Dne 28. října 1918 byl vyhlášen samostatný stát, který se záhy ustavil jako Republika československá. Nešlo jen o politický akt. V nových poměrech docházelo k značným změnám české náboženské scény v návaznosti na vývoj v Rakousku-Uhersku. Svoboda vyznání již poměrně blízká době republiky platila od šedesátých let 19. století. Nicméně Církev římskokatolická byla pořád privilegována, ostatní církve a náboženské společnosti potřebovaly pro svou veřejnou aktivitu státní uznání.
Z historických reformačních církví od dob tolerančních patentů (pro Čechy a pro Moravu) působili menšinoví luteráni a výrazně většinoví reformovaní. Tyto dvě církve se ještě v roce 1918, a sice 17. prosince, sjednotily pod společným názvem Českobratrská církev evangelická. Přijala čtyři historická vyznání víry, augsburské (tedy luterské), helvétské (reformované, kalvinistické), vyznání víry Jednoty bratrské a Českou konfesi. Jednotlivé sbory se hlásily k luterské nebo reformované tradici. Z předpokládaných asi sedmi milionů Čechů na území dnešní České republiky (oficiálně se uváděla pouze národnost československá) kolem jednoho milionu opustilo Církev římskokatolickou a část z nich přešla do sjednocené církve, aniž by se takto vzniklé sbory hlásily k některé ze dvou tradic. Reálně však přijaly spíše podobu církve reformované. Společně měla tato církev při prvním sčítání lidu v roce 1921 v Československu 231 199 členů.
Část dříve katolického obyvatelstva zcela odešla z církevního života. Tito lidé bez vyznání, jak se to tehdy označovalo, byli profesně identifikováni nejvíce jako dělníci a učitelé. Jejich počet mírně rostl do začátku komunistického režimu, v němž pak na jeho protináboženskou propagandu souhlasně reagovalo postupně přes čtyři miliony obyvatel. Zdá se však, že nikoli z donucení, protože při stejné konfesní politice státu se obyvatelé Slovenska s církvemi rozcházeli významně méně.
Statisíce dalších vytvořili novou církev pod názvem Církev československá. Měla to být národní církev navazující na tradice cyrilometodějské, husitské a bratrské. Do prvního sčítání za komunistického režimu v roce 1950 se její počet členů přiblížil k milionu. V Církvi československé nastal na začátku, ve dvacátých letech, spor o koncepci. Menšina se hlásila k pravoslaví a představovala si české pravoslaví západního obřadu (které dnes jinde ve světě tvoři nepatrnou menšinu pravoslavného prostředí). Orientovali se na srbskou pravoslavnou církev.
Z pro-pravoslavné menšiny přijal biskupské svěcení od srbského patriarchy Dimitrie a dalších biskupů nakonec jen Matěj Pavlík. Jeho kněžské svěcení v katolické církvi bylo uznáno a podle pravoslavné tradice se před biskupským svěcením stal mnichem. Přijal mnišské jméno Gorazd podle jednoho z uváděných žáků Cyrila a Metoděje původem z Velké Moravy. Museli přijmout s malými úpravami byzantskou liturgii, i když překládanou postupně do češtiny. Tato skupina musela opustit Církev československou a přidružit se k již existující početně nepatrné pravoslavné církvi. Gorazd byl zvolen jejím biskupem.
Pravoslavná církev byla za Protektorátu zakázána a Gorazd s několika spolupracovníky byli popraveni za to, že v katedrále sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici ukrývali parašutisty vyslané z Londýna provést atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Z pravoslavných pak mohli působit pouze ti, kteří tvořili Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí.
Církev československá zakotvila po odchodu pravoslavných u teologického modernismu. Její první katechismus říkal, že Bůh, to je živý zákon přírody. Ježíš Kristus je prorokem (vedle Mojžíše, Buddhy, Sokrata, Muhammada, Zarathuštry a Konfucia), svatým, a je Božím synem v symbolickém smyslu slova. Tato církev v roce 1971 přijala do svého názvu slovo „husitská“, pod nímž je dnes nejznámější. Její fakulta má v rámci Univerzity Karlovy název Husitská teologická fakulta. Od náboženského modernismu se postupně odklonila směrem k biblickému personalismu. Dnes se její početní stav pohybuje kolem dvaceti tisíc členů.
Z menších protestantských církví vykazuje značnou dynamiku církev, která v době Československa opustila název „svobodná reformovaná“ a přijala název Jednota českobratrská. Protože však měla sbory i na Slovensku, kde se tento název nehodil, přejmenovala se ještě jednou a dnes ji známe pod názvem Církev bratrská. Hlásí se k probuzenecké či evangelikální tradici. Slovo „svobodná“ v jejím dřívějším názvu znamená svobodu církve od státu, nezávislost sboru na církevním ustředí, které má spíše servisní poslání, a také svobodné rozhodnutí jednotlivce pro členství v církvi na základě osobního obrácení ke Kristu.
Podobného zaměření byli od počátků republiky baptisté, kteří v roce 1919 přijali rovněž nový název Bratrská jednota Chelčického. V roce 1930 upravili název na Bratrská jednota baptistů (Chelčického). Společné působení se rozdělilo na dva samostatné útvary po rozdělení Československa. U dnešního názvu, v němž opustili jméno Chelčického, setrvávají i po odloučení baptistů v Praze Na Topolce (a podle některých údajů i v Liberci a Lovosicích), kteří přijali jméno Společenství baptistických sborů.
Tradiční Jednota bratrská, která byla založena r. 1457 v Kunvaldu poblíž Žamberku podle podnětů husitského autora Petra Chelčického, tvoří v době Československa samostatnou provincii nadnárodní církve, která v exilu přijala latinský název Unitas fratrum. Jiné její provincie jsou územně větší. Dnes tato světová Jednota bratrská existuje v Česku dokonce v podobě dvou útvarů, a sice jednak provincie pod názvem Jednota bratrská a jednak misijní provincie přidružené pod názvem Ochranovský seniorát do Českobratrské církve evangelické. Tento její název souvisí se saským městem Herrnhut, česky Ochranov, kde sídlí světové vedení obnovené Jednoty bratrské.
Do Československa vstoupili již v roce 1920 metodisté, kteří se odvolávali na české kořeny. Jeden z bratří, zakladatelů metodistického hnutí v anglikánské církvi John Wesley dostal podněty k založení hnutí metodicky rozvíjené osobní zbožnosti při návštěvě ochranovské Jednoty bratrské. Do Československa byl tehdy z USA vyslán kázat Čechoameričan Josef Dobeš. Ještě toho roku vznikl první český metodistický sbor v Praze Vršovicích. Donedávna toto společenství pod názvem Evangelická církev metodistická bylo součástí Sjednocené metodistické církve s centrem v USA. Z tohoto okruhu však vystoupilo a zdá se, že směřuje ke konzervativnější Globální metodistické církvi.
Největší církví v první republice byla Církev římskokatolická se svou řeckokatolickou větví. I ta prodělala změny. Opustili ji arcibiskupové obou církevních provincií, české a moravské, Pavel Huyn a Lev Skrbenský z Hříště. Na jejich místa nastoupili česky národně orientovaní František Kordač a Antonín Cyril Stojan. Hranice diecézí se tehdy zcela nekryly s hranicemi státu, což se postupně a zdlouhavě řešilo mezi státem a Svatým stolcem.
Církev si podržela katedrálu sv. Víta v Praze, o níž se dočasně předpokládalo, že přejde do rukou nově vzniklé národní církve. Dodnes je u její severní stěny zachován nepoužívaný oltář vytvořený pro zamýšlenou změnu Františkem Bílkem. Katedrála byla v době první republiky dostavěna s ohledem na původní gotický styl, přibyla západní část její lodi se dvěma věžemi.
Vzniku Církve československé předcházela aktivita Jednoty katolického duchovenstva, jejíž zástupci předložili tehdejšímu papeži Benediktu XV. požadavky, které mimo jiné zahrnovaly ustavení katolické církve v Československu jako patriarchátu, volbu biskupů, zavedení národního jazyka (podle tehdejších představ jazyka československého se dvěma nářečími) do liturgie a svěcení ženatých mužů za kněze. Požadavky byly odmítnuty, pouze bylo dovoleno epištolu a evangelium při slavnostní mši zpívat česky a na některých místech o některých svátcích používat místo latinského misálu text staroslověnský tehdy povolený v chorvatské Dalmácii a na přilehlých Kvarnerských ostrovech s biskupským sídlem na ostrově Krk.
Významnou událostí prvorepublikového katolicismu byl konflikt mezi nunciem Svatého stolce Franceskem Marmaggim a státem, který se podílel na oslavách Mistra Jana Husa v r. 1925 a připravoval zrušení pracovního klidu na svátek Jana Nepomuckého a zavedení svátků Cyrila a Metoděje 5. července a Jana Husa následující den. Nuncius odešel z Prahy a později byl z funkce odvolán.
Na funkci pražského arcibiskupa pak rezignoval i František Kordač, který se dostal do sporu s následujícím nunciem Pietrem Ciriacim podle dostupných informací proto, že v ekonomické krizi odmítl financovat výstavbu nunciova letního sídla v Karlových Varech. Peníze arcibiskup věnoval na stavbu kněžského semináře (dnes je v téže budově v Praze i Katolická teologická fakulta UK a Česká biskupská konference). Kordač propojoval teologický konzervativismus s důsledným pojetím sociálního učení posledních papežů.
Starokatolická církev v době první republiky byla jazykově německá a centrum měla ve Varnsdorfu. Malá česká komunita v Praze se pokoušela o kontakt s pravoslavnou církví a se skupinou Církve československé, která směřovala k západní podobě pravoslaví. Tato skupina se nakonec stala základem české Starokatolické církve po odsunu Němců v létech 1945 a 1946. Její centrum se pak přeneslo do Prahy a v současnosti má sedmnáct farností a do případného ustavení církve na Slovensku jsou s ní spojeny tamní komunity v Bratislavě a Trnavě.
K náboženské scéně nově vzniklé republiky patřila i mimokřesťanská náboženství. Křesťanské kořeny mělo, avšak vlastní cestou šlo unitářství, k němuž se hlásila americká manželka prezidenta Charlotte Garrigue Masaryková. V roce 1922 byla založena Pražská obec Svobodného bratrství. Jejím zakladatelem se stal dřívější baptistický kazatel Norbert Fabián Čapek. V roce 1930 byli unitáři státem uznáni jako Náboženská společnost unitářů československých. Na Slovensku však zastoupeni nebyli a po rozpadu federace pokračují s názvem Náboženská společnost českých unitářů s přibližně dvěma sty členy. Nemají žádnou knihu, kterou by chápali jako jediné a jedinečné svaté písmo. Používají inspiraci z náboženských, filosofických a literárních textů různých tradic a kultur. Respektují pluralitu názorů a zdůrazňují toleranci.
Spolehlivé údaje o muslimech v počátcích republiky nejsou k dispozici, protože se jim po celou dobu jejího trvání nepodařilo získat státní uznání. To obdrželi až v Protektorátu Čechy a Morava. Za komunistického režimu nebyli uznáni, ale byli vzhledem k politickým kontaktům režimu s arabským světem tolerováni. Registraci v polistopadových poměrech získali pod názvem Ustředí muslimských obcí až v roce 2005.
Náhledový snímek: Český statistický úřad.
Související příspěvky:
