Dnes, 22. listopadu 2023 uplyne šedesát let od smrti C. S. Lewise (1898–1963). Tento britský spisovatel, profesor středověké a renesanční literatury na univerzitách v Oxfordu a v Cambridge, patřil ve své době mezi nejznámější obhájce křesťanství. Byl členem anglikánské církve, ovšem s pozoruhodným ekumenickým přesahem. Stal se nejcitovanějším autorem v prostředí amerických evangelikálů, ale k jeho velkým obdivovatelům patřil papež Jan Pavel II. a také papež Benedikt XVI. citoval jeho díla. Lewisovy Letopisy Narnie jsou považovány za jednu z nejlepších knih pro děti dvacátého století.
Narodil se v irském Belfastu, v rodině právníka Alberta Lewise a vzdělané dcery faráře Flory Hamiltonové. Od naivní dětské víry, k níž Lewise vedli rodiče, nejprve přešel k úzkostné víře neustálých výčitek svědomí a nekonečných kajících modliteb. Tuto zoufalou víru později s ulehčením odhodil. Osvobozující východisko nalezl v osvícenském racionalismu a střízlivém vědeckém ateismu.
Nově získanou svobodu mladého ateisty neustále rušila důležitá dimenze jeho vnitřního života. Byla to zvláštní zkušenost hluboké touhy, kterou v něm probouzelo setkání s krásou – se vzdálenými vrcholky hor, s mechovou zahrádkou v krabici od sušenek – a také s kouzlem literatury a hudby, když se poprvé začetl do severské mytologie, když objevil poezii velkých anglických básníků nebo když se zaposlouchal do Wagnerovy hudby.
Ona zvláštní hořkosladká touha, ve které se mísila hluboká radost s pocity smutku a stesku, provázela Lewise na jeho životní pouti od dětských let. Jeho myšlenkové zrání bylo v podstatě hledáním nejpřesvědčivějšího výkladu této tajemné touhy – jejího původu a předmětu, ke kterému míří. Poměrně brzy mu bylo jasné, že předmětem oné touhy není ta či ona krásná přírodní krajina, ani konkrétní báseň, román, či hudební skladba, které touhu vyvolaly. Jednotlivá setkání s krásou jsou spíše podněty, které touhu rozjitřují, touha sama ale ukazuje někam dál a výš.
Mladý ateista Lewis si s tajemstvím touhy vůbec nevěděl rady a velmi ho to trápilo. Jeho osvícenský racionalismus mu nenabízel žádné uspokojivé vysvětlení. V tomto rozpoložení nastoupil jako dobrovolník do britské armády a jako voják bojoval ve Francii. Ačkoli byl každý den vystaven otřesnému pohledu na smrt a umírání, řekl o této zkušenosti: „Nikdy jsem neklesl tak hluboko, abych se modlil.“ Svému věřícímu příteli v téže době napsal, že náboženství jsou pouhé lidské výmysly a že křesťanství je jen „jedna mytologie mezi jinými, stejně falešná jako všechny ostatní“.
Lewisův ateismus ale dostal na prahu dospělosti také vážnou trhlinu. Zkušenosti náhlých navštívení touhy neustávaly, dále ho zaplavovaly podivným tušením, ukazujícím za tento svět. V osmnácti letech se pak náhodou začetl do pohádkové knížky skotského faráře G. MacDonalda – a tato zkušenost znamenala rozhodující obrat na jeho duchovní cestě. Jak později vzpomíná, „má představivost byla v jistém smyslu obrácena a pokřtěna“. Jakoby ve chvíli, kdy se ponořil do MacDonaldova pohádkového světa, poprvé zakusil, jak vypadá křesťanský pohled na skutečnost zevnitř.
V době první světové války se také Lewis setkal s knihami G. K. Chestertona, které na něj zapůsobily podobně silným okouzlujícím dojmem jako dříve MacDonaldovy pohádky. Jako mladý akademik se později v Oxfordu spřátelil s J. R. R. Tolkienem. Právě Tolkien Lewisovi pomohl objevit křesťanský výklad zkušenosti touhy: setkání s krásou vzbuzuje v člověku touhu, kterou nic pozemského nedokáže naplnit. Touha v tomto smyslu odkazuje k nejvyššímu, nebeskému Zdroji vší pravdy, krásy a dobra.
V době, kdy mladý oxfordský akademik Lewis dospěl na práh křesťanské víry, bylo mu už přes třicet let. Vedle odborných prací z dějin literatury, jako je Alegorie lásky, Opuštěný obraz a další spisy, Lewis v průběhu nadcházejících desetiletí napsal několik desítek útlých knížek, jejichž obsahem je mimo jiné obhajoba křesťanství.
Křesťanská víra, kterou Lewis ve svých knížkách hájí, není vírou přistřiženou na míru osvícenskému vkusu. Právě naopak. Lewis hájil nadpřirozené křesťanství se vším všudy. Byl přesvědčen, že k demytologizovanému evangeliu akademické teologie by se hledající člověk jako on nikdy neobrátil. Domníval se, že osvícenští teologové (s těmi nejlepšími úmysly) zbavili evangelium jeho provokující síly, jeho zvláštní, nezaměnitelné kvality. Stačí zalistovat některou z Lewisových slavných knih, jako je K jádru křesťanství, Čtyři lásky, Zázraky, Problém bolesti, Rady zkušeného ďábla nebo Zaskočen radostí.
Lewis proti duchu své doby hájil křesťanství zázračné, s neochvějnou vírou v božství Kristovo, v tajemství Trojice, v tělesné Vzkříšení, v anděly a démony, v Nebe a peklo, křesťanství nadějně vyhlížející příchod nebeského Království.
Lewis se totiž domníval, že evangelium zbavené zázraku, zredukované na morální výzvy a duchaplné abstrakce nemá současníkům co nabídnout, že akademičtí teologové jeho generace přecenili osvícenství s jeho racionalistickými nároky, a že povážlivě zředili křesťanskou zvěst, že zkrátka jejich „sůl pozbyla slanosti“.
Pro Lewise to ale neznamenalo skok do hlubin iracionální mystiky nebo emocionální naivity. Křesťanská víra podle něj nabízí nikoli konflikt, ale smíření hlavy a srdce, rozumu a citu, racionality a imaginace, jak to viděl ve spisech autorů křesťanského starověku a středověku, kterým se věnoval akademicky. Trval na tom, že evangelium je adresováno nejen rozumu a svědomí, ale také fantazii a citu, tedy nejen mysliteli a moralistovi, ale také „básníku, divochu a dítěti v každém člověku“.
Z tohoto důvodu měl jako obhájce křesťanské víry značnou nedůvěru k abstrakcím. Ke každé snaze nahradit příběhové a poetické poselství evangelia souborem obecných tvrzení se stavěl skepticky. Byl totiž přesvědčen, že příběh a báseň dokážou na rozdíl od abstraktních tezí konkrétně a hmatatelně sdělovat skutečnost, o které vypovídají.
Právě proto Lewis nepsal abstraktní apologetická pojednání, snad s jednou či dvěma výjimkami. Místo toho psal příběhy o pohádkové říši (Letopisy Narnie), knížky o dobrodružství na vzdálených planetách (Kosmická trilogie), historii dávného pohanského království (román Dokud nemáme tvář), snový výlet autobusem z pekla do nebe (Velký rozvod nebe a pekla) a tak dále. Proč? Protože, jak napsal v dopise jedné řeholnici, podle jeho přesvědčení „může fantazie bezprostředně zakusit i to, co rozum ani vůle zatím nejsou připraveny přijmout.“ A právě tehdy může být fantazie „pokřtěna,“ jako se to stalo jemu, když se v mládí náhodou začetl do pohádkové knížky skotského faráře MacDonalda.
Náhledová koláž: The Collector.
Související článek:
