„Dušičky“ v Církvi československé husitské

Na přelomu října a listopadu si Církev československá husitská (CČSH) tradičně připomněla své zemřelé, a to konkrétně 2. listopadu. Je to následující den po svátku Všech svatých římskokatolické církve, z níž roku 1920 vzešla. V současnosti je Památka zesnulých zpravidla nejnavštěvovanějším liturgickým shromážděním církve hned po vánoční půlnoční bohoslužbě.

Bohoslužba Památky zesnulých 31. října 2021 ve sboru CČSH v Čerčanech.

Církev československá (CČS, od roku 1971 Církev československá husitská) se jakožto modernistická odnož římského katolicismu ve svých dvou prvních desetiletích existence negativně vymezovala vůči tradicím a praxi církve, z níž se oddělila. Součástí nově se utvářející teologické identity CČS se stalo rozhodné odmítnutí katolického kultu svatých a představy očistce, s nímž je spojená liturgická praxe modlitby za zemřelé. Modlitby za zemřelé byly hned v počátcích CČS nahrazeny liturgickou praxí obětinek. Obětinkami se přitom míní jednotlivé papírové kartičky se jmény zesnulých, jež jsou připnuty na velký vzpomínkový věnec, který bývá zpravidla podepřen o stůl Páně (viz náhledová fotografie). Duchovní během liturgie tato jména přinesená jednotlivými věřícími nahlas předčítá. Tímto způsobem si shromážděná obec připomíná životy svých zesnulých.

Původní dušičkovou oběť za zemřelé duše v očistci tak nahradila vzpomínka na zesnulého, jehož život a vztah k Bohu není ukončen, nýbrž – podle první generace teologů CČS – nadále trvá. Smrt jednotlivce nebyla vnímána jako tragické přerušení a anihilace dosavadní životní praxe, ale jako událost přenášející dosavadní život do perspektivy věčnosti. Pohřební obřad má dodnes v CČSH především rozměr pastorační a zaměřuje se tak zejména na pozůstalé, které má těšit v jejich smutku a zbavovat strachu z vlastní smrtelnosti.

K liturgickému prostoru přiléhá kolumbárium.

Pojetí smrti v CČS vznikalo jako odpověď na tehdejší rozšířenou kritiku křesťanství, která vinila církev kromě jiného také z přemrštěného důrazu na záhrobní realitu. Důraz na vezdejší život jako dimenzi, v níž je člověku umožněno prožívat a kultivovat svůj zbožný cit, se tak stal logickým axiomem teologického přemýšlení nové národní církve, která si vytyčila za svůj nejvlastnější úkol uvést v soulad křesťanskou zvěst s moderním myšlením.

Důraz na moderní přístup nejen ve zbožnosti, ale i v celospolečenských otázkách spojil CČS s tehdy novou možností pohřbu žehem. Důvodem bylo také to, že spor mezi katolickou církví a nově oddělenou CČS se neomezoval pouze na oblast teologie, nýbrž měl svou nezanedbatelnou materiální podobu ve formě sporu o kostely a pohřební místa. Československá církev v době svého zrodu trpěla značnou materiální a finanční nouzí, neboť veškeré prostředky byly investovány do výstavby vlastních bohoslužebných prostor. Nouze neumožňovala další výdej finančních prostředků za účelem zřizování vlastních pohřebišť.

Prostorová skromnost urnových úložišť umožňovala umístění lidských ostatků přímo v sakrálním prostoru či v jeho těsném sousedství. Pohřeb žehem, odsuzovaný katolickou církví, se tak významně vepsal nejen do smýšlení, nýbrž i do architektury sborů CČS. Četná kolumbária jsou dodnes svědky této tehdy inovativní pohřební praxe. Církev československá se souhrou dějinných okolností stala nejvýznamnějším propagátorem kremace v českém prostředí a zbavila pohřeb žehem protikřesťanského ostnu a dopomohla k jeho současné popularitě.

Kolumbárium v kostele CČSH v Čerčanech.

Liturgické dění při slavení památky zesnulých se odehrává takřka na dosah ruky ostatkům těch, na které je vzpomínáno. Původní zamýšlená teologická odlišnost mezi modlitbou za zemřelé a vzpomínáním na život zesnulých ale nenalezla v církevní praxi žádné svébytné vyjádření, a tak přinejmenším formálně, ne-li také obsahově je téměř k nerozlišení od modlitby za zemřelé, vůči které se původně zamýšlela vymezit.

Kostel Církve československé husitské v Čerčanech.

Navzdory výsadnímu postavení Památky zesnulých a pohřbu žehem mezi členy CČSH nestojí nestojí za tímto specifickým způsobem nakládání s lidskými ostatky zvláštní teologie, ale historicko-společenské prostředí, do něhož se nová církev rodila. V přítomnosti tak z dějinného hlediska vyznívá poněkud paradoxně skutečnost, že církev, která programově profilovala svoji teologii se záměrem položit důraz na lidský život, z vnějšího pohledu může vypadat jako církev specializující se na poslední věci člověka.

Všechny fotografie: Zdeněk Vojtíšek.

Související články:

František Bílek zemřel před osmdesáti lety, má stále co říct

Náboženství na cestách: areál Karla Farského ve Škodějově

Husitská církev: jsme si blíž než dříve

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments