Po reformním 2. vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962–1965, se zdá být fakticky nemožné svolat nový sněm, který by reprezentoval římskokatolickou církev jako celek. Jsou-li jeho účastníky všichni biskupové, těžko by se našel prostor pro jejich jednání a ubytování. Zatímco v šedesátých letech minulého století se sněmovních jednání účastnilo něco přes dva tisíce biskupů, v současnosti jejich počet přesáhl pět tisíc.
Orgánem vyjadřujícím postoje této církve na všech kontinentech v současnosti je Biskupský synod. Na něj vysílají biskupské konference jednotlivých zemí své reprezentanty. Protože však různé země by takto byly nerovnoměrně zastoupeny, povolává papež na synod další biskupy podle své úvahy.
Stejně jako všeobecný sněm v pojetí této církve je i Biskupský synod pouze poradním orgánem papeže. Ten ho svolává, může mu předsedat a závěry jednání pak shrnuje obvykle v dokumentu, kterému se říká apoštolská exhortace.
Tím, že všichni biskupové latinské církve jsou papežem přímo jmenováni (a ostatní schvalováni), je reprezentativnost synodu pochybná. Proto teologové promýšlejí synodalitu. Uvažují, kdo a v jakém smyslu je na „společné cestě“ (podle řeckého σύνοδος, tedy σύν – spolu a ὁδός – cesta). Latinské slovo synodus má tvar připomínající mužský rod, ale je ženského rodu, proto se někdy v češtině používá tvar „synoda“. Plánovaný synod se zasedáním v říjnu letošního a příštího roku bude mít téma „synodalita“. Má jít o to, v jakém smyslu je církev synodální, jak se její rozhodování děje v součinnosti jejích členů.
K synodu o synodalitě vyšel 20. června dokument dávající podněty k jednání. Ten se tradičně označuje jako instrumentum laboris – pracovní nástroj. Vychází z Římské kurie, ale měl by být výsledkem předsynodních setkání na různých úrovních církevního života od farností a řeholních komunit přes církev v jednotlivých státech až po velké jazykové regiony a kontinenty. Mělo jít o více než sto různých reprezentativních vyjádření.
Aktuální instrumentum laboris se vyjadřuje neobvykle obrazně. Jeho jazyk je apelativní. Odklání se od tradiční scholastické mluvy. Můžeme to číst i ve vyjádření, že cílem synody není vyprodukovat dokumenty, nýbrž dát vzklíčit snům, probudit proroctví a vize, přinést novou naději, rozhojnit důvěru, obvázat rány, navázat vztahy, dát zazářit nadějeplnému úsvitu, učit se jedni od druhých a vytvořit prostor pro růst bohaté inspirace, která bude osvěcovat mysl, rozehřívat srce, rukám navrátí sílu (čl. 32).
Synodalita církve se v dokumentu, který veřejnosti přiblížil Petr Hruška zde, charakterizuje jako styl, forma a struktura církve. Má jít o spiritualitu společenství, dovednost spolupráce a struktury podporující naslouchání a společné rozhodování. To naznačuje aspoň mírný posun od vertikální autority směrem ke sdílení. Přejdeme-li od ne příliš srozumitelné církevní řeči k aktuálním tématům, najdeme tam několik překvapení.
Na nadcházejícím synodu a synodech příštích už nemají být zastoupeni jen biskupové. Papež jmenuje jejich členy sedmdesát delegátů z různých povolání, lze tedy předpokládat, že se budou na jednání podílet laici, muži i ženy. Mají se vytvořit institucionální orgány, které by umožnily „větší účast Božího lidu“ na rozhodování, i když samozřejmě z teologického hlediska Božím lidem jsou všichni členové církve bez ohledu na svěřenou službu. Dokument se dokonce ptá, co se může katolická církev v tomto směru naučit o výkonu autority a odpovědnosti od jiných církví a církevních společenství.
Znovu se otevírá téma povinného kněžského celibátu. Pro začátek aspoň v některých regionech by mohli být do služby presbytera ordinováni i ženatí muži. Pokud to bude možné v regionech, kde je nedostatek kněží, lze očekávat, že se tato možnost otevře nakonec všude v církvi.
Dalším tématem, které se otevírá, je takzvané svěcení žen. Žena v roli presbyterské („kněžské“) nebo biskupské, jak je tomu např. v jiných církvích strukturou a liturgií blízkých církvi katolické (např. u starokatolíků, anglikánů nebo skandinávských luteránů), je zatím asi těžko představitelná. Reálná je však představa o prvním stupni ordinace, tedy o jáhenské službě žen. Jáhen či snad budoucí jáhenka může u římských katolíků z pověření biskupa spravovat farnost, vést bohoslužbu Slova s podáváním přijímání, křtít, oddávat a pohřbívat. Otázkou je, nakolik tato role žen, kdyby se papeži podařilo ji prosadit, otevře další možnosti.
Synod má nově otevřít rovněž otázku pastorace osob menšinových sexuálních preferencí. Katechismus katolické církve je v tomto směru rozporný (více viz zde). Na jednu stranu vybízí k přijímání takových osob „s úctou, soucitem a jemnocitem“ a uvádí, že „je třeba se vyhýbat náznakům nespravedlivé diskriminace“. Na druhou stranu však už samotné sklony označuje jako nezřízenou náklonnost. Homosexuální vztahy představuje jako velmi závažnou zvrácenost a prohlašuje, že je nelze v žádném případě schvalovat. Jednání synodu bude předcházet rekolekce, tedy setkání s duchovním programem, kterou povede dominikán Timothy Radcliffe, jemuž se připisuje tolerantní postoj ke stejnopohlavnímu svazku. Změna katechismu se za současného papeže ukázala jako možná (týkala se morální přípustnosti trestu smrti), ale nezmění-li se v tomto bodu katechismus, a je to velmi pravděpodobné, mohou se posunout důrazy.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma „Konzervativní a progresivní podoby náboženství“, Dingir 9 (3), 2006. Text celého čísla zde, obálka zde.
Související články:
