Římskokatolická církev je někdy podezírána[1] z extrémního exklusivismu, podle něhož docházejí spásy pouze její pokřtění příslušníci. Přitom právě tento rigidní výklad Cyprianova výroku „extra ecclesiam nulla salus“ byl na začátku procesu exkomunikace amerického jezuity Leonarda Feeneyho (1897–1978) právě před 70 lety.
Cyprianus (+258), jeden z „církevních otců“, byl asi od roku 248 biskupem v Kartágu a o deset let později zemřel mučednickou smrtí. Jeho působení uvnitř církve se soustředilo na dvě témata: znovupřijetí těch křesťanů, kteří odpadli kvůli pronásledování za císaře Decia (po roce 249), a znovupokřtění těch, kdo křest přijali z rukou nepravověrných kněží.[2] Tyto otázky a polemiky poskytují kontext jeho výroku, že „mimo církev není spásy“.[3] Ve stejném spisu biskupu Jubajánovi je například uvedeno také:
„Kdokoli se oddělí od církve a připojí se k cizoložnici, připravuje se o zaslíbení daná církvi; jestliže opustí církev Kristovu, nebude mít přístup ke Kristově odměně: stává se cizincem, vyděděncem, nepřítelem.“[4]
Výrok „mimo církev není spásy“ byl tedy určen křesťanům. Proto teoložka Denisa Červenková může i na základě jiných spisů jednoznačně tvrdit, „že zde ani jinde ve svých textech Cyprianus neřeší ,spásu nevěřících‘.“[5]
Ovšem ani historický, ani teologický kontext, a dokonce ani dlouhé dějiny výkladu Cyprianových textů nevzal v úvahu úspěšný americký katolický spisovatel a člen řádu Tovaryšstva Ježíšova Leonard Edward Feeney. „Feeney naopak trval na tom, že spása je spojena s katolickou církví natolik, že i ti, kdo setrvávají v nepřekonatelné nevědomosti, nemohou spásy dosáhnout,“ napsala na jiném místě své práce Červenková.[6] Kvůli hlásání tohoto postoje se Feeney dostal do sporu se svými církevními nadřízenými. V září roku 1952 poslal na vysvětlenou dopis papeži Piovi XII. Nedostal na něj odpověď, ale byl místo toho předvolán do Říma. Tam se nedostavil, a Posvátná kongregace Svatého oficia (současné Dikasterium pro nauku víry) ho proto kvůli vážné neposlušnosti exkomunikovala. Papež Pius XII. tuto exkomunikaci potvrdil a oficiálně vyhlásil 13. února 1953, tedy přesně před 70 lety.
Poznámky:
[1] S podobným typem podezření ve zcela jiném kontextu má čerstvou zkušenost celá česká společnost: její viditelná a hlasitá část podezírá všechny muslimy z postojů, které ve skutečnosti zastává jen jejich extrémní, násilná část.
[2] Podle: WRIGHT, David, Latinští otcové, in: HAZLETT, Ian (ed.), Rané křesťanství. Počátky a vývoj církve do roku 600, Brno: CDK 2009, s. 140.
[3] „Quia salus extra ecclesiam non est.“ – Cyprianus, Epistola ad Iubaianum 73,21.
[4] Tamtéž, 43,5. – Citováno podle: ČERVENKOVÁ, Denisa, Katolický pohled na náboženskou pluralitu, Praha: Karolinum 2016, s. 59.
[5] Tamtéž, s. 60.
[6] Tamtéž, s. 85.
Náhledový obraz: Paolo de Matteis (1710), Wikimedia Commons.
Psali jsme v Dingiru:
téma Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, text celého čísla je zde.
Ivan Štampach, Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, s. 84–87.
Související články:
Bonifác VIII.: “Prohlašujeme, říkáme, DEFINUJEME a prohlašujeme…”
Dogma I. vatikánského koncilu o neomylnosti: “Učíme a definujeme jako Bohem zjevené dogma: když římský pontifex mluví ex cathedra, to jest když vykonávaje službu pastýře a učitele všech křesťanů DEFINUJE svou nejvyšší apoštolskou autoritou nauku o víře nebo mravech, kterou má dodržovat celá církev, pak se s pomocí Boží, přislíbenou mu ve svatém Petru, těší oné neomylnosti, jíž chtěl mít božský Vykupitel vybavenu svou církev, když bude definovat nauku o víře nebo mravech; proto jsou definice téhož římského pontifika samy sebou, nikoli na základě souhlasu církve, nezměnitelné.”
Bula Unam sanctam byla sepsána v polemice s dobovou světskou mocí v tom smyslu, že nejsou dvě rovnocenné vlády, ale že nejvyšším zástupcem Boha na zemi je podle katolické víry papež, kterému přísluší taková autorita od Boha, jíž je už jen z její podstaty podřízena i jakákoliv autorita světská. Tento závěr je jednak stále platný a nebyl zrušen a jednak není vysloven “ex cathedra”, které bylo definováno později. Výroky “ex cathedra”, tedy neomylné a nezrušitelné, se vztahují na výroky papeže učiněné bez církevního koncilu a jako nutně výslovně prohlášeny jako “ex cathedra” a jsou závazné a považovány za neomylné. Pod tento slavnostní výrok nespadá… Číst dále ->
Papež Bonifác VIII v bulle Unam sanctam učí: “Prohlašujeme, říkáme, definujeme a prohlašujeme, že pro spásu každé lidské bytosti je absolutně nutné být podřízen římskému veleknězi.”
Z formulace je zřejmé, že se na ni vztahuje papežská neomylnost. Pokud Pius XII. hájil proti Feeneymu možnost “křtu touhy” a “křtu krve”, tedy příslušnost, řekněme, implicitní, a pokud dokumenty 2. vatikánskému koncilu jdou ještě dál, je to změna nezměnitelného neomylného učení.
Díky římské církvi za tu změnu. Jen by měla otevřeně říct, že se Bonifác mýlil a že neomylnost je neudržitelná.
Pane Štampachu, proč o katolické církvi opět lžete? Vždyť papežská neomylnost se týká pouze papežových prohlášení ex cathedra, kterého bylo v dějinách užito jen 2x, u mariánských dogmat.
Otázka je na místě, ale proč je u ní agresivní obvinění ze lži?
Já za agresiviní naopak považuji opakované nactiutrhání, okopávání kotníků a špinění katolické církve panem Štampachem, které je zřejmé v takřka každém jeho textu na téma katolické církve (výjimku občas tvoří jeho texty k osobě papeže Františka). Pan Štampach má katolické teologické vzdělání, takže vše to o neomylnosti samozřejmě ví, ale přesto uvádí v omyl. Myslíte, že náhodou, když tyto vědomosti bezpečně má? Úmyslné uvádění v omyl se odjakživa nazývá lží.