V srpnu pobývají v Římě často jen turisté. Italové mívají prázdniny. Poslední konsistoř spojená se jmenováním kardinála proběhla v tomto měsíci naposledy za papeže Pia VII. v roce 1807. Papež František, známý tím, že nedbá na některé tradice, porušil i tuto nepsanou zvyklost, když letos na jaře oznámil svůj záměr jmenovat nové kardinály právě v tomto „chráněném“ letním měsíci, a v sobotu 27. srpna pak ke jmenování nových „knížat církve“ (jedno z tradičních označení pro kardinály) skutečně přistoupil.
Historicky nejstarší zmínky o existenci úřadu kardinálů sahají do 5. století. Po dlouhou dobu šlo výlučně o římské faráře a jáhny, blízké lokální spolupracovníky papeže. Teprve po obnovení západního císařství za franckého krále Karla Velikého v roce 800 začalo docházet k postupné, byť velmi pomalé a klopýtavé internacionalizaci kolegia kardinálů, v němž však i po celé další tisíciletí dominovali Italové. Roli kardinálů výrazně posílil v 11. století papež Mikuláš II. dekretem In nomine Domini (1059), kterým jim svěřil papežskou volbu, jež se o dvě století později začala označovat jako konkláve (z latinského „cum clavis“, tedy doslova „s klíčem“, čímž se rozumělo omezení kontaktu volitelů s vnějším světem). Prvním pražským arcibiskupem, kterému se dostalo tohoto důstojenství, byl Jan Očko z Vlašimi v roce 1378, prvním olomouckým biskupem povýšeným na kardinála pak Jan Železný v roce 1426. Pro obřad jmenování kardinálů se vžilo označení konzistoř (tento pojem má v jazyce římskokatolické církve více významů). Čeština pro jejich nominaci nepoužívá jiný výraz než právě „jmenování“, avšak v řadě jazyků se lze setkat s místními variantami odvozenými od latinského výrazu „creatio (cardinalis)“. Kardinálové jsou tedy papežem „tvořeni“. To napovídá, že jde o jeho nejbližší spolupracovníky.
Kardinálský oděv a nošení různých odznaků této hodnosti představuje poměrně komplikovanou strukturu, ne vždy závaznou, proměnlivou během času a po II. vatikánském koncilu (1962–1965) zbavenou některých příliš okázalých znaků, třeba klobouku se střapci a vlečky. Přitom v historické literatuře se právě slovní spojení „obdržet či udělit (kardinálský) klobouk“ používalo jako synekdochická zkratka pro udělení této hodnosti. V současné době papež při povýšení do kardinálského stavu předává jmenovanému červené (purpurové) solideo a červený biret. Centrální místo v „kreačním“ obřadu pak má předání prstenu. Červená barva, purpur, odkazuje k tomu, že oddanost papeži se nemá zastavit ani před připraveností k prolití krve. Od středověku se rozlišuje mezi kardinály-biskupy, kardinály-kněžími a kardinály-jáhny (tak i letos), což má ale převážně ceremoniální charakter a pro řadové věřící to většinou nemá žádný význam. Počet kardinálů v minulých staletích kolísal, ale přece pomalu rostl: papež sv. Pius V. jej v 16. století stanovil na 70 a sv. Jan XXIII., svolavatel II. vatikánského koncilu, na 120. V současné době, po Františkově srpnové konsistoři, je jich 226, z toho 132 s volebním právem. Z geografického pohledu jich i nadále největší počet pochází z Evropy – 106 (z toho 54 volitelů), ale „starý kontinent“ dávno ztratil většinu a František, první Neevropan na Petrově stolci od dob křesťanského starověku, letošními nominacemi tento trend, zahájený ovšem už sv. Janem XXIII., posiluje: obě Ameriky reprezentuje 60 kardinálů (38 volitelů), Asii 30 (20 volitelů), Afriku 27 (17 volitelů) a 5 Oceánii a Pacifik (z toho 3 volitelé). Tato čísla jasně odrážejí stárnutí nositelů purpuru z Evropy (volitelů je z jejich celkového počtu v Evropě něco málo přes polovinu, zatímco v ostatních světadílech kolem dvou třetin), a tedy i fakt, že nominace v posledních letech směřují častěji mimo ni. Po letošní srpnové konzistoři je v kardinálském kolegiu 52 kardinálů jmenovaných sv. Janem Pavlem II., z nichž 11 jsou volitelé, 64 nominandů Benedikta XVI., v tom 38 s volebním právem, a 112 ustanovených Františkem, z nichž je volitelů 83. Současným papežem jmenovaní kardinálové s právem účasti v příštím konkláve tvoří tedy jasné dvě třetiny, což je důležitý faktor v otázce zachování, mutatis mutandis, nynějšího reformního kurzu a Františkovy vize celosvětové církve budoucnosti, jejíž podstatnou součástí jsou její synodální charakter, zájem o lidi z periférií různého typu či odklon od okázalosti a luxusu. Univerzální církev ve Františkově pojetí má připomínat polní nemocnici, nikoli korporaci.
Papež tedy opět trochu překvapil, když během modlitby Anděl Páně letos v květnu svolal konsistoř na srpen. Jména 21 nových kardinálů oznámil už tehdy, ale v sobotu 27. srpna se jich na konzistoř do baziliky sv. Petra dostavilo 19. Richard Kuuia Baawobr, bývalý generální představený Bílých otců a v současné době diecézní biskup v Ghaně (diecéze Wa), po příletu do Říma pocítil slabost a musel být hospitalizován; pururový biret a prsten tak dostane později. Naproti tomu emeritní biskup z belgického Gentu Luc Van Looy byl obviněn sdružením obětí kněžského sexuálního zneužívání z toho, že v minulosti nejednal dost rozhodně tváří v tvář těmto zločinům. Aby oběti neutrpěly nová zranění, sám Van Looy předložil papeži žádost o vyškrtnutí ze seznamu nominovaných, které František v červnu vyhověl. Nově jmenovaných kardinálů je tedy 20, z toho je 16 mladších osmdesáti let, a tedy mají právo volit budoucího papeže (zrušení volebního práva kardinálům nad uvedenou věkovou hranicí zavedl sv. Pavel VI. v 70. letech 20. století). Je mezi nimi 18 biskupů a arcibiskupů a dva kněží, oba z důvodu věku bez práva účasti v příštím konkláve: církevní právník Gianfranco Ghirlanda, S. J., který se mj. podílel na přípravě apoštolské konstituce Praedicate evangelium, jež vstoupila v platnost v letošním roce a jíž se mimo jiné mění nejvyšší římské úřady, kongregace („vatikánská ministerstva“), na dikasteria, a Fortunato Frezza, kanovník svatopeterské baziliky. Ti jsou teoreticky zavázáni přijmout biskupské svěcení, ale papež je od této povinnosti může dispenzovat. Třetím kardinálem nad 80 let je – po uzavření případu Van Looy – emeritní arcibiskup Jorge Enrique Jiménez Carvajal z kolumbijské Cartageny a čtvrtým Arrigo Miglio, emeritní arcibiskup z italského Cagliari.
Mezi novými kardinály je šest řeholníků, jezuita, salezián nebo minorita, ale trochu překvapivě i reprezentant konzervativního řádu Legionářů Kristových Fernando Vérgez ze španělské Sevilly, který několik desetiletí pracuje ve Vatikánu. Tento řád prošel v prvních letech nového tisíciletí hlubokou krizí v souvislosti s odhalením sexuálních, finančních a jiných skandálů kolem osoby jeho zakladatele Marciala Maciela Degollado a některých jeho spolupracovníků. Legionáři, vyznačující se navenek silnou uzavřeností a pěstováním kultu zakladatele, se ukázali jako velmi úspěšní v získávání finančních prostředků. Lépe – podobně jako společenství typu Opus Dei či Comunione e Liberazione – vyhovovali mentalitě, ekleziologii, spiritualitě a politickým záměrům sv. Jana Pavla II., který je upřednostňoval před tradičními řády, jako jsou františkáni, dominikáni nebo jezuité, jejichž pokoncilní vývoj sledoval s jistým znepokojením. Zbylí dva řeholníci jsou rovněž představiteli nových řádů.
František opět pominul evropské metropole, s kardinálskou hodností tradičně spojené, jako jsou Benátky, Milán, Paříž nebo Krakov. V posledním případě papež očekávatelně nepovýšil konzervativního arcibiskupa Marka Jędraszewského, který je pokládán za kontroverzní osobnost – nejnověji odmítl zveřejnit výsledný dokument diecézní synody v rámci tzv. synodálního procesu, údajně proto, že z něj sám nevychází v nejlepším světle. Nepřehlédnutelným krokem ve světle probíhající ruské agrese do Ukrajiny je nejmenování kardinálem vyššího arcibiskupa haličsko-kyjevského Svjatoslava Ševčuka, který je hlavou třímilionové obce ukrajinských řeckokatolíků, sjednocených s Římem od 16. století. Řeckokatolická církev je přitom největší ze všech tzv. sjednocených církví východního ritu, jejichž zbývající nejvyšší představitelé na rozdíl od Ševčuka již kardinály jsou. První Františkem jmenovaný sídelní biskup z Francie je arcibiskup z Marseille Jean-Marc Noël Aveline. Kardinálský biret pro biskupa z italské diecéze Como Oscara Cantoniho, který se nebojí vyjít z kostelů do divadel, diskoték či sportovišť vstříc lidem, hlavně mladým, a diskutovat se všemi, může znamenat ocenění jeho novátorských pastoračních metod (založil například „Svobodnou univerzitu dospělosti“ či misii mládeže). Nominaci získali tři kurialisté. Prvním z nich je Angličan Arhur Roche, bývalý biskup z Leedsu a spoluautor nového překladu mešního řádu do angličtiny, v současnosti prefekt dikasteria pro bohoslužbu a svátosti. Ten má na rozdíl od svého předchůdce Roberta Saraha, kterému Roche občas veřejně oponoval (např. v otázce mytí nohou ženám při obřadech Velkého pátku), v čele zmiňovaného dikasteria (dříve kongregace) pověst progresivisty, přičemž někteří tvrdí, že kroky, které Roche podniká, jsou „kruté“ či „zbytečně tvrdé“. Pravděpodobně je totiž jedním z iniciátorů vydání dekretu Traditionis custodes z roku 2021, který uvalil restrikce na používání „starého“ latinského mešního řádu, a popudil tak tradičně orientované katolíky, s nimiž ostatně vstoupil do veřejné polemiky. V dopise primasovi Anglie a Walesu kardinálu Vincentu Nicholsovi z Westminsteru pak tvrdil, že sv. Pavel VI. latinskou předkoncilní mši „zrušil“, i když to nebyl nikdo menší než papež Benedikt XVI., kdo zastával názor, že zrušena nikdy nebyla. Zbývajícími kurialisty jsou pak Korejec You Heunk-sik, prefekt dikasteria pro klérus, a zmiňovaný Vérgez, který je prezidentem papežské komise pro Stát a město Vatikán a současně jeho gubernátorem.
Kardinálskou hodnost získávají reprezentanti čtyř zemí, které ve svých dějinách dosud žádného kardinála neměly: Paraguay (Adalberto Martínez Flores), Singapur (William Goh Seng Chye), Východní Timor, stát s katolickou většinou, který byl dlouho součástí většinově muslimské Indonésie a získal samostatnost po dekádách tvrdého útlaku za dramatických okolností až po konci studené války, a Mongolsko. Pro Františka nehraje důležitou roli, zda v dané zemi je římsokatolické křesťanství dominantním náboženstvím, jako v Paraguayi nebo ve Východním Timoru, jehož nový kardinál, arcibiskup východotimorské metropole Dili Virgilio do Carmo Da Silva je oceňován pro svůj skromný a neformální životní styl a sociální angažovanost, nebo zda představuje zanedbatelnou menšinu, někdy až na hranici statistické chyby. Tak tomu bylo v případě některých minulých Františkových nominací, směřovaných do Oceánie, do sultanátu Brunej nebo do Švédska, a tak je tomu i letos v případě arcibiskupa Singapuru nebo apoštolského administrátora Ulánbátaru Giorgio Marenga, který reprezentuje malou obec 1 300 věřících (z toho asi 600 Mongolů) a je ve svých 48 letech vůbec nejmladším kardinálem od jmenování Karola Wojtyły, budoucího sv. Jana Pavla II., v roce 1967. Hodnost získali dva Brazilci, Leonardo Ullrich (Manaus) a Paulo Cezar Costa (Brasília), a dva Indové, Anthony Poola (diecéze Haidarábád), vůbec první dalit, tedy příslušník nejnižší společenské kasty (dříve se jim říkalo „nedotknutelní“), který tento titul kdy obdržel a jenž se věnuje sociální práci s nejchudšími dětmi, a arcibiskup někdejšího centra římského katolicismu z časů portugalské kolonizace, města Goa, Filipe Neri António Sebastião do Rosário Ferrão. Dvě jmenování směřují do Afriky – vedle zmiňovaného Baawbora z Ghany kolegium rozšíří i Peter Ebele Okpaleke z Nigérie. Okpalekův příběh přitom zajímavě ilustruje setrvávající nevraživosti a předsudky mezi některými místními kmeny a etniky: zprvu byl jmenován biskupem ve městě Ahiara, ale místní, včetně kněží, ho odmítli přijmout; byl proto vysvěcen mimo svoji diecézi. Když se jeho intronizace (uvedení do úřadu v katedrále diecéze) ukázala z důvodů etnických vášní nemožná, po výměně korespondence mezi místním klérem a Vatikánem pro něj papež zřídil novou diecézi v Ekwulobii, v jejímž čele dnes biskup Okpaleke stojí.
Za progresivisty a stoupence Františkovy linie lze považovat vedle Rocheho přinejmenším brazilského františkána Leonarda Ullricha, který sehrál řídící úlohu při přípravě a průběhu synody o Amazonii, nebo Američana Roberta McElroye (San Diego), který např. pozitivně přijal knihu amerického jezuity Jamese Martina, S. J., Building the Bridges, nabízející nekonfrontační model vztahu církve k sexuálním menšinám, a na rozdíl od mnoha svých kolegů nevidí překážky, aby prezident Joe Biden nebo předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová nemohli chodit k přijímání (v pozadí je spor o přípustnost potratu). Právě McElroy vhodně doplňuje Františkovy předchozí nominace směřované do USA (Blase Cupich, Kevin Farrell, Joseph Tobin a první Afroameričan v této hodnosti Wilton Gregory), které ve všech případech bezchybně směřují k reprezentantům „otevřeného“, ba protitrumpovského proudu v církvi. Stoupenců reforem však pravděpodobně bude více. Podle mínění většiny komentátorů je sice šance, že by se některý z kardinálů z USA mohl stát příštím papežem, malá, to však zřejmě neplatí o jejich vlivu během konzultací v době sedisvakance (uprázdění papežského stolce). To se podle jednoho z Františkových životopisců, Austina Ivereigha, mělo projevit během konkláve, na němž byl zvolen, v roce 2013.
Řada Františkových reformních snah se nedočkala institucionalizované podoby, žehrání na jejich brždění římskou kurií trvá (podle některých komentátorů to může naopak být papež, kdo s kurií málo komunikuje), tak se snaží zajistit kontinuitu svého programu právě výběrem těch, kteří budou volit jeho nástupce. Už teď mají jím jmenovaní kardinálové v kolegiu, jak bylo řečeno, početní převahu. Druhým trendem je pak systematická snaha o zvýšení míry reprezentace celosvětové církve v kolegiu a zdá se prokazatelné, že se tak děje až na úkor církve evropské (s výjimkou Itálie a částečně Španělska). František za devět let svého pontifikátu nejmenoval jediného sídelního biskupa v západo-východním pásu evropského katolicismu od Paříže po Kyjev – s významnou výjimkou Lucemburska, kde purpur v minulosti obdržel progresivistický arcibiskup Jean-Claude Hollerich, S. J., – nominace zato šly do Itálie, Španělska, Velké Británie, Švédska, na Maltu, na Kanárské ostrovy, do Portugalska, do Belgie a do Albánie. Ona druhá tendence by se mohla jevit jako protikladná prvnímu trendu, protože biskupové z tzv. třetího světa, typicky z Afriky, bývají v tzv. bioetických otázkách výrazně konzervativní, byť by se mezi nimi možná našli stoupenci svěcení ženatých mužů. To je dáno kulturními specifiky, mezi nimiž nechybí, byť možná nestojí na prvním místě, ani konkurence islámu či jiné pojetí maskulinity a role fyzického otcovství, než je tomu v Evropě.
Bude Františkův nástupce držet nebo dokonce prohlubovat jeho kurz a vize, třeba v modifikované podobě, s obměněnými důrazy a v pozměněném stylu? Nebo se můžeme nadít restauračního obratu? Prvým si nejsem jist, ale druhé se stále víc jeví jako nepravděpodobné, a to i s ohledem na konsistoř ze srpna 2022.
Autor je historik.
Náhledová fotografie: Andrew Medichini, AP Photo.
Psali jsme v Dingiru:
téma Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, text celého čísla je zde.
Ivan Štampach, Konzervativní a progresivní podoby náboženství, Dingir 9 (3), 2006, s. 84–87.
Související články:
Děkujeme za sdílení této důležité iniciativy! Je neuvěřitelné vidět naši komunitu sejít se pro tak krásnou věc.