Vinohradech, jsem přirozeně i s tímto začal pomáhat a postupně jsem se motal při práci jim oběma pod nohama natolik, až si řekli, že je v tom klidně můžu vystřídat.
Postupem času se změnilo asi hodně složení, a i smysl těch cvičných bohoslužeb, které se postupně staly více studentskými, že tam nejen studenti cvičili, ale studenti tam i chodili, až se to postupně proměnilo až k tomu, že tam studenti zkouší sloužit bohoslužby jen občas. Častěji sloužím já sám, protože většina současných bohoslovců působí již v některé náboženské obci – farnosti. Zatímco dříve, když neměli nějaké „angažmá“, to pro ně byla výjimečná příležitost – sloužit bohoslužbu – tak dnes je to pro ně spíše práce navíc. A já nemám ve zvyku nikoho do ničeho tlačit. Na druhou stranu začalo chodit poměrně dost farníků, a i většinou mladých, kteří nejsou ani studenti HTF a ani nejsou z farnosti, ale prostě jim je v tom alternativním středečním společenství dobře. Sám to mám hodně rád, protože tam vládne taková uvolněná atmosféra, a i já si můžu dovolit být při té bohoslužbě poměrně neformální a civilní. Určitě víc, než si dovolím třeba v klasickou neděli.
Sloužím také na fakultě, kde máme od minulého roku novou a krásnou kapli. Sloužím tam takové rychlé, krátké bohoslužby během dne. Společenství, které se schází tam, je vyloženě fakultní, ale přicházejí jak studenti, tak učitelé i další zaměstnanci fakulty. Každý podle toho, jak má zrovna čas a potřebu. Tam je to snad ještě proměnlivější a mění se to každý rok s tím, jak lidi přichází a odchází, jak se jim mění rozvrh i další životní, studijní a pracovní povinnosti, zájmy a náplň. Přičemž se to fakultní a vinohradské studentské společenství částečně překrývá, ale rozhodně ne úplně. Obojí je skutečně hodně fluidní oproti „normální“ farnosti.
Starám se také o již zmíněný duchovenský dorost, ten teď hodně funguje tak, že rostou hlavně na farách pod vedením jednotlivých farářů. Mám ale pocit, že by to chtělo komplexnější společnou formaci, jako to bylo dříve za mých předchůdců Dana Majera a Pavla Koláře. Bohužel o to ale současné vedení církve nestojí a já nemám úplně sil a čas jít proti proudu, a ani od těch bohoslovců ta potřeba moc není. Ačkoli občas se objeví přímo od nich, že něco chtějí dělat společně, a tak jim v tom rád vyhovím.
Možná je to dnes už trochu klišé, ale mám pocit, že do hodně aktivit nám hodil vidle covid. Před tím jsme se na středečních bohoslužbách scházeli ve velkém a pravidelně jsme pak chodili někam na pivo. To se nějak rozpadlo a ten návrat k něčemu co tady bylo před covidem jde jen velmi pomalu. Je to ale hodně dané právě tím, že ti, kteří chodili dříve, teď už prostě nemají čas. Zároveň nám to ale sebralo dobu, kdy by se to osazenstvo přirozeně obměnilo a navázalo skrze probíhající osobní sociální kontakty. Tenhle čas nám to sebralo a my to musíme stavět znova. Jde to, ale chce to čas.
V současné době děláš na HTF UK doktorát. Čím se odborně zabýváš? A jak doktorát propojuješ se svou duchovenskou praxí? Na rovině praktické, i na rovině ideové.
Pustil jsem se teď do raného křesťanství. Na fakultě máme totiž parádní nový obor, který spojuje patristiku, biblistiku, historii, religionistiku, sociologii a další nové přístupy a metody ve studiu rané církve v prvních čtyřech stoletích. Sám jsem se pustil do studia mučednictví. Teď konkrétně se zabývám zprávou o nejznámějších mučednicích Kartága Perpetue a Felicitě. Zkouším, nakolik na ni jde uplatnit postkoloniální interpretace a zda příběh tohoto mučednictví jde číst jako výraz raně křesťanské kontrakultury a rezistence. Je nesmírně zajímavé, jak moc jsme zvyklí číst všechno eurocentricky, a i té římské době prostě rozumíme jen z pohledu Říma. Když se ale zkusíme podívat z druhé strany, že ti původní Punové pořád v tom Kartágu existují a s tou římskou nadvládou nejsou úplně v pohodě, tak nám z různých klasických textů vystoupí důrazy, který jsme nečekali a dřív vůbec neviděli. Poslední dobou také narážím na zřejmě vhodnost propojení tohoto tématu s askezí, protože obojí, jak mučednictví, tak askeze, jsou svého druhu podobou vzdoru proti zlu, které se nějakým způsobem projevuje v té společnosti. Je to pro mě na jednu stranu hodně nové téma, protože vyloženě starověku jsem se dříve příliš nevěnoval. Na druhou stranu vlastně pořád pokračuji v kontextu svého stabilního odborného zájmu, a to je svoboda svědomí a náboženství v konfliktu s autoritou. Takže se převážně změnil ten historický kontext. I když to samozřejmě pořád propojuji s 19. a 20. stoletím, kterými jsem se doteď zabýval nejvíc.
V mé duchovenské službě se to projevuje tak, že všude, kde to jen jde, se objevuje kontext mučednictví. Moje kázání a pastorační hovory jsou teď plné mučedníků, asketů, církevních otců a hnutí odporu. Taky jsme v rámci biblických hodin asi půl roku četli a vykládali mučednické texty, jak z Bible samotné, tak právě z raně křesťanské tradice. Ale to je asi normální, že člověk mluví a uvažuje v souvislosti s tím, čím se zrovna zabývá.
Co se týče časového skloubení studia, akademického působení a duchovenské služby v obci a na fakultě, tak já jsem to vlastně takhle doteď dělal vždycky a jinak to ani neznám. Vždycky jsem studoval a byl přitom duchovním. Či lépe řečeno, jsem nikdy nebyl duchovním, abych při tom nestudoval. A možná si to jen před sebou obhajuji, ale mě to přijde jako ideální kombinace. To neustálé studium mě udržuje v kontaktu se stavem bádání, udržuje mě mentálně fit a nutí mě pořád shromažďovat a promýšlet nové skutečnosti, což pak reálně mohu použít při službě. Na druhou stranu ta duchovenská služba to akademické bádání drží při zemi a v kontaktu s realitou, aby se nestalo izolací jakési intelektuální slonovinové věže.
Jak vidíš budoucnost Církve československé husitské v nadcházejících desetiletích? Co je největší problém, kterému dnes církev čelí? A v čem naopak vidíš největší naději?
Budoucnost CČSH vidím v Božích rukou. A na nás podle mě je, abychom Mu v tom alespoň nepřekáželi a ideálně byli nápomocní. Těch výzev je hromada, ale jako největší osobně vidím právě to, jak dokážeme naložit s naším konkrétním Božím povoláním. Ta otázka je spojená s aktuálním a stále palčivějším tématem úbytku věřících, který hodně souvisí s takovým naším zvláštním fenoménem generačního nepředávání víry v rodinách či snad pouze potřeby návštěvy kostela či jiné účasti na církevním životě. Jednoduše řečeno, naše církev je hrozně moc stará. Náš věkový průměr je nejvyšší ze všech českých církví a pokud se něco nestane, tak do pár let vymřeme. Tedy určitě ne absolutně, pár statečných tady asi vždycky zůstane. Je to ale myslím obrovská škoda potenciálu a duchovního obdarování, které naše církev má. Měli bychom se zaměřit na to, jak sloužit jak těm starým, kteří v našich sborech jsou a s církví skutečně žijí, což myslím děláme, ale musíme se také obrátit k mladým, k lidem v produktivním věku, k aktivní misii, promýšlet nové způsoby působení, slavení liturgie, církevního života, společenské angažovanosti atd. A to nám podle mě tak už úplně nejde, či na to dokonce, obávám se, kašleme. A tím se dopouštíme toho, co onen nedobrý služebník z Ježíšova podobenství o hřivnách, zakopáváme své dary. CČSH má totiž jinak hrozně moc co nabídnout. Jsme církví na pomezí katolicismu a protestantismu, máme 7 svátostí a slavíme organizovanou liturgii, přitom ale máme demokratické zřízení a světíme ženy, oddáváme rozvedené a v dohledné době budeme určitě i oficiálně alespoň žehnat stejnopohlavním párům, přitom bereme ohled jak na tradici a Písmo, tak i na současnou vědu a rozum. Ctíme svobodu svědomí a každý si tady může vlastně myslet a dělat co chce, když přitom opravdově hledá Pravdu a usiluje o věrnost Kristu. Jsme církví neobvykle nízkoprahovou, ve které když přijdete z venku tak si nebudete nikdy připadat, že nejste dost dobří, dost svatí, z dost tradiční rodiny, ať už složením či původem a mohl bych dlouho pokračovat. Naše církev je, jak řekl kdysi emeritní hradecký biskup Štěpán Klásek, takovou sanitkou, která sbírá po příkopech ty zraněné a opuštěné, kteří se do jiných církví nevešli či z nich vypadli nebo byli vyhnáni. A mám pocit, že to není špatné, ba naopak. To je obrovské povolání a poslání, vyloženě kristovské. Musíme přestat být oprašovači prázdných kostelních lavic, kladeči věnců a opěvovatelé idealizované minulosti, ale být skutečně Kristovými učedníky a apoštoly. O budoucnost církve se nebojím, protože i kdyby se nic z toho nedařilo ve velkém celocírkevním měřítku, tak ačkoli je to škoda, tak vždycky tady je a bude dost církevních punkáčů, kteří berou svou službu vážně, upínají se na Krista a kladou jej spolu s bližním před všechny řády, tradice, zvyky a jistoty. A v tom vidím velikou naději. CČSH vytrvá a přežije, a pokud ne ve velkém, i když je otázka, zda při dnešních počtech se dá ještě mluvit o něčem velkém, tak určitě aspoň jako malé undergroundové společenství, ale každopádně jako společenství opravdové a živé. A to je to podstatné.
Náhledová fotografie: Interiér Husova sboru CČSH na Vinohradech. Zdroj: zde.
Související články:
