Setkání, pokud bylo možno, všech tehdejších římskokatolických biskupů, která probíhala v létech 1962–1965 ve Vatikánu, jsou označována jako ekumenický koncil, i když nezahrnula celou ekuménu, tedy i ostatní křesťanské církve. Téma jednoty křesťanů však přítomno bylo jednak prostřednictvím pozorovatelů z církví druhé zhruba poloviny křesťanstva a jednak jako projednávané téma.
Jiné označení tohoto shromáždění je všeobecný sněm. Římskokatolická církev se považuje za onu církev, již měl založit Ježíš Kristus. Vztahuje na sebe celé křesťanské dějiny. Starobylé východní církve a pravoslaví považuje za společenství, která se odloučila od jednoty církve Kristovy, resp. nemají s ní plnou jednotu. Tím spíše pak církve navazující na reformaci 16. století. V tomto smyslu počítá poslední sněm za dvacátý první od sněmu 1. nikájského (resp. nicejského), který na rok 325 od května do července svolal a dohlížel na něj imperátor Konstantin, ač sám tehdy ještě pontifex maximus antického římského náboženství.
Vychází to zhruba na jeden koncil za století. Do 4. století však křesťané neměli jednotnou strukturu, která by umožnila sněm všech biskupů svolat. Scházely se lokální synody, tedy biskupové jako reprezentanti místních církví regionu.
Po posledním společném sedmém sněmu v roce 787 se v Konstantinopoli v 9. století sešly dva protikladné koncily. Jeden uznávají jen římští katolíci a druhý jen pravoslavní. Další sněm už pouze římský, ale touto církví označovaný jako devátý všeobecný, se sešel až ve 12. století v tehdejším římském sídle papežů, v Lateránu. Od poloviny 16. do druhé poloviny 19. století nepokládalo ústředí římské církve za potřebné konzultovat s biskupy. Sněm počítaný jako dvacátý pak probíhal v létech 1869–1870, byl odročen a nikdy neuzavřen vzhledem k prusko-francouzské válce a k tomu, že na Apeninském poloostrově bylo vyhlášeno Italské království s Římem jako hlavním městem a papežům bylo fakticky ponecháno jen území Vatikánu.
O potřebě koncilu se v mezidobí debatovalo a napřed to bylo míněno jako dokončení odročeného 1. vatikánského koncilu. Plně se k této myšlence, avšak již v podobě nového koncilu, přiklonil až papež Jan XXIII. (nedávno římskokatolickou církví svatořečený). Mluvil o koncilu od svého nastolení v roce 1959.
Sněm probíhal čtyři roky, přičemž každý rok na podzim se ve vatikánské bazilice sv. Petra scházelo kolem dvou tisíc pěti set biskupů na všeobecných kongregacích a mezitím pracovaly přípravné komise za účasti samotných sněmovních otců a jejich teologických poradců. Slavnostní zahájení koncilu proběhlo přesně před šedesáti lety, tedy 11. října 1962. První sněmovní období skončilo v prosinci, aniž by byl přijat nějaký koncilní dokument.
Pokračování sněmu bylo naplánováno na září 1963, avšak na začátku léta (3. června) papež Jan XXIII. zemřel, a tím podle církevního práva koncil skončil. Nový papež byl zvolen 21. června, přijal jméno Pavel VI. a hned v den své volby oznámil, že koncil bude pokračovat.
Pavel VI. učinil tématem pokračujícího koncilu obnovu církve, jednotu křesťanů a církev v dnešním světě. Předloha připravená pod silným vlivem kuriálních úředníků byla důkladně přepracována, a tak se stala základem další diskuse. Jako jeden z prvních dvou závazných dokumentů však byla v prosinci 1963 vyhlášena Konstituce o liturgii. Především liturgická reforma je proto spojována s koncilem. Je však zajímavé si připomenout, že jako liturgický jazyk západní církve byla potvrzena latina a pouze v liturgii může být pro lid nezřídka velmi užitečné uplatnit národní jazyk … (a) poskytnout mu více místa zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech.
Rozšíření čtení z Bible, plné uplatnění národních jazyků, zjednodušení obřadů a umístění předsedajícího při liturgii čelem ke shromážděnému společenství, to vše se začalo uskutečňovat až počínaje 1. nedělí adventní roku 1969.
Ve čtyřech obdobích zasedání koncilu bylo přijato celkem šestnáct dokumentů. Nejvyšší závaznost mají čtyři konstituce: o liturgii, o církvi, o Božím zjevení a o církvi v dnešním světě. Věroučná konstituce o církvi posiluje teoreticky povědomí, že církev je lid Boží a že je v něm přítomno hierarchicky uspořádané služebné kněžství. Všichni členové církve se mají podílet na trojí službě Kristově uskutečňované církví: službě kněžské, prorocké a královské. Konstituce o Božím slově byla tichou revolucí v církevní biblické práci. Umožnila do té doby zakazovanou kritickou analýzu biblického textu.
Devět dekretů se zabývá spíše praktickými aspekty církevní činnosti. Poskytuje pro ně nové pokyny, které pak byly vtěleny i do církevního práva. Velké diskuse od začátku koncilu vyvolal Dekret o ekumenismu. Schválen byl na třetím zasedání. Umožnuje chápat i jiná společenství jako církve či aspoň církevní společenství.
Tyto církve a společnosti označené jako odloučené mají sice nedostatky, avšak rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi. Tato teze patří k nejvíce kritizovaným odpůrci koncilu.
Dekret o katolických východních církvích se dnes vztahuje na třiadvacet (uvádí se i pětadvacet) východních církví, které se v různých časech v novověku sjednotily s církví římskou, ale mohly si ponechat své odlišné zvyky, např. včetně ženatého duchovenstva (kromě biskupů). Přesto, že jejich členstvo souhrnně jen mírně překračuje jedno procento katolíků, vyjadřuje se jim v dekretu úcta a hájí se jejich specifické odlišnosti. Početně daleko největší z těchto církví je Ukrajinská řeckokatolická církev s pěti a půl miliony členů.
Koncil vydal rovněž tři prohlášení (deklarace). Z nich dvě – o vztahu církve k mimokřesťanským náboženstvím a o svobodě vyznání – vyvolaly ostré polemiky a byly přijaty až na čtvrtém zasedání sněmu, druhá z nich v poslední den jednání, den před slavnostní bohoslužbou na závěr koncilu.
Nevoli konzervativně laděných biskupů a dalších členů církve v době koncilu i po něm vyvolalo prohlášení, že katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.
Toto pojetí umožnilo později (roku 1991) Papežské radě pro mezináboženský dialog vydat dokument Dialog a hlásání, v němž se připouští, že upřímným praktikováním toho, co je dobré v jejich vlastních náboženských tradicích a následováním směrnic jejich svědomí členové jiných náboženství pozitivně odpoví na Boží pozvání a přijmou spásu v Ježíši Kristu, i když ho neznají nebo neuznávají jako svého Spasitele.
Jedna z výpovědí Deklarace o náboženské svobodě způsobila odchod některých konzervativců, včetně biskupů z Církve římskokatolické. Zněla totiž, že právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád. Právo nekatolíků na svobodu vyznání bylo předtím zpochybňováno.
Druhý vatikánský sněm římských katolíků se za šedesát let od jeho zahájení stal samozřejmostí. Jeho odmítání se stalo okrajovou záležitostí a přeneslo se spíše do sporů o interpretaci koncilu. V jeho dokumentech se radikálně neodmítá dosavadní praxe, ale spíše se doplňuje novými aspekty. A ve výkladu pak záleží, na co z toho se položí důraz, zda na kontinuitu nebo na reformu. V tom jsou v katolické církvi značné i regionální rozdíly. Západní Evropa, Spojené státy americké, Kanada, Austrálie a Nový Zéland jsou zaměřeny spíš reformně. Katolíci ve střední a východní Evropě a na chudém Jihu jsou spíše konzervativní. Současný papež František původem z Argentiny je nepochybně mužem koncilní reformy. V jeho věku 85 let je důležité, jak bude jeho nástupce zacházet s dědictvím koncilu.
V článku použit tento zdroj.
Náhledový snímek zde zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 2/2005 „Nová hnutí v římskokatolické církvi“ (plný text čísla zde).
Související příspěvky:
